sobota 22. dubna 2017

Upřímnost nade vše

- pečivovité metafory - Dáňo, vidím tě! - úžasné ctnosti - velmi Farná zamilovanost - frekvence zamilovanosti vztažená ku vzájemné poloze nebeských těles - mávání s důvěrou - pizza a její funkce jako antidepresiva - partner nejlepším kamarádem - až moc dobrá mínění o lidech - karty na stole -


Už jsme byli mnohokrát vyptáváni na to, jak vlastně tyhle naše vztahy fungují, jak na sebe zvládáme nežárlit, jak se dokážeme o sebe “dělit”. To dělit dávám záměrně do uvozovek, jak už jsme kdysi psali, ve triádě to nelze, promiňte mi mou pečivovitou metaforu, brát jakože se člověk o svůj koláček dělí s někým dalším, nýbrž, že má koláčky rovnou dva.
Nicméně to už trochu odbíhám od tématu. My samozřejmě nejsme žádné hlavy pomazané, v takovýchto vztazích se nepohybujeme dlouho, vše je dáno pouze naším subjektivním pohledem (i když máme slíbené články od našich přátel, kteří mají také dost nezvyklé vztahy, ano Dáňo, koukám na tebe!), na druhou stranu už jsme si něco málo vyzkoušeli, prošli jsme si i mono vztahy a přes všechny problémy si stále důvěřujeme a spoléháme na sebe.
O tom, že aby byl člověk schopen fungovat ve vztahu, v poly zvláště, potřebuje mít zdravé sebevědomí, ujasněné priority a schopnost sebereflexe už jsme někdy psali. Nebo chtěli psát a někdy napíšeme. Dnešní článek bych věnoval mnohem úžasnějším ctnostem, a to upřímnosti a důvěře.
Námět na tento článek mě napadl pár týdnů zpátky, kdy jsem potkal jednu okouzlující osůbku, dívku chlapeckého vzezření, zvláštní, šarmantní a neskutečně charismatickou. Myslím si, že svým způsobem jsem na ní zapůsobil také, bohužel (Naštěstí? Je to trochu složité.) jsme se od té doby neviděli. A… Vlastně ani nevím zda se s ní ještě uvidím. Proč o ní mluvím? Zapůsobila na mne hodně silně, angličtina na tento stav má docela přiléhavý termín “crush”. Projevuje se to tak, že člověk začíná mít v hlavě guláš jako třináctka po koncertě Justina Biebera (nebo jeden můj kamarád po sledování Hannah Montany), na danou osobu myslí, hrozně doufá, že jí potká a hledá záminky proč jí napsat. Já (a to máme s Máňou občas společné) trpíme neduhem, který, pokud bych byl trochu více astrologicky zaměřen, připsal svému znamení. Jednou jsem totiž potkal na internetu vtip:


“Jak často se které znamení zamiluje?”
“Blíženec… Asi tak pětkrát každých deset minut.”


Samozřejmě je to silně hyperbolizované, ale něco málo na tom bude.
Ve vztazích, které jsem měl kdysi, by pak vypadal scénář následovně: Musel bych to tajit, užírat se pocitem viny, z toho, že partnerce něco tajím a zažívám pocity, které by měly být vyhraněné pro jednu osobu. Následně bych, protože je na mě všechno vidět, zažíval nepříjemné otázky a nejspíš i nějaké ty žárlivé scény, protože bych to na sebe napráskal (jo, asi trpím trochou sebemrskačctvím). V extrémním případě bych byl (neoprávněně) obviněn z podvádění a poslán k vodě. A i kdyby ne, pořád by to s důvěrou protějšku dost zamávalo.
No a jak to vypadalo u nás?


“Tak co, dobrý?”
“Jo… Je strašně úžasná (půl hodinový monolog)”
“Máš docela crushku, co?”
“Jo!”


A po pár dnech:


“Ty vypadáš, že máš nějakou depku.”
“No jo, jsem ve crush stavu.”
“Pořád?”
“Jo, tohle se mi fakt dlouho nestalo.”
“No co, to přejde. Chceš pizzu? To pomůže.”


Kouzelné tu je, že se můžu svěřit s čímkoliv. I s pro většinu lidí nepříliš představitelnými věcmi. Přeci jen: kolik lidí v “obyčejném” mono vztahu si může dovolit říci svému partnerovi: “okouzlil mne někdo další”? A přitom je to neskutečně osvobozující, vědomí, že váš partner je opravdu i nejlepší kamarád, kterému můžete říci všechno.
A klíčem k tomu všemu je důvěra v to, že si vědomě neuděláme nic, co by nám ublížilo. Přeci jen, pokud si to vezmeme logicky, s někým jsme proto, že nám je s ním příjemně, příjemně nám je protože si věříme. Tak proč si nedůvěřovat i v takových situacích? A pokud naopak partnerovi nedůvěřujeme, proč s ním jsme? A pokud máme problém důvěřovat někomu, kdo nás nikdy nezklamal, není tedy problém spíš v nás? A pokud důvěřovat prostě neumíme, proč vůbec s někým být?
No a s tím je vlastně spojený i náš poslední článek. Psali jsme o příhodě, kdy se paní tvářila, že není problém si začít se slečnou i bez svého muže. No a posléze obrátila. Předpokládám, že poté co se slečna zamilovala. No… Tohle je ukázkový příklad manipulace, využívání cizích citů, který stejnak nikdy nemůže vést k ničemu funkčnímu. No, kdo by dokázal dlouhodobě a dobrovolně setrvat ve vztahu, který byl založený na účelovosti a lži? A to z kterékoli strany. I když možná mám jen moc dobré mínění o lidech.
Na Facebooku jsme byli tázáni jak bychom v takové situaci jednali my.
Odpověď je nasnadě - i když to může občas trochu působit divně a občas zabolet, prostě hrajeme fér od naprostého začátku. A vzhledem k tomu, že víme, co chceme a proč to tak chceme, tak si myslíme, že je to ten nejlepší možný přístup.

Áďa

pondělí 17. dubna 2017

O jednorožcích a proč nikdo nemá rád jejich lovce

My, jenž toužíme po triádě, jsme často nazývání Unicorn hunters, neboli česky Lovci jednorožců. Je to název v poly komunitě hanlivý a polylidi nemají takové lovce v lásce. Čekali byste, že taková komunita bude naopak otevřená i takovýmto věcem? Ano. Já také. Ale ono to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Nedávno jsem ve skupeně Polyamory četla příspěvek slečny, který zněl takto (prosím všechny, jež anglicky umí, aby můj překlad nečetli, nebo mi aspoň napsali případné opravy…):


A little advice needed.
So I met a woman, really beautiful and I really wanted to get to know her. She didn't immediately tell me she had a boyfriend but when she did , she said she had already told him about me and he was ok with everything. PLOT TWIST. She later said I could only have her if I had him but I'm not really interested or attracted to him. They always say I look yummy and it makes me feel like I'm only supposed to be their sex experiment. Like I'm a piece of meat . She said I had to make him "feel great" in order to convince him to let us "have our fun"
I'm attracted to her but not him at all... what do I do?


Potřebuji poradit.
Potkala jsem ženu, je opravdu skvělá a ráda bych ji poznala více. Neřekla hned, že má přítele, ale když mi to řekla, její přítel již věděl o mne a bral to v pohodě. PLOT TWIST: Později řekla, že mohu mít ji jen v případě, že budu mít i jeho, ale on mi nepřipadá zajímavý a nepřitahuje mne. Oba říkají že jsem “k nakousnutí” a já z toho mám pocit, že jsem pro ně prostě jen sexuální experiment. Jako bych byla jen kus masa. Řekla, že mu musím “přivodit radost” jako podmínku aby nám dovolil se “pobavit.”
Ona se mi líbí, ale on ani trochu… Co mám dělat?


Bylo mi z jejího příspěvku smutno… Do té doby jsem úplně nechápala, co je na unicorn hunters tak moc špatného, že je nikdo nemá rád… Ale pochopila jsem to zhruba takto:
Je rozdíl mezi lovcem a… řekněme hledačem. Přirovnala bych to k výroku Albuse Brumbála z konce Harryho Pottera a Kamene mudrců:
“Jenom ten, kdo chtěl Kámen najít, najít, ale ne zneužít, ho mohl získat.”
Možná v našem případě není úplně vhodný termín jednorožec. Přes to, že je to naprosto přiléhavý termín, protože jednorožec je něco vzácného. Chceme přítelkyni, ne ochočené zvířátko, chceme rovnocennou partnerku.  Nechceme hračku na hraní, sexuální experiment v podobě pouhé “živé erotické pomůcky.” Upřímně… I kdyby se našla slečna, která by chtěla být naším otrokem a služkou, bude mít smůlu. Chceme mít vztah postavený na rovnocennosti a snažíme se pro to vždy udělat maximum. Chceme jednorožce najít. Najít, ale ne zneužít. Samozřejmě kromě nějakých odvážnějších postelových praktik, tam jsou pravidla zase úplně jiná, ale o tom možná někdy příště.

Máňa

čtvrtek 6. dubna 2017

Proč na promiskuitě není vlastně nic tak špatného

Pár dní zpátky (no dobře, on je to vlastně měsíc a tenhle článek mám v hlavě v podstatě stejnou dobu se na našem Facebooku objevila zajímavá diskuze o “správném” počtu sexuálních partnerů, o našem vnímání promiskuity a tak dál.
Na úvod bych začal tím, že se objevili lidé, kteří nás vnímají jako neochvějné romantiky, i jako nevybouřenou mládež, která si jen tak užívá. No, uznávám, že vyznění našich článků občas podpoří oba výklady. A ačkoliv, pochopitelně, máme daleko raději když jsme vnímáni v tom pozitivním světe, po troše zdravé sebereflexe jsme dospěli k názoru, že vlastně nejsme až tak svatí.
Na druhou stranu, co je vlastně špatného na kamarádství s výhodami a náhodných známostech? Pokud vám je s někým dobře, existuje erotický náboj a nic vám nebrání? I když víte, že vztah spolu nechcete (například jste si povahově nebo životními cíli příliš vzdálení), proč se i tak ze společných chvil netěšit? Ztratit vlastně nic nemůžete.
Téměř totéž se dá pak říci i k častému střídání partnerů. Přeci jen, problémy ve vztahu často nastávají po prvních třech měsících vztahu, kdy se zmírní působení hormonálního koktejlu způsobující zamilovanost a vyjdou na povrch problémy, neshody a neladící místa. A pak je otázkou, nakolik jsou vzájemné rozpory velké, zda je to něco, co se dá přejít, nebo zda je lepší vztah ukončit dříve, než se posune někam dál. Tlak na malý počet sexuálních partnerů pak může mít za následek, že člověk raději setrvá v nepříliš funkčním vztahu, než aby se dále “rozhazoval”. Přeci jen, zde můžeme zapojit jednoduchou matematiku, pokud budeme brát trvání nefunkčního vztahu jako tři měsíce a začátek sexuálního života v šestnácti letech, tak při počtu tří krátkých vztahů ročně (s měsíční pauzou mezi nimi) se už pro věk dvacet let můžeme dostat na konečné číslo dvanáct. Což je číslo, které bývá ještě dnes vnímáno jako dost vysoké. A přitom stále nikdo neručí za to, že ve dvaceti bude mít člověk natolik jasně nastavené priority, že si opravdu zvolí partnera, který mu bude vyhovovat, a i kdyby ano, tak stále není záruka, že po několika měsících nezjistí, že se daný člověk s vlastními potřebami nekříží.
Ve výsledku pak může pětadvacetiletý člověk být obviněn z nedostatku sebeúcty, kvůli tomu, že vystřídal příliš mnoho partnerů, přičemž realita může být naprosto opačná - daný člověk má jen jasně zvolené priority, co od člověka a od vztahu očekává a měl pouze smůlu.
Slyšeli jsme názor, že v našem kulturním kontextu by žena měla říci na otázku kolik měla sexuálních partnerů číslo okolo osmi, protože to dostatečně objasní zručnost nabytou zkušenostmi, nicméně stále nebude působit příliš promiskuitně. Na druhou stranu, proč zrovna tady dáváme rozdíl mezi muži a ženami? Jistě, z genetického hlediska to svůj smysl dává, tradicí je stále zakořeněno, že žena s bohatou sexuální minulostí je “rozhoďnožka” a muž “frajer”, nicméně jaký to má smysl dnes? V době, kdy se snažíme o rovnost přístupu k oběma pohlavím, budeme se tvářit, že má každé pohlaví jiné právo na sex? Nemluvě o tom, že v onom prohlášení je “měla by říci” - k čemu je vlastně dobré svému partnerovi v tomto lhát? Bude to vlastně partner co k čemu? Když je mu zapotřebí lhát i v takto nepodstatném údaji. No a samozřejmě se nabízí otázka, když je žen a mužů na světě zhruba stejné množství, jak je možné, že se ty počty partnerů tak liší?
No a co z toho vyplývá? Vlastně nic. Prostě si dělejme co uznáme za vhodné, pokud si to sami před sebou dovedeme racionálně obhájit. Myslím si, že je pořád lepší přežít nějaký ten nepříjemný pohled, než litovat něčeho, co se mohlo stát, ale nikdy se nestalo.

Áďa s plnou hubou keců, co ve výsledku tvrdí “to bychom ale neměli”