Začátky a konce

-  dobré zprávy, špatné zprávy a srdíčko - vichr vynáší nedopalky - psychicky vyrovnaní a nevyrovnaní lidé - velké počty démonů - chemická nerovnováha - odtažitost a chlad - napomínání a pěnění - neozývání se - konec - pláč - Osud je škodolibý sviňák - neexistence -

Tak milí a vážení, tentokrát začneme dobrými zprávami, a budeme pokračovat těmi… Méně dobrými. Vím, že jste si všimli, že na blog jsme nijak zvlášť nepřispívali, za což se setsakramentsky omlouváme, ale nebudeme slibovat, že se to nebude opakovat. Ono psaní, stejně jako jakákoli další kreativní činnost, chce inspiraci, trochu toho pověstného srdíčka a spoustu dalších ingrediencí vpravdě nezbytných. No a my jej paradoxně poslední dobou příliš neměli. Tedy, až tak paradoxní to asi nebylo, přeci jen, zkouškové období, k tomu zimní únava a neustálá chuť ponořit se do zimního spánku lidskou kreativitu trochu omezí.

Nicméně, venku začíná být krásně (těm z Vás, kterým současná větrná kalamita zpřetrhala elektrické vedení a strhala došky ze střech se omlouváme za necitlivost, nám vichr naštěstí jen vynesl nedopalky z popelníku), oteplilo se, začínáme se přibližovat k nejmenované kouli z rozžhaveného vodíku a helia a díky příznivějšímu natočení zemské osy k ní se prodlužují dny, takže energie pro spisovatelské kreace snad bude jen přibývat.

No, uvidíme. S Máňou jsme se začali věnovat trochu více hudbě, tak je možné, že jistou část tvůrčího potenciálu spolkne ta.

A teď k těm horším zprávám. Už jsme zase jenom dva.

Proč? Jak? Kdy? - se zcela jistě ptá čtenář, tvor zvědavý, jelikož kdyby takový nebyl, nejspíš by nečetl náš blog.

Jak je asi jasné z prosincových článků, s Káťou jsme si měli blízko. Hodně blízko, všichni máme jisté jizvy na duši, jisté vnitřní démony, jisté strachy a děsy. Troufnu si říct svůj malý předsudek, že člověk úplně normální a psychicky vyrovnaný jen tak nemůže být s někým trochu narušeným - takoví lidé si podle mne zkrátka nebudou rozumět.

Káťa démonů měla spoustu. My taky. My jsme byli trošku starší, věděli jsme jak se se svými démony vypořádat. Ona ne. A my jsme jí chtěli s jejími děsy pomoci.

První měsíce byly úžasné, společná objetí, procházky nočním městem, povídání si dlouho do noci. Když byla s námi, byla šťastná. Když s námi nebyla, bylo to horší, vzpomínky na nevydařený vztah, strach z odmítnutí jejího vztahu okolím a i stavy dané vyloženě chemickou nerovnováhou v mozku. Pokud někdo z Vás někdy trpěl depresemi, určitě ví o čem mluvím. Pro jistotu vyhledala i odbornou pomoc, za což jsme byli rádi, protože jsme o ní měli strach, je jen málo horších věcí než pozorovat trápení milované osoby.

Pak se to začalo bortit. Místo toho, aby se nám více otevírala, začala se uzavírat. Byla daleko chladnější a odtažitější. Nevíme co se jí honilo hlavou, je dost možné, že ona to tak vůbec nevnímala, je možné, že to bylo nějaké emoční zploštění způsobené antidepresivy, je možné, že se její deprese prohlubovaly a neměla tolik sil prokazovat lásku nám. A rozhodně si nedovolím tohle soudit.

Nás začaly hlodat pocity, že vlastně ani nejezdí tolik za námi, jako spíš, že utíká pryč z domu. A my jsme spíš jen vhodný prostředek. A možná i prostředek k tomu, aby nebyla sama.

Minulý víkend jsme se pohádali kvůli úplné hlouposti. Tedy, já jsem se snažil diskutovat, Káťa byla konstruktivní trochu méně a Máňa se mne zastala, s tím, že moc dobře vím, že kdyby se karta obrátila, byl bych úplně stejným způsobem napomenut já. No a Káťa vypěnila, spakovala se a odjela domů. Vzhledem k tomu, že jsme se s Máňou shodli na tom, že to byla z její strany opravdu přehnaná reakce, tak počkáme, až vychladne a napíše nám ona.

Doteď netušíme, proč se takovým šíleným způsobem naštvala, protože se neozvala. Ať už další den, nebo ten příští, ba ani ten další. Ten čas jsme věnovali tomu, abychom s Máňou náš vztah do hloubky zanalyzovali, probrali a dospěli jsme k názoru, že takhle dál už nemůžeme. Že vlastně vůbec nevíme, zda Káťu prostě jen přešla počáteční fáze zamilovanosti a teď už s námi je jen proto, že to neumí ukončit, nebo jestli je to dané úplně něčím jiným, ale že my už prostě takhle dál existovat nemůžeme - tento vztah nás stojí strašné množství sil, na naší psychice se podepisuje čím dál více a čím dál horším způsobem. Například, zatímco ještě před Vánoci jsem byl na nejlepší cestě přestat s cigaretami, během následujících pár měsíců jsem se zase dostal na větší než malé množství.

A ve středu jsme se rozhodli to ukončit. Zvolená cesta, zpráva, asi nebyla tou nejlepší možností, ale vzhledem k tomu, že to nevypadalo, že by se s námi chtěla sejít, to asi byla jediná rozumná možnost. Vzal jsem první telefon, který byl po ruce, popsal jsem naše pocity, podal telefon Máně, aby to pročetla a odeslala.

Poprvé po několika letech jsem plakal.

Nevím jestli to bylo správné, nevím jestli se to mohlo zlepšit, nevím jestli to mohlo být stejné jako na začátku, kdybychom se snažili. Stále jí miluji, záleží mi na ní, ale uvědomuji si, že vztah ve kterém nejsem spokojený, který mne stojí více energie než kolik dokážu dát a který mi nepřináší oplátkou to, co bych rád nemá smysl. Příliš mi to ale připomínalo její vztah s Milošem - kdy prý zpočátku byl ten vztah skvělý, ale postupně se to začalo bortit a ona se rok držela už nefunkčního vztahu jen kvůli vzpomínkám na začátky a občasným hezkým chvílím. A to je prostě málo. Například s Máňou jsme už docela dlouho, brzy to budou tři roky a těch hezkých chvil je daleko víc než těch špatných nebo průměrných, a po té době se spíše čím dál tím víc sbližujeme, než naopak.
A tady se to co zpočátku vypadalo jako osudové předurčení začalo měnit v jeho škodolibou hru.

První ptačí zpěv, zeleň na větvích,

a já trnu hrůzou, hořce sním.
Že každý ptačí tón je jen zlý smích,
že je láska pryč a já zas bdím.

Poslední ránou pak bylo to, že jedinou její reakcí byl odchod z naší skupiny na Messengeru, smazání všech společných fotografií a odebrání z přátel na Facebooku.
Je hodně špatné, když někomu s kým jste strávili tolik času a snažili se mu dát vše co jste mohli nakonec nestojíte ani za jedno slovo.

Jako bychom ani nikdy neexistovali.

VVV* Áďa

*Váš Výjimečně Vážný

První a poslední přátelské setkání, a co vás čeká a nemine

Náš vztah se příjemně rychle vyvíjí, všechno máme ujasněné, myslím, že jsme všichni spokojení. Když se něco děje, mluvíme o tom. Áďa vám popsal, jaké trable předcházely všemu před tím, než jsme se osobně poznali, já bych vám teď ráda řekla, jak to vlastně všechno pokračovalo.

Po našem rozkmotření, usmíření a následném hloupém vtipu jsme šli na kafe. Bylo to naše jediné opravdu přátelské setkání, protože, ač byla Káťa tenkrát ještě stále zadaná, další setkání už tak úplně přátelská nebyla, byla víc než to. Ale hezky popořádku. První a poslední přátelské setkání bylo jednoho podzimního pátečního odpoledne. Káťa šla s námi na kafe a dortík do útulné kavárničky kousek od nejmenovaného náměstí v nejmenovaném hlavním městě. Povídali jsme si o nás, o ní, o jejím mizerném vztahu,  obdivovali jsme mé jen pár hodin staré tetování. Přestože Káťa byla přesvědčená, že sex, natož vztah, ve třech není nic pro ní, při čekání na metro jsme se všichni trochu objímali, a ona uznala, že to je příjemné…

Odpoledne bylo hrozně krásné,a osud nám představil další z jeho neodbytných pokusů, jak nás dát dohromady. Když jsme Káťu totiž doprovázeli na vlak, tak nejely eskalátory z metra. A zrovna na tohle nádraží je opravdu strašné vylézt pěšky. Blé. Už nikdy, prosím, Osude, tohle fakt nebylo fér. Všichni lehce přinastydlí, a běželi jsme kilometr po schodech na vlak. Na vlak, který měl Káju dovézt za Milošem.

V neděli Káťa psala, že by nás ráda viděla. Že by se romantický víkend nevyvedl podle plánu? Před chladem jsme se schovali do kavárny kousek od nádraží. Protože jsme nestydové nestydatí, seděli jsme všichni vedle sebe namačkaní na gauči. Popíjeli jsme kávu a probírali Miloše. Káťa se s ním přes messanger hádala.. A tenkrát padla jeho legendární hláška: “Na geeky nežárlím.” No dobře, Milošku, jak myslíš. Ten večer jsem si ukradla první sladkou pusinku. Doslova ukradla, protože loudil Áďa, Káťa se otočila a tam jsem čekala já. Máňa, zloděj polibků. Káťa se jen začervenala a usmála se.

Ještě toho dne Káťa Milošovi oznámila, že chce pauzu. Byla jsem na ni tak hrdá, jak jsem jen mohla být. První krok z toho začarovaného kruhu… Jestli něco někdy změní, tak teď, říkala jsem si. Budeme tu pro ní, slíbili jsme jí.

Středa, další rande, i když Káťa tomu nadále říkala přátelské setkání. Toho dne se na scéně objevuje duo Harpyjí. Áďa ztrácí nadvládu, neboť Harpyje (já a Káťa) ho neustále pošťuchují. Původně jako žert byl i první polibek. Dostala jsem ho dřív než Áďa, heč!!! Seděli jsme v čajovně, mírně a hlavně nesměle se osahávali, jen tak letmo, jen tak jakoby omylem. Ale pusinkovali jsme se. V jednom momentu se Káťa naoko urazila a odešla z gauče do křesílka naproti. My se pohodlně roztáhli, a po půl minutě se naše Harpyjka zvedla s tím, že se chce tulit.. Kdo by odolal?

Áďa se naklání pro čaj se slovy: “Ne, že se mi budete cicmat za zády!” (pořád ještě nedošlo k pořádnému polibku, jen takové… skoro až dětské pusinky). A zatímco já se ke Kátě natáhla pro další pusu, ona z ní udělala polibek… Bylo to nečekané, a krásné, tak jak to u prvních polibků bývá.

Pátek, Kátina první návštěva v našem doupěti neřestí, ale jediným neřestníkem byla ona. Sice oficiálně zadaná, ale ze situace nám vyplynuly první náznaky erotických náznaků…

Kája se rozešla s Milošem. Miloš rozchod zazdívá, ale nakonec kapituluje, i když se pořád trochu snaží. Jsme tu pro ni.

Neděle, Káťa je u nás. Koukáme na film (pro starší generace našich čtenářů: koukání na film je ekvivalentní činností k prohlížení sbírky motýlů). A tak jsme zasvětili naši crush do tajů sexu ve třech.

Středa, Káťa přijíždí. Je volno, bude u nás až do neděle. Není to moc? Co když to bude… moc dlouho? Nebylo. Byly to skvěle strávené dny. No dobře, převážně jsme se milovali. Dokoukali jsme film z neděle, zašli na korejské jídlo. (Nápověda od těch mých dvou potvor: ještě jsme jedli, spali, sprchovali se, chvíli si i povídali… Do čeho jsem se to upsala... )

Neděla, Káťa odjíždí. Víme jak to mezi námi je, chodíme spolu. S úsměvem na rtech, láskou v srdci a srdcem na dlani. Našli jsme jednorožce, on si našel nás.

Vaše Máňa

PS: Samozřejmě se omlouváme za dlouhou neaktivitu, ale múza někdy prostě stávkuje. Příště se můžete těšit na vtípky o vyznávání lásky, na naše vánoce, … Shánějte ampulky s inzulinem, protože to bude sladký.

PPS: Ne že by byl Áďa bez pusinek a polibků, rozhodně nebyl o nic ochuzen, ale jednak má dáma přednost, a pak taky je to takhle… dramatičtejší!

Konflikty a problémy

Káťa je nepsavec a Máňě nějak poslední dobou chybí spisovatelské střevo, takže jsem se i já sebral k tomu, napsat článek s nějakou informační hodnotou, vypovídající o nějakých svých postřezích z fungování i skřípání vztahů. Docela mne k tomu inspiroval jeden incident, který se udal několik dní zpátky. Samozřejmě hned na začátku, abych Vás nenapínal, prozradím, že se pořád milujeme, takže všem kdo nás hltají víc než tetka Nováků Aháčko spadl kámen ze srdce, nepřejícím jsem ostrouhal a realisticky smýšlející většina nad tím pokrčila rameny, protože jedna nepříjemnost zdravý vztah nerozloží. Každopádně, po daném incidentu jsem hodně přemýšlel proč se to stalo jak by se tomu dalo předejít, jaké je nejsprávnější řešení problému, co je klíčové pro to, aby vztah fungoval tak jak má a jak se v tom vztah ve třech liší od klasického, monogamního.

Třetí v hádce

Takže za prvé, klíčové bude asi říct, že konflikt nastal mezi mnou a Máňou, tedy rozbroj dvou členů vztahu, kteří v něm jsou už od začátku. S tím, že Káťa tvořila jakýsi neutrální prostor. V případě monogamního vztahu se jedná o konflikt, či v lepším případě diskuzi dvou (v tom ideálním případě, kdy nikdo nevynáší “špinavé prádlo” ven a nedělí se o něj okolím) lidí. V našem vztahu je to o trochu složitější kvůli tomu dalšímu členovi. Ten má naprosto unikátní možnost situaci vidět ze strany, nezatížen emocemi situaci zhodnotit a pomoci vymyslet konstruktivní řešení či kompromis nebo dokonce vzniklou hádku řídit či moderovat.

No, samozřejmě se jedná o ideální případ, nakonec je ta situace daleko horší, protože ve výsledku jsou spíš pravděpodobné následující situace:

• Když se postaví na stranu jednoho, protože konstruktivní úvahou dojde názoru, že ten jeden má pravdu, ten druhý se může začít cítit zahnaný do kouta a ve výsledku si konflikt vyžere ještě víc než ten první, který si mezitím hledá spěšné letenky do Indočíny.
• Pokud se nepostaví na ničí stranu, ale bude se snažit pomoci hledat smír, tak si to vyžere od obou (pokud jsou dostatečně “rozjetí”), nebo nastane situace z předchozího odstavce, protože ten “rozjetější” bude mít pocit, že se ti dva proti němu spikli.
• Vezme si knížku a půjde si číst do kouta, kdy obě zúčastněné strany budou té třetí spílat, že se přeci jedná o vztah ve třech, tak proč se k nim najednou nezná.

No, všechny tyto situace jsou silně hyperbolizované, pro lepší umělecké vyznění textu. Ale předpokládám, že na toho třetího to tak působit může.

Jak se hádat

Na tohle bych navázal tím, k čemu jsme dospěli převečírem po velice hluboké debatě s Máňou. Železo se kuje, dokud je horké. Má to ale i druhou stranu - pokud je tak horké, že se taví, tak si jej imaginárním kovářským kladivem spíš stříknete do oka. Trochu méně poeticky řečeno, pokud si jste jistí, že máte absolutní pravdu a protistrana je absolutní imbecil, počkejte. Hodinu. Dvě. Do rána. Je potřeba si celou tu situaci rozebrat, kriticky (a hlavně sebekriticky) zanalyzovat a mít jistotu v tom, co k té situaci vedlo, nakolik je to chyba toho druhého. A brát to ne jako boj se svým nepřítelem, ale konstruktivní diskuzi, která má posunout vztah ke vzájemné spokojenosti. Křikem a obviňováním se ještě nikdy nic nevyřešilo - a na většině takovýchto situací mají svůj podíl všechny strany.

Proč se hádat

Úplně stejně špatné jako vyhrocování konfliktů je i vyhýbání se jim za každou cenu. Pokud je ve vztahu něco špatně, pokud něco skřípe, je potřeba o tom mluvit. Protože neřešené problémy pomalu zahnívají a jednou stejně vyplavou na povrch, ale mnohem větší, než byly ze začátku. Jako příklad uvedu právě ten náš poslední konflikt, kdy Máňa měla dojem, že jí nevěnuji tolik pozornosti jako Kátě, bohužel to řešila tím, že byla nepříjemná a protivná, načež já jsem byl ještě více odtažitý a ve výsledku nám to všem zkazilo jinak příjemný večer a odpoledne. Ponaučení z toho plyne automaticky - problémy mají většinou snadné řešení, jejich přehlížení je naopak umocňuje. Další věcí je, že problémy, které člověka trápí víc se na jeho chování podepíší, ať se snaží působit v pohodě jak chce. Ale jeho okolí to vycítí a pokud neví co se děje, bude si nejspíše představovat ty nejčernější scénáře, případně získá dojem, že další strana mu nedůvěřuje natolik, aby se svěřila. Což ve vztahu, který podle mne definuje zejména vzájemná důvěra a podpora, není zrovna žádoucí. A proto si dovolím tvrdit, že otevřenost a upřímnost by měla být základem každého vztahu, nezávisle na počtu členů, protože jakkoliv obtížné řešení vždy má větší přínos než zametání pod koberec.

Slovo závěrem

Já sice nejsem ani trochu humanitně založený člověk, a už vůbec ne nějaký vztahový poradce, ale na základě dosavadních zkušeností si dovolím tvrdit, že komunikace je základem každého vztahu. S Máňou jsme si to všechno ještě ten večer, bohužel bez Káti, vyříkali. Odhalili chyby, kterých jsme se vzájemně dopustili. Omluvili se. A je aspoň o nějaký ten problém méně. Podobně to bude fungovat všude, pokud se všechny strany budou snažit na řešení problému spolupracovat. A pokud nebudou, pak je otázkou, zda je dobré si takového člověka držet ve svém okolí.

Váš psychoanalytický Áďa Freud

Šťastný a veselý. A taky Novej rok.

Tak vážení a milí přátelé, čtenáři a sledi. Omlouváme se za chvilkovou nečinnost, kterou vám teď aspoň částečně vynahradíme naprosto zbytečným článkem s vypovídací hodnotou limitně se blížící nule. Co hezkého jste dostali k Vánocům, Yule, Kračúnu, Chanuce nebo čemukoli dalšímu co jste slavili? My jsme si dali v naší trojici dárky hezké (ano, dostal jsem ponožky), ale jak už to tak bývá, od rodiny to bylo samozřejmě trochu horší. Máňa například dostala úžasně prasátkově růžový lak na nehty, přičemž jediné růžové na ní bývá akorát tričko na Avon pochodu. Káťa zase (podobně jako každý rok) dostala deodorant, který neumí používat a pyžámko s Bambim, přičemž nemá ráda ani pyžámka, ani Bambiho. No, co se dá dělat.

Vzhledem k tomu, že jsme spolu přeci jen chvíli, tak jsme se na Štědrý den neviděli, udělali jsme si jeho příjemnou náhradu až na Boží hod a Vánoce jsme si vyhradili na oblažování rodin naší přítomností. Tedy, Káťa oblažovala svou rodinu, která se netvářila, že by o její přítomnost nějak zvlášť stála a já s Máňou navštívil rodinu mou (ta její se s ní stále nebaví), která zatím o našem netradičním svazku neví. No, když se podívám kolem sebe, mám občas pocit, že se rodina trochu přeceňuje.

Každopádně, mám několik zajímavých zjištění. Začal jsem tloustnout. Ono, když má člověk jednoho partnera, který si naloží obrovskou porci a v její čtvrtině prohlásí něco jako “Áďo, já už nemůžu, dojíš to prosím?”, dá se to kompenzovat. Když tohle dělají osoby dvě, je to horší. A člověk přibírá, protože jí tři porce místo jedné. No, musím se snažit, ať víc jedí, abych netloustl sám.

Dalším je to, že ačkoliv jsme spolu měsíc a kus, tak se k sobě častokrát chováme, jako bychom spolu byli tak rok. Tedy, některé hodně soukromé a niterné pocity před sebou stále ještě neodhalujeme, přeci jen, pořád spolu až tak dlouho nejsme, ale ve spoustě věcí to tak je a je to často hezké, protože ten vtah rychle spěje k té ideální rovnocennosti, kdy nebude “my a ty”, ale jen “my” nebo “ty a ty a ty”. Jindy to tak růžové není. Co tím chci říct? Holky prdí víc než kluci. A abych to amatérsko-psychologicky rozebral, myslím si, že to bude tím, že s Máňou jsme spolu už přeci jen nějakou chvíli a Káťa se od ní tak jako učí. Nebo taky to bude tím, že se opravdu hodně snažíme, aby si Káťa připadala jako rovnocenná partnerka, aby jí bylo jasné, že v našem vztahu máme každý stejné slovo (respektive, občas to vypadá, že já mám hlas jeden a ony mají každá dva, asi jeden za prso, nebo co…). Každopádně, myslím si, že kdyby nastala hypotetická situace, že by s Káťou začal chodit jen jeden z nás (a ten další třeba neexistoval), tak ten vztah bude vypadat v této fázi úplně jinak.

No a protože jsme lidé velice zlomyslní, tak občas lezeme na Tinder. Oni tam jsou i normální (jak se to tak vezme), inteligentní a zábavní lidé (ahoj Káťo), většina však už tolik ne. Ve zkratce, pokud si chcete zkazit jakékoli naděje o lidské rase, zkuste jej. Abych uvedl příklady, pokud na Tinderu muž zjistí, že  jste žena a máte přítelkyni, automaticky předpokládá, že hledáte i penis. Pokud mu řeknete, že žádný penis nehledáte, je přesvědčen, že jeho penis je vyjímečný a zcela jistě jej chcete. Pokud se někdo dozví, že máte kromě přítelkyně i přítele, automaticky předpokládá, že těch penisů je stále málo a že prostě hledáte i dalšího muže. Dá se tam narazit dokonce i na dvacetiletého synka ze šlechtického rodu, jehož oblíbenou balící hláškou je “a chodila jsi už někdy se šlechticem?”. A mě osobně přijde vtipné, jak si každý chlap myslí, že se hrozně mám. Hahaha. Dobře, jen rýpu.

Tak šťastný Nový i nový rok!

Áďa za Áďu, Káťu i Máňu

Mánina psychologická poradna: Domácí násilí, sebevědomí, mezilidské vztahy

    Zajímá vás, jak dopadl náš coming out? Vlastně nijak. Mí rodiče to kupodivu berou tak, že je to moje věc (na rozdíl od toho, že jsem sekla se školou a půjdu na jinou, na rozdíl od toho, že mám piercingy a tetování…), Káti máma si o nás myslí to nejhorší, ale asi to kdo ví jak neřeší. Áďa svůj coming out zatím stále neplánuje, ale maminku pomalu seznamuje se světem LGBT, prý aby si zvykla že takoví lidé jsou, a aby sama zatím došla k názoru “A tak když jim to tak vyhovuje…”

Dneska se budeme věnovat trošku smutnějšímu tématu, domácímu násilí. Nejsem žádný expert, nemám ani žádnou pořádnou zkušenost, naštěstí. Takže co mne k tomu vlastně vede? Moje milovaná žena a její bývalý přítel Miloš….

Miloš je chlapec, který, jak by řekla moje maminka, “sežral Šalamounovo hovno”. Je to takový ten typický příklad tyrana. Ze začátku se nám z Kátina vyprávění zdálo, že to je prostě jenom idiot. Postupem času jsme však zjišťovali, že je to odporný manipulátor, který si k sobě Káťu připoutal a ona s ním zůstává, i když ví, že se k ní chová odporně.

Když říkám, že máme za sebou stejné věci, patří do toho i deprese a trocha sebepoškozování. Když váš partner o tom ví, měl by vás podporovat v tom, aby všechno bylo lepší a ani k jednomu z toho nebyl důvod. A Miloš neměl problém být opačnou podporou a Kátě říct: “jdi se podřezat”… Když se poznali, měla problémy s anorexií. On to ví a stejně se jí nerozpakoval říct, že když přibrala, tak už není tak křehká a už se mu tolik nelíbí. Stejně tak neměl problém jí lhát, protože “pravda by jí mohla bolet a on jí nechce ubližovat”. Když jsem říkala, že se nám dějí stejné věci ve stejném věku, nelhala jsem. I já jsem v tom samém věku měla takového přítele Debila… (Tímto srdečně zdravím Emanuela, který potřeboval několikrát denně slyšet, že jeho penis je dost velký! JO, KÁMO VOLE, MÁŠ VOBŘÍHO *****!!!) Tihle chlapi jsou takoví, že i když se s nimi rozejdete, pořád dolézají, pláčou, slibují že se změní… Jenže nikdy se nic nezmění, ne trvale. Pár dnů až týdnů budou sekat dobrotu, budou milí, pozorní a úžasní, ale pak je to přejde, a dělají to samé co dřív. Já se třeba s Emanuelem rozcházela několikrát. Dala jsem mu několik šancí, všechny však promarnil. Potom mi došlo, že to nemá cenu a rozešla jsem se s ním na trvalo. A přesto, že jsme se vídali málo, protože to k nám bylo daleko, přijel. Přijel, omlouval se, sliboval,... Já však tentokrát nepodlehla. Emanuel pak asi dvě hodiny brečel před naším domem. Hezky na chodníku naproti, aby na něj bylo od nás hezky vidět. No, citové vydírání mu šlo… Kátin Miloš byl to samé. Napsala mu, že se s ním rozchází a on jí odepsal “Ale já s tebou ne.”

Po světě běhá spousta omezených lidí, kteří prohlašují, že takovým domácím násilníkem může být jen muž, že dokud ženu nebije, tak to nic není. Takové domácí násilí nemusí probíhat ve fyzické rovině, to je třeba případ naší ženy (hodně se mi líbí říkat “naše žena”, takový můj malý osobní protest vůči konzervativní společnosti). Miloš jí nebil, ale to neznamená, že ten vztah byl v pořádku. Přeci jen, milovaným se snažíme pomoci, ne je shazovat.

Takový agresor mívá z pravidla nízké sebevědomí, ale o chlup vyšší než jeho oběť. Sebevědomí si na své oběti-partnerce zvyšuje tím, že svou partnerku ponižuje, dokazuje jí, že ona ho potřebuje, že bez něj je úplná nula. Tohle třeba byl případ Miloše který je prostě nejlepší, protože rok má webdesignovou firmu, umí webdesign, a kdokoliv kdo to neumí, je úplná nula. Ano, má pravdu, třeba špičkoví vědci, doktoři, kdokoliv, by si měli jít rovnou hodit mašli, když neumí webdesign, fakt! Asi tolik k jeho schopnosti sebereflexe.

Člověk má občas tendence opakovat své chyby, zvlášť, když nemá dost sebevědomí. Pak má potřebu si vybírat stále stejné partnery. Proč? Protože si myslí, že na lepší nemá. Raději bude setrvávat v nefungujícím vztahu, protože “Jsme spolu dlouho, byla by škoda to zahodit”, nebo “Kvůli dětem”, nebo “Proč by se mnou jinak byl, vždyť kdyby mě nemiloval, tak se se mnou rozejde”... Otevřete oči, lidé se mění, s nimi se mění i vztah, nemá cenu setrvávat v takovém, kde je někdo nešťastný. Ani kvůli dětem ne, znám docela dost lidí, jejichž rodiče mají opravdu špatný vztah, děti tím trpí také… Znám poměrně dost lidí, kteří rozvod svých rodičů považují za správnou věc, protože se předtím rodiče nesnášeli.

Zvyky, jaké jsme viděli u svých rodičů, máme tendence přenášet do našich vlastních vztahů. Nebo tedy, jsou dvě možnosti, k čemu “rodiče jsou”: buď jsme jako oni, a nebo si řekneme, že to, co dělali, jak se chovali a podobně je špatné, a snažíme se takoví nebýt… Nedávno k tomu na facebooku koloval obrázek, video nebo něco takového, bylo o dvojčatech, jejichž otec pil. Jedno z nich říká: “Viděl jsem to u táty…” a to druhé říká: “Viděl jsem to u táty…”

Kam se však chci dostat… Každý člověk by měl být trochu sobec, každému z nás by mělo být naše vlastní štěstí nejpřednější… Nevím jak moc mým ex ubližovalo to, že jsem se s nimi rozešla. Někteří to vzali docela v pohodě, jiní (Emanuel) mi plakali před domem. Ale proč bych měla setrvávat ve vztahu s někým, s kým nejsem šťastná? Ano, vždycky jde se pokusit o nějakou změnu k lepšímu, ale když ani to nepomáhá? a platí to pro prakticky cokoliv. Když mi něco/ někdo víc bere, než dává, proč se toho nezbavit, zvlášť když to jinak ani změnit nejde?

Od domácího násilí jsem se poněkud vzdálila...Ale už mi nebývá moc moc říct. Náš vztah se zabývá partnerskýmmi vztahy, byť netradičními, proto jsem psala o domácím násilí v takovémto vztahu. Ale pozor, ono to může být i jinak, než že muž bije svou ženu: jednak to může být i obráceně, ale může to být i mezi jakýmikoliv lidmi a vždy je dobré to začít řešit včas, než se objeví tzv. Stockholmský syndrom, což je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli. Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.

Co vlastně dělat, když si všimneme, že někdo někomu ubližuje? To byl přesně náš případ s Káťou… Nejdřív jsme měli Miloše za obyčejného maloměstského blba, později nám došlo, co je zač… Rozhodně by ničemu nepomohlo Kátě jen tak říct: “To je domácí násilí, rozejdi se s ním.” To je k ničemu… My jsme se snažil se k ní především chovat hezky, protože, co jsem si tak všimla, tak její ex a její matka jsou si v přístupu k ní až moc podobní. Snažili jsme se, aby viděla že nejen k ní, ale i k sobě navzájem se chováme hezky, podporujeme se, vzájemně si sebe vážíme. Dnes už to má trochu jiný rozměr, než to mělo na začátku, dnes už to je “Tvoje problémy jsou i mými problémy” a docela to funguje. Ne vždy, každý někdy máme takové to: ”Nechci ti přidělávat starosti tím, co mne trápí,” ale to se poddá. Není to jen problém našeho Trojúhelníku, však i my s Áďou, dokud jsme neměli Káťu, jsme tohle dělali… Ale víme, kde máme nedostatky, a jak se stát lepšími lidmi a jak ještě zlepšit náš vztah. Koneckonců, nemá šanci to vydržet, když se nebudeme všichni snažit o fungování vztahu a nebudeme k sobě upřímní.

Doufám, že se nikdo z vás s domácím násilím nemusel, nemusí a nebude muset potýkat, ale kdyby se to náhodou stalo, obrať se na někoho s prosbou o pomoc… Prakticky na kohokoliv, komu věříte. Pokud se potýkáte s nízkým sebevědomím, je to horší. Ale dá se to zvládnout, já jsem toho živým důkazem! :)

Máňa

Krátké zamyšlení o romantických výletech. Jo a mimochodem, máme Twitter!

Jsem dneska chytil děsně romantickou náladu. No a jak jsem byl tak neodolatelně zasněným milovníkem, plný představ o společně strávených chvílích, plný něhy a vášně ve třech, někde mimo civilizaci (nebo alespoň Prahu), zkoušel jsem googlit všelijaké romantické zájezdy, vířivky a tak.

No a hádejte co? Všechno je pro dva. Maximálně pro dva plus děcko nebo dvě. Já to samozřejmě tak nějak docela čekal, ale doufal jsem, že se ten počet osob alespoň bude dát měnit. No a teď co s tím? Máte někdo nějakou takovou zkušenost? Dá se zájezd pro dva rozšířit na 3 osoby v jednom apartmá? Jak na to prodejci a hoteliéři koukají? A portály jako Slevomat jsou úplně pasé, že?

Jo a ta druhá zpráva. Káťa byla děsně skvělá a akční a založila Twitter (najdete tu), protože ty naše pubertální výžblepty by si prý zasloužily zvěčnit. A protože je grafička a umělkyně, tak vypadá mnohem estetičtěji než náš facebook. No, třeba s ním taky jednou něco udělá.

Váš romantický Áďa

Jak jsme se rozkmotřili...

- adventní chřipka - nepředstavitelně nepředstavitelný vztah - naše crush - plány na večer - “já už si asi nechci psát” - stalkerka Káťa - náznak osudovosti - friendzoned Káťa a čechoingliš termity - přátelské setkání -

No tak jo. Hurá do psaní. Původně jsem touto dobou měl obíhat porady, školit a tvořit hodnoty, ale adventní chřipka si nevybírá. Mimochodem je vskutku skvělý onemocnět v sobotu, a v neděli se pro jistotu složit úplně, když se s Káťou vídáme v podstatě jen o víkendech. No, nedá se nic dělat, aspoň mám díky tomu chvilku na psaní dalších elaborátů.

Tak abych navázal na předcházející díl. S Káťou jsme si tehdy psali v podstatě pořád, den za dnem, ona byla vůči nám čím dál tím otevřenější a stejně tak i naopak. Konverzace se samozřejmě držela stále přátelských mantinelů, přeci jen ona měla přítele a navíc nám vícekrát zdůraznila, že vztah ve více osobách je pro ni nepředstavitelně nepředstavitelný.

Postupně jsme se dozvěděli spoustu věcí. O tragické lásce s jedním děvčetem. O poněkud nefunkčním vztahu s její maminkou. No a samozřejmě o tom, jak její zprvu šťastně se jevící vztah s Milošem, vůbec tak šťastný není. A dokonce jsme začali mluvit i o tom, že by stálo za to spolu zajít na kávu, ať naše přátelství není jen virtuální. No, Káta byla tak trochu naší crush. Nicméně, objektivně vzato, byla zadaná a ze svého dlouhodobého, byť nepříliš funkčního vztahu se jí utíkat nechtělo. No a v pátek večer se na Tinderu Máně ozvala jedna slečna, zda máme nějaké plány na večer.

My samozřejmě volný večer měli, neměli jsme žádné závazky k nikomu dalšímu, ale protože jsme fér, nebo se o to aspoň vždycky snažíme, raději jsme se Káti zeptali zda jí nevadí, že jdeme na rande. Ona samozřejmě odpověděla, že proč by jí to mělo vadit, že má přítele a s námi nic nemá, ale konverzace začala mít silně awkward nádech. No, tak si Áďa s Máňou domluvili rande. Nebo spíše přátelskou schůzku, ale ta není přeci jen hlavním tématem dnešního článku. Zvláštní bylo spíše ráno, kdy jsme zjistili, že si nás Káťa beze slůvka vysvětlení čehokoliv odebrala z přátel a tak dál. Jediné, co jsem z ní vyrazil když sem se jí zeptal proč bylo “já už si asi nechci psát…”, což byla věta, která i přes svou banálnost mne zasáhla jako nůž. Ačkoli jsme se znali sotva týden, navíc pouze přes internetovou komunikaci, oba nás to kupodivu dost zasáhlo, byli jsme z přerušení kontaktů dosti přešlí, vážně nám chyběla. Ale tak co, byla to její volba, tak jsme si řekli, že nás to za chvíli přejde, je to sice škoda, ale život jde dál.

Následujících několik dní se nedělo vlastně nic moc zajímavého. Byli jsme na halloweenské party v našem oblíbeném baru, která byla ve výsledku docela nudná. Vznikla na ní nicméně docela hezká společná fotka. No a o pár dní později nám onu společnou fotku lajkla Káťa - stalkerka. Vzhledem k tomu, že si nás odebrala z přátel na oné gigantické sociální síti a přerušila všechny kontakty, nešlo o jen tak nějakou náhodu. A nás to opravdu hodně překvapilo. S Máňou jsme si řekli, že to nijak nebudeme řešit - pokud s námi chce obnovit kontakty, nechť je obnoví ona.

Samozřejmě, že naše předsevzetí nám vydrželo sotva den. Pak jsem Káťe napsal. A tak jsme si začali psát zase. A jak už to tak bývá, nad vším se opět začal vznášet náznak osudovosti. Pro tentokrát za to mohl horoskop.

Naše konverzace se rychle vrátila nejen do zajetých kolejí (tady si dovolím rýpnout, že když Káťu popichujeme,  že do nás už tenkrát byla trochu poblázněná, tváří se neskutečně roztomile, bije pěstičkami, dupe nožičkami a říká, že to vůbec není pravda), ale dokonce jsme k sobě měli po chvíli ještě blíže, začali si skypovat a pořádně si domlouvat kávové posezení. Snad jedinou šmouhou byl náš hloupý vtip, den před plánovanou schůzkou, kdy jsme si řekli, že se budeme tvářit, že je Káťa totálně friendzoned. Což přivedlo několik dalších extrémně awkward chvil, Káťu absolutně vyvedenou z míry a vyděšenou co provedla špatně. No, naštěstí jsme to urovnali a začali se těšit na další den, kdy proběhlo naše první “přátelské setkání”.

Áďa

A je to tady.

Co je tady? Coming out. Sice tím trochu předbíháme naší příběhovou linku, ale je to aktuální téma. A upřímně? Já to asi potřebuji vydat hned. Taková trochu terapie.

    Ani já, ani Káťa, nemáme úplně vzorné rodiče. Možná není až tak daleko od pravdy, že jsou to tak trochu sobečtí ignoranti. Vzhledem k tomu, že jsme s Káťou obě stejné, tak jsme obě docela výbušné. Nebo spíš… Když se s někým hádáme, stane se, že řekneme věci, které bychom nechtěly. Nejen ty věci, které zraňují, ale i ty, které si chceme nechat pro sebe.

V neděli večer se Káťa vrátila od nás domů, pohádala se s mámou a řekla jí o nás… Nebyla jsem u toho (logicky..), takže píšu jen dle informací mi sdělených.

Přišla sem domů, posadila jsem se do chodby a mamka na mě začala řvát...Tak jsem na ni začala řvát taky, a nějak jsme se chytly. Ona pak odešla do kuchyně a začala mluvit o tom, jak na mne ten kluk má špatný vliv a tak…

"Mami?"

“Co je?"

“Pojď sem..."

A když přišla tak jsem se dívala do země a řekla jsem “No mami já mám holku a kluka..."

A ona: “Jakože...to nechápu...jak to myslíš?"

“No prostě..."

“Že jste jakože 3 nebo jak jako..."

“No...jsme 3...já se ti to bála říct"

Ona se na mě podívala a řekla: “A co z toho máte?"

Ta otázka mně naštvala a řekla sem: ”Jak jako, co z toho máme? Máme z toho vztah..."

“A to ti to vyhovuje?"

“Hmm.." a ona se otočila a když odcházela tak řekla: ”Nejsem šťastná, že se vídáš s divnejma lidma...ale je to tvoje věc. Už se se mnou o tom nebav..." A odešla…

    Se mnou se rodiče již měsíc a půl nebaví, respektive jen když něco potřebují. Třeba potvrzení o studiu. Takže jsem v pondělí šla s mámou v práci “na kafe”... Jak víte, sekla jsem se školou. Nastal čas to říct rodičům, protože tohle není věc, kterou bych oznamovala po telefonu. No, kromě toho, že mě má drahá mať seřvala že proč to neřeknu tátovi, a kdo ví co, tak mi oznámila, že je vidět, že mám jiné zájmy než školu, na kterou kašlu. Významně se při tom dívala na mé tetování. No, stane se, nebudeme si tu kazit den povrchností mých rodičů. Když jsem se vrátila do kanceláře, čekal mne pokrytecký mail s tím, že jestli se s nimi chci bavit, je podmínkou slušné chování a pokora. Když jsem se vyvztekala, že tohle opravdu není fér, dala jsem se do psaní odpovědi. Hodně moc jsem se snažila, aby to vyznělo rozumněji, než mámin mail, což ostatně nebylo tak moc těžké. Na konec jsem připojila odstaveček:

“Ale abych tedy byla stoprocentně upřímná a zároveň vás informovala o všech důležitých novinkách: Už nějakou dobu vím, že jsem bisexuální. Teď jsem zadaná. Se slečnou. A s Áďou. Nacházíme se v triádě, polyamorním vztahu. Jednoduše řečeno, chodíme všichni spolu. “

No, reakce jsem se žádné nedočkala. Ani ň o Káťe. Předpokládám, že tu jsou dvě možnosti:

Myslí si, že to je nějaký buď vtip, nebo pubertální recese.

V závalu nepříjemné komunikace mají rudo před očima ze všeho ostatního natolik, že tenhle odstavec, byť pro mne byl asi nejdůležitější, prostě nevidí. Je možné, že ho jejich mozek prostě ignoruje.

Ještě než jsem mail odeslala, napsala jsem tuhle “novinku” bráchovi. A jeho odpověď? “To si zase děláš srandu, jako vždycky, nebo tohle myslíš vážně?” Když jsem ho ujistila o vážnosti svého tvrzení, řešil to asi stejně, jako by řešil domácí úkol. Nijak.

Takže: bůh ví, jak se věci budou vyvíjet dál. Áďa svůj coming out neplánuje v nikterak brzké době, takže si ještě počkáme.

Máte i vy nějaké zkušenosti s jakýmkoliv comingoutem? Podělte se s námi! Nejlepší příběh získá krásné velké bezvýznamné plus!

Máňa

Facebooková výzva!

Jsme veselé kopy a tak nás dnes napadlo lehce pospamovat Facebook. A proč? No to je jednoduché. Všimli jsme si, že tu může být člověk ve vztahu jen s jedním člověkem najednou. Ono sice vlastně o nic nejde, ale když ani politicky hyperkorektní Facebook (na kterém si už dnes můžete nastavit v podstatě jakýkoli gender co Vás napadne, včetně helikoptéry) neuznává něco jako vícečetné vztahy, tak co si o tom může pomyslet kdokoli jiný?

Tak jsme se rozhodli napsat na podporu. Napsali jsme tam všichni tři a pokud by se kdokoli z Vás chtěl přidat, tak do toho! Nejprv dobudeme zákaznickou podporu, příště celou galaxii!

Váš milostný trojúhelník

P.S.: Co myslíte, pomůže to i bez toho, abychom do toho tahali Šabatici?

Jak se dá potkat láska na Tinderu

- nečinnost - zatraceně intenzivní milostné vzplanutí - účet na Tinderu - pán co se hezky vyčůral - děs z polyamorních vztahů - vyhýbavý skupinový chat - Áďův přesvědčovací talent - ezoterické věci a osudy - strach z malých pavouků - pan webdesigner podnikatel - příště -

Určitě jste během posledních týdnů naší nečinnosti všimli několika krátkých a o to hlasitějších výkřiků do tmy o tom, že jsme zamilovaní… A teď už jsme si vlastně i vyznali lásku. Nuže, omlouváme se, ale na druhou stranu jsme nasbírali nějaké ty nové dojmy a témata pro psaní, navíc jsme plní takových těch hormonů, které způsobují pocity štěstí, návaly energie a tak. Což o to, s Máňou se milujeme. Opravdu hluboce a silně, ale prostě jsme spolu dlouho a současné milostné vzplanutí je prostě zatraceně intenzivní. Původně jsem tedy měl dopsat jinou z našich dějových linek, ale to počká, tohle je teď přeci jen aktuální.

No ale teď k hlavnímu tématu, kterým je pohádka o tom jak jsme se vlastně poznali. Bylo nebylo, Áďa i Máňa si založili účet na Tinderu. Příliš šancí jsme tomu nedávali, brali jsme to spíše jako pokus, experiment, ukrácení dlouhé chvíle. Spíše jsme předpokládali, že když tu pravou potkáme, tak to bude spíše naživo. Máme podezření, že jsme docela přitažliví a charismatičtí, protože u žen a dívek býváme docela úspěšní a přeci jen, toto jsou vlastnosti fungující spíše naživo. Při internetové konverzaci si většina lidí řekne spíš “Ehm… Co prosím? Asi se… S tebou nechci bavit.” No, kupodivu to až tak příšerné nebylo. Každý z nás si s několika slečnami povídal, ale komunikace nakonec ustala, protože jsme si neměli co říct. Některé dámy lákala pravděpodobně jen představa sexu ve třech. Jiné zase chtěly jen mne nebo Máňu. S jednou slečnou jsme měli i cosi jako rande, byť skončilo bez nějakých silnějších vzájemných sympatií.

A jednoho dne jsem na Tinderu potkal Káťu. Nebudu tvrdit, že by to byla láska na první pohled, což o to, na fotce byla opravdu moc krásná, ale po dlouhém “swipování” na Tinderu už je člověk otupělý. No, dostal jsem like a čta její popisek “Mám ráda komiksy, hry a jsem holka. To je všechno co potřebuješ vědět.” jsem vymýšlel jak břitce začít konverzaci. Z nedostatku relevantních informací jsem pokrčil rameny a vypustil do éteru originální a svůdnou hlášku:

“Ahoj, a co ráda hraješ? Nechtělo se mi začínat ničím jako ‘Ty jsi holka? Fakt? Hustý!’ ”

Na to jsem dostal odpověď, že by to furt nebylo to nejhorší, protože jiný pán jí v úvodním představování začal vyprávět jak se hezky vyčůral.

Máňa celý večer řešila domácí úkol se svým milým bratrem, já s Káťou jsme překonali počáteční ostych, zjistili, že si dosti rozumíme a celý večer si psali. Naprosto kamarádsky. Káťa totiž měla přítele, jak mne varovala, ale psali jsme si o spoustě témat, zajímala se jak takové vztahy ve třech fungují (byť zezačátku se na to tvářila spíše dosti vyděšeně, že něco takového vůbec existuje), zajímala se o mne, já jsem se zajímal o ní. Dozvěděl jsem se, že má i zkušenost s děvčetem, i když s tragickým koncem. Že vztahy ve třech jí přijdou zajímavé, ale v životě by nic takového nechtěla a jediné co by si tak někdy chtěla vyzkoušet by byla trojka.

Druhý den jsme se stali přáteli na Facebooku, opět jsme si celý den propsali, protože Máňa toho měla spoustu. Vzhledem k tomu, že Káťa měla se mnou společných strašně moc věcí a taky s Máňou, rozhodl jsem se Káťu přesvědčit, aby se přes zprávy seznámila i s Máňou, a založil jsem skupinový chat. No a zjistil jsem, že Káťa má neskutečný strach z cizích lidí. A to i po internetu. Napsala mi, že mě nesnáší a že kvůli mně zevnitř umírá. A že dokonce napsala “A co posloucháš za hudbu?” naschvál, jako zaručený zabiják hovoru. Máňa mi řekla, že se s ní nechce bavit, že se ve skupinovém chatu tváří hrozně awkward a vyhýbavě. No a já měl neodbytný pocit, že kdybychom to teď ukončili, nebylo by to ani trochu správné. Zapojil jsem veškerý svůj přesvědčovací talent, který by prodal i sadu kouzelného nádobí protřelému právníkovi a přesvědčil jsem Máňu, aby dala šanci Kátě a Káťu, aby dala šanci Máně.

Konverzace se začala pomalu uvolňovat a z první opravdu hodně trapné půlhodiny se začaly klubat první opravdu zvláštní věci. Jsem technicky založený člověk, nikdy jsem na žádné ezoterické věci, osudy a předurčení nevěřil. Ale hned zpočátku bylo zajímavé, že Máňa i Káťa mají svým způsobem hodně podobné životní osudy, událost u jedné z nich byla svým způsobem parafrází události u té druhé. Dokonce mají i podobné strachy - obě se bojí pavouků Ale jen těch malých, domácích, tarantule ani jedné nevadí. A do toho všeho mají narozeniny ve stejný den. Konverzace byla čím dál tím veselejší a my jsme zjistili, že už je opravdu pozdě a musíme spát, jakožto pracující lid. Druhý den hned ráno jsme si napsali… A psali si celý den. A tak to šlo den za dnem. Stále jsme si měli o čem povídat, jednou bylo veseleji, jednou jsme se bavili o těch méně veselých věcech, o našich společných vnitřních démonech.

Jednou nám přišlo nám zvláštní, že je zadaná, má přítele a místo toho si celé dny píše s námi. Tak jsme se dozvěděli, že její milý Miloš je tupec, který ji má ve svém pořadníku priorit na jednom z posledních míst. Jakože ten typ “chlapa”, který tvrdí, že žena má nějaké ty své “Basic Tasks” jako dobře vypadat, uvařit, tvářit se mile a neodmlouvat, do toho tvrdí, že chce mít sebevědomou partnerku a Káťa byla ráda, když se jí uráčil věnovat hodinku denně. Protože zbytek času pracoval jako “webdesigner podnikatel” a hrál hry.

No, tak začátek bychom měli za sebou. Příště se dozvíte o tom, jak jsme se přestali bavit a zase začli, o dalších divných znameních, o tom jak jsme se dozvěděli, že Káťa ve svém vztahu není ani trochu šťastná, o panu manipulátorovi. A o tom jak jsme se poprvé spolu viděli.

Áďa