Začátky a konce

-  dobré zprávy, špatné zprávy a srdíčko - vichr vynáší nedopalky - psychicky vyrovnaní a nevyrovnaní lidé - velké počty démonů - chemická nerovnováha - odtažitost a chlad - napomínání a pěnění - neozývání se - konec - pláč - Osud je škodolibý sviňák - neexistence -

Tak milí a vážení, tentokrát začneme dobrými zprávami, a budeme pokračovat těmi… Méně dobrými. Vím, že jste si všimli, že na blog jsme nijak zvlášť nepřispívali, za což se setsakramentsky omlouváme, ale nebudeme slibovat, že se to nebude opakovat. Ono psaní, stejně jako jakákoli další kreativní činnost, chce inspiraci, trochu toho pověstného srdíčka a spoustu dalších ingrediencí vpravdě nezbytných. No a my jej paradoxně poslední dobou příliš neměli. Tedy, až tak paradoxní to asi nebylo, přeci jen, zkouškové období, k tomu zimní únava a neustálá chuť ponořit se do zimního spánku lidskou kreativitu trochu omezí.

Nicméně, venku začíná být krásně (těm z Vás, kterým současná větrná kalamita zpřetrhala elektrické vedení a strhala došky ze střech se omlouváme za necitlivost, nám vichr naštěstí jen vynesl nedopalky z popelníku), oteplilo se, začínáme se přibližovat k nejmenované kouli z rozžhaveného vodíku a helia a díky příznivějšímu natočení zemské osy k ní se prodlužují dny, takže energie pro spisovatelské kreace snad bude jen přibývat.

No, uvidíme. S Máňou jsme se začali věnovat trochu více hudbě, tak je možné, že jistou část tvůrčího potenciálu spolkne ta.

A teď k těm horším zprávám. Už jsme zase jenom dva.

Proč? Jak? Kdy? - se zcela jistě ptá čtenář, tvor zvědavý, jelikož kdyby takový nebyl, nejspíš by nečetl náš blog.

Jak je asi jasné z prosincových článků, s Káťou jsme si měli blízko. Hodně blízko, všichni máme jisté jizvy na duši, jisté vnitřní démony, jisté strachy a děsy. Troufnu si říct svůj malý předsudek, že člověk úplně normální a psychicky vyrovnaný jen tak nemůže být s někým trochu narušeným - takoví lidé si podle mne zkrátka nebudou rozumět.

Káťa démonů měla spoustu. My taky. My jsme byli trošku starší, věděli jsme jak se se svými démony vypořádat. Ona ne. A my jsme jí chtěli s jejími děsy pomoci.

První měsíce byly úžasné, společná objetí, procházky nočním městem, povídání si dlouho do noci. Když byla s námi, byla šťastná. Když s námi nebyla, bylo to horší, vzpomínky na nevydařený vztah, strach z odmítnutí jejího vztahu okolím a i stavy dané vyloženě chemickou nerovnováhou v mozku. Pokud někdo z Vás někdy trpěl depresemi, určitě ví o čem mluvím. Pro jistotu vyhledala i odbornou pomoc, za což jsme byli rádi, protože jsme o ní měli strach, je jen málo horších věcí než pozorovat trápení milované osoby.

Pak se to začalo bortit. Místo toho, aby se nám více otevírala, začala se uzavírat. Byla daleko chladnější a odtažitější. Nevíme co se jí honilo hlavou, je dost možné, že ona to tak vůbec nevnímala, je možné, že to bylo nějaké emoční zploštění způsobené antidepresivy, je možné, že se její deprese prohlubovaly a neměla tolik sil prokazovat lásku nám. A rozhodně si nedovolím tohle soudit.

Nás začaly hlodat pocity, že vlastně ani nejezdí tolik za námi, jako spíš, že utíká pryč z domu. A my jsme spíš jen vhodný prostředek. A možná i prostředek k tomu, aby nebyla sama.

Minulý víkend jsme se pohádali kvůli úplné hlouposti. Tedy, já jsem se snažil diskutovat, Káťa byla konstruktivní trochu méně a Máňa se mne zastala, s tím, že moc dobře vím, že kdyby se karta obrátila, byl bych úplně stejným způsobem napomenut já. No a Káťa vypěnila, spakovala se a odjela domů. Vzhledem k tomu, že jsme se s Máňou shodli na tom, že to byla z její strany opravdu přehnaná reakce, tak počkáme, až vychladne a napíše nám ona.

Doteď netušíme, proč se takovým šíleným způsobem naštvala, protože se neozvala. Ať už další den, nebo ten příští, ba ani ten další. Ten čas jsme věnovali tomu, abychom s Máňou náš vztah do hloubky zanalyzovali, probrali a dospěli jsme k názoru, že takhle dál už nemůžeme. Že vlastně vůbec nevíme, zda Káťu prostě jen přešla počáteční fáze zamilovanosti a teď už s námi je jen proto, že to neumí ukončit, nebo jestli je to dané úplně něčím jiným, ale že my už prostě takhle dál existovat nemůžeme - tento vztah nás stojí strašné množství sil, na naší psychice se podepisuje čím dál více a čím dál horším způsobem. Například, zatímco ještě před Vánoci jsem byl na nejlepší cestě přestat s cigaretami, během následujících pár měsíců jsem se zase dostal na větší než malé množství.

A ve středu jsme se rozhodli to ukončit. Zvolená cesta, zpráva, asi nebyla tou nejlepší možností, ale vzhledem k tomu, že to nevypadalo, že by se s námi chtěla sejít, to asi byla jediná rozumná možnost. Vzal jsem první telefon, který byl po ruce, popsal jsem naše pocity, podal telefon Máně, aby to pročetla a odeslala.

Poprvé po několika letech jsem plakal.

Nevím jestli to bylo správné, nevím jestli se to mohlo zlepšit, nevím jestli to mohlo být stejné jako na začátku, kdybychom se snažili. Stále jí miluji, záleží mi na ní, ale uvědomuji si, že vztah ve kterém nejsem spokojený, který mne stojí více energie než kolik dokážu dát a který mi nepřináší oplátkou to, co bych rád nemá smysl. Příliš mi to ale připomínalo její vztah s Milošem - kdy prý zpočátku byl ten vztah skvělý, ale postupně se to začalo bortit a ona se rok držela už nefunkčního vztahu jen kvůli vzpomínkám na začátky a občasným hezkým chvílím. A to je prostě málo. Například s Máňou jsme už docela dlouho, brzy to budou tři roky a těch hezkých chvil je daleko víc než těch špatných nebo průměrných, a po té době se spíše čím dál tím víc sbližujeme, než naopak.
A tady se to co zpočátku vypadalo jako osudové předurčení začalo měnit v jeho škodolibou hru.

První ptačí zpěv, zeleň na větvích,

a já trnu hrůzou, hořce sním.
Že každý ptačí tón je jen zlý smích,
že je láska pryč a já zas bdím.

Poslední ránou pak bylo to, že jedinou její reakcí byl odchod z naší skupiny na Messengeru, smazání všech společných fotografií a odebrání z přátel na Facebooku.
Je hodně špatné, když někomu s kým jste strávili tolik času a snažili se mu dát vše co jste mohli nakonec nestojíte ani za jedno slovo.

Jako bychom ani nikdy neexistovali.

VVV* Áďa

*Váš Výjimečně Vážný

Konflikty a problémy

Káťa je nepsavec a Máňě nějak poslední dobou chybí spisovatelské střevo, takže jsem se i já sebral k tomu, napsat článek s nějakou informační hodnotou, vypovídající o nějakých svých postřezích z fungování i skřípání vztahů. Docela mne k tomu inspiroval jeden incident, který se udal několik dní zpátky. Samozřejmě hned na začátku, abych Vás nenapínal, prozradím, že se pořád milujeme, takže všem kdo nás hltají víc než tetka Nováků Aháčko spadl kámen ze srdce, nepřejícím jsem ostrouhal a realisticky smýšlející většina nad tím pokrčila rameny, protože jedna nepříjemnost zdravý vztah nerozloží. Každopádně, po daném incidentu jsem hodně přemýšlel proč se to stalo jak by se tomu dalo předejít, jaké je nejsprávnější řešení problému, co je klíčové pro to, aby vztah fungoval tak jak má a jak se v tom vztah ve třech liší od klasického, monogamního.

Třetí v hádce

Takže za prvé, klíčové bude asi říct, že konflikt nastal mezi mnou a Máňou, tedy rozbroj dvou členů vztahu, kteří v něm jsou už od začátku. S tím, že Káťa tvořila jakýsi neutrální prostor. V případě monogamního vztahu se jedná o konflikt, či v lepším případě diskuzi dvou (v tom ideálním případě, kdy nikdo nevynáší “špinavé prádlo” ven a nedělí se o něj okolím) lidí. V našem vztahu je to o trochu složitější kvůli tomu dalšímu členovi. Ten má naprosto unikátní možnost situaci vidět ze strany, nezatížen emocemi situaci zhodnotit a pomoci vymyslet konstruktivní řešení či kompromis nebo dokonce vzniklou hádku řídit či moderovat.

No, samozřejmě se jedná o ideální případ, nakonec je ta situace daleko horší, protože ve výsledku jsou spíš pravděpodobné následující situace:

• Když se postaví na stranu jednoho, protože konstruktivní úvahou dojde názoru, že ten jeden má pravdu, ten druhý se může začít cítit zahnaný do kouta a ve výsledku si konflikt vyžere ještě víc než ten první, který si mezitím hledá spěšné letenky do Indočíny.
• Pokud se nepostaví na ničí stranu, ale bude se snažit pomoci hledat smír, tak si to vyžere od obou (pokud jsou dostatečně “rozjetí”), nebo nastane situace z předchozího odstavce, protože ten “rozjetější” bude mít pocit, že se ti dva proti němu spikli.
• Vezme si knížku a půjde si číst do kouta, kdy obě zúčastněné strany budou té třetí spílat, že se přeci jedná o vztah ve třech, tak proč se k nim najednou nezná.

No, všechny tyto situace jsou silně hyperbolizované, pro lepší umělecké vyznění textu. Ale předpokládám, že na toho třetího to tak působit může.

Jak se hádat

Na tohle bych navázal tím, k čemu jsme dospěli převečírem po velice hluboké debatě s Máňou. Železo se kuje, dokud je horké. Má to ale i druhou stranu - pokud je tak horké, že se taví, tak si jej imaginárním kovářským kladivem spíš stříknete do oka. Trochu méně poeticky řečeno, pokud si jste jistí, že máte absolutní pravdu a protistrana je absolutní imbecil, počkejte. Hodinu. Dvě. Do rána. Je potřeba si celou tu situaci rozebrat, kriticky (a hlavně sebekriticky) zanalyzovat a mít jistotu v tom, co k té situaci vedlo, nakolik je to chyba toho druhého. A brát to ne jako boj se svým nepřítelem, ale konstruktivní diskuzi, která má posunout vztah ke vzájemné spokojenosti. Křikem a obviňováním se ještě nikdy nic nevyřešilo - a na většině takovýchto situací mají svůj podíl všechny strany.

Proč se hádat

Úplně stejně špatné jako vyhrocování konfliktů je i vyhýbání se jim za každou cenu. Pokud je ve vztahu něco špatně, pokud něco skřípe, je potřeba o tom mluvit. Protože neřešené problémy pomalu zahnívají a jednou stejně vyplavou na povrch, ale mnohem větší, než byly ze začátku. Jako příklad uvedu právě ten náš poslední konflikt, kdy Máňa měla dojem, že jí nevěnuji tolik pozornosti jako Kátě, bohužel to řešila tím, že byla nepříjemná a protivná, načež já jsem byl ještě více odtažitý a ve výsledku nám to všem zkazilo jinak příjemný večer a odpoledne. Ponaučení z toho plyne automaticky - problémy mají většinou snadné řešení, jejich přehlížení je naopak umocňuje. Další věcí je, že problémy, které člověka trápí víc se na jeho chování podepíší, ať se snaží působit v pohodě jak chce. Ale jeho okolí to vycítí a pokud neví co se děje, bude si nejspíše představovat ty nejčernější scénáře, případně získá dojem, že další strana mu nedůvěřuje natolik, aby se svěřila. Což ve vztahu, který podle mne definuje zejména vzájemná důvěra a podpora, není zrovna žádoucí. A proto si dovolím tvrdit, že otevřenost a upřímnost by měla být základem každého vztahu, nezávisle na počtu členů, protože jakkoliv obtížné řešení vždy má větší přínos než zametání pod koberec.

Slovo závěrem

Já sice nejsem ani trochu humanitně založený člověk, a už vůbec ne nějaký vztahový poradce, ale na základě dosavadních zkušeností si dovolím tvrdit, že komunikace je základem každého vztahu. S Máňou jsme si to všechno ještě ten večer, bohužel bez Káti, vyříkali. Odhalili chyby, kterých jsme se vzájemně dopustili. Omluvili se. A je aspoň o nějaký ten problém méně. Podobně to bude fungovat všude, pokud se všechny strany budou snažit na řešení problému spolupracovat. A pokud nebudou, pak je otázkou, zda je dobré si takového člověka držet ve svém okolí.

Váš psychoanalytický Áďa Freud