Šťastný a veselý. A taky Novej rok.

Tak vážení a milí přátelé, čtenáři a sledi. Omlouváme se za chvilkovou nečinnost, kterou vám teď aspoň částečně vynahradíme naprosto zbytečným článkem s vypovídací hodnotou limitně se blížící nule. Co hezkého jste dostali k Vánocům, Yule, Kračúnu, Chanuce nebo čemukoli dalšímu co jste slavili? My jsme si dali v naší trojici dárky hezké (ano, dostal jsem ponožky), ale jak už to tak bývá, od rodiny to bylo samozřejmě trochu horší. Máňa například dostala úžasně prasátkově růžový lak na nehty, přičemž jediné růžové na ní bývá akorát tričko na Avon pochodu. Káťa zase (podobně jako každý rok) dostala deodorant, který neumí používat a pyžámko s Bambim, přičemž nemá ráda ani pyžámka, ani Bambiho. No, co se dá dělat.

Vzhledem k tomu, že jsme spolu přeci jen chvíli, tak jsme se na Štědrý den neviděli, udělali jsme si jeho příjemnou náhradu až na Boží hod a Vánoce jsme si vyhradili na oblažování rodin naší přítomností. Tedy, Káťa oblažovala svou rodinu, která se netvářila, že by o její přítomnost nějak zvlášť stála a já s Máňou navštívil rodinu mou (ta její se s ní stále nebaví), která zatím o našem netradičním svazku neví. No, když se podívám kolem sebe, mám občas pocit, že se rodina trochu přeceňuje.

Každopádně, mám několik zajímavých zjištění. Začal jsem tloustnout. Ono, když má člověk jednoho partnera, který si naloží obrovskou porci a v její čtvrtině prohlásí něco jako “Áďo, já už nemůžu, dojíš to prosím?”, dá se to kompenzovat. Když tohle dělají osoby dvě, je to horší. A člověk přibírá, protože jí tři porce místo jedné. No, musím se snažit, ať víc jedí, abych netloustl sám.

Dalším je to, že ačkoliv jsme spolu měsíc a kus, tak se k sobě častokrát chováme, jako bychom spolu byli tak rok. Tedy, některé hodně soukromé a niterné pocity před sebou stále ještě neodhalujeme, přeci jen, pořád spolu až tak dlouho nejsme, ale ve spoustě věcí to tak je a je to často hezké, protože ten vtah rychle spěje k té ideální rovnocennosti, kdy nebude “my a ty”, ale jen “my” nebo “ty a ty a ty”. Jindy to tak růžové není. Co tím chci říct? Holky prdí víc než kluci. A abych to amatérsko-psychologicky rozebral, myslím si, že to bude tím, že s Máňou jsme spolu už přeci jen nějakou chvíli a Káťa se od ní tak jako učí. Nebo taky to bude tím, že se opravdu hodně snažíme, aby si Káťa připadala jako rovnocenná partnerka, aby jí bylo jasné, že v našem vztahu máme každý stejné slovo (respektive, občas to vypadá, že já mám hlas jeden a ony mají každá dva, asi jeden za prso, nebo co…). Každopádně, myslím si, že kdyby nastala hypotetická situace, že by s Káťou začal chodit jen jeden z nás (a ten další třeba neexistoval), tak ten vztah bude vypadat v této fázi úplně jinak.

No a protože jsme lidé velice zlomyslní, tak občas lezeme na Tinder. Oni tam jsou i normální (jak se to tak vezme), inteligentní a zábavní lidé (ahoj Káťo), většina však už tolik ne. Ve zkratce, pokud si chcete zkazit jakékoli naděje o lidské rase, zkuste jej. Abych uvedl příklady, pokud na Tinderu muž zjistí, že  jste žena a máte přítelkyni, automaticky předpokládá, že hledáte i penis. Pokud mu řeknete, že žádný penis nehledáte, je přesvědčen, že jeho penis je vyjímečný a zcela jistě jej chcete. Pokud se někdo dozví, že máte kromě přítelkyně i přítele, automaticky předpokládá, že těch penisů je stále málo a že prostě hledáte i dalšího muže. Dá se tam narazit dokonce i na dvacetiletého synka ze šlechtického rodu, jehož oblíbenou balící hláškou je “a chodila jsi už někdy se šlechticem?”. A mě osobně přijde vtipné, jak si každý chlap myslí, že se hrozně mám. Hahaha. Dobře, jen rýpu.

Tak šťastný Nový i nový rok!

Áďa za Áďu, Káťu i Máňu

Mánina psychologická poradna: Domácí násilí, sebevědomí, mezilidské vztahy

    Zajímá vás, jak dopadl náš coming out? Vlastně nijak. Mí rodiče to kupodivu berou tak, že je to moje věc (na rozdíl od toho, že jsem sekla se školou a půjdu na jinou, na rozdíl od toho, že mám piercingy a tetování…), Káti máma si o nás myslí to nejhorší, ale asi to kdo ví jak neřeší. Áďa svůj coming out zatím stále neplánuje, ale maminku pomalu seznamuje se světem LGBT, prý aby si zvykla že takoví lidé jsou, a aby sama zatím došla k názoru “A tak když jim to tak vyhovuje…”

Dneska se budeme věnovat trošku smutnějšímu tématu, domácímu násilí. Nejsem žádný expert, nemám ani žádnou pořádnou zkušenost, naštěstí. Takže co mne k tomu vlastně vede? Moje milovaná žena a její bývalý přítel Miloš….

Miloš je chlapec, který, jak by řekla moje maminka, “sežral Šalamounovo hovno”. Je to takový ten typický příklad tyrana. Ze začátku se nám z Kátina vyprávění zdálo, že to je prostě jenom idiot. Postupem času jsme však zjišťovali, že je to odporný manipulátor, který si k sobě Káťu připoutal a ona s ním zůstává, i když ví, že se k ní chová odporně.

Když říkám, že máme za sebou stejné věci, patří do toho i deprese a trocha sebepoškozování. Když váš partner o tom ví, měl by vás podporovat v tom, aby všechno bylo lepší a ani k jednomu z toho nebyl důvod. A Miloš neměl problém být opačnou podporou a Kátě říct: “jdi se podřezat”… Když se poznali, měla problémy s anorexií. On to ví a stejně se jí nerozpakoval říct, že když přibrala, tak už není tak křehká a už se mu tolik nelíbí. Stejně tak neměl problém jí lhát, protože “pravda by jí mohla bolet a on jí nechce ubližovat”. Když jsem říkala, že se nám dějí stejné věci ve stejném věku, nelhala jsem. I já jsem v tom samém věku měla takového přítele Debila… (Tímto srdečně zdravím Emanuela, který potřeboval několikrát denně slyšet, že jeho penis je dost velký! JO, KÁMO VOLE, MÁŠ VOBŘÍHO *****!!!) Tihle chlapi jsou takoví, že i když se s nimi rozejdete, pořád dolézají, pláčou, slibují že se změní… Jenže nikdy se nic nezmění, ne trvale. Pár dnů až týdnů budou sekat dobrotu, budou milí, pozorní a úžasní, ale pak je to přejde, a dělají to samé co dřív. Já se třeba s Emanuelem rozcházela několikrát. Dala jsem mu několik šancí, všechny však promarnil. Potom mi došlo, že to nemá cenu a rozešla jsem se s ním na trvalo. A přesto, že jsme se vídali málo, protože to k nám bylo daleko, přijel. Přijel, omlouval se, sliboval,... Já však tentokrát nepodlehla. Emanuel pak asi dvě hodiny brečel před naším domem. Hezky na chodníku naproti, aby na něj bylo od nás hezky vidět. No, citové vydírání mu šlo… Kátin Miloš byl to samé. Napsala mu, že se s ním rozchází a on jí odepsal “Ale já s tebou ne.”

Po světě běhá spousta omezených lidí, kteří prohlašují, že takovým domácím násilníkem může být jen muž, že dokud ženu nebije, tak to nic není. Takové domácí násilí nemusí probíhat ve fyzické rovině, to je třeba případ naší ženy (hodně se mi líbí říkat “naše žena”, takový můj malý osobní protest vůči konzervativní společnosti). Miloš jí nebil, ale to neznamená, že ten vztah byl v pořádku. Přeci jen, milovaným se snažíme pomoci, ne je shazovat.

Takový agresor mívá z pravidla nízké sebevědomí, ale o chlup vyšší než jeho oběť. Sebevědomí si na své oběti-partnerce zvyšuje tím, že svou partnerku ponižuje, dokazuje jí, že ona ho potřebuje, že bez něj je úplná nula. Tohle třeba byl případ Miloše který je prostě nejlepší, protože rok má webdesignovou firmu, umí webdesign, a kdokoliv kdo to neumí, je úplná nula. Ano, má pravdu, třeba špičkoví vědci, doktoři, kdokoliv, by si měli jít rovnou hodit mašli, když neumí webdesign, fakt! Asi tolik k jeho schopnosti sebereflexe.

Člověk má občas tendence opakovat své chyby, zvlášť, když nemá dost sebevědomí. Pak má potřebu si vybírat stále stejné partnery. Proč? Protože si myslí, že na lepší nemá. Raději bude setrvávat v nefungujícím vztahu, protože “Jsme spolu dlouho, byla by škoda to zahodit”, nebo “Kvůli dětem”, nebo “Proč by se mnou jinak byl, vždyť kdyby mě nemiloval, tak se se mnou rozejde”... Otevřete oči, lidé se mění, s nimi se mění i vztah, nemá cenu setrvávat v takovém, kde je někdo nešťastný. Ani kvůli dětem ne, znám docela dost lidí, jejichž rodiče mají opravdu špatný vztah, děti tím trpí také… Znám poměrně dost lidí, kteří rozvod svých rodičů považují za správnou věc, protože se předtím rodiče nesnášeli.

Zvyky, jaké jsme viděli u svých rodičů, máme tendence přenášet do našich vlastních vztahů. Nebo tedy, jsou dvě možnosti, k čemu “rodiče jsou”: buď jsme jako oni, a nebo si řekneme, že to, co dělali, jak se chovali a podobně je špatné, a snažíme se takoví nebýt… Nedávno k tomu na facebooku koloval obrázek, video nebo něco takového, bylo o dvojčatech, jejichž otec pil. Jedno z nich říká: “Viděl jsem to u táty…” a to druhé říká: “Viděl jsem to u táty…”

Kam se však chci dostat… Každý člověk by měl být trochu sobec, každému z nás by mělo být naše vlastní štěstí nejpřednější… Nevím jak moc mým ex ubližovalo to, že jsem se s nimi rozešla. Někteří to vzali docela v pohodě, jiní (Emanuel) mi plakali před domem. Ale proč bych měla setrvávat ve vztahu s někým, s kým nejsem šťastná? Ano, vždycky jde se pokusit o nějakou změnu k lepšímu, ale když ani to nepomáhá? a platí to pro prakticky cokoliv. Když mi něco/ někdo víc bere, než dává, proč se toho nezbavit, zvlášť když to jinak ani změnit nejde?

Od domácího násilí jsem se poněkud vzdálila...Ale už mi nebývá moc moc říct. Náš vztah se zabývá partnerskýmmi vztahy, byť netradičními, proto jsem psala o domácím násilí v takovémto vztahu. Ale pozor, ono to může být i jinak, než že muž bije svou ženu: jednak to může být i obráceně, ale může to být i mezi jakýmikoliv lidmi a vždy je dobré to začít řešit včas, než se objeví tzv. Stockholmský syndrom, což je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli. Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.

Co vlastně dělat, když si všimneme, že někdo někomu ubližuje? To byl přesně náš případ s Káťou… Nejdřív jsme měli Miloše za obyčejného maloměstského blba, později nám došlo, co je zač… Rozhodně by ničemu nepomohlo Kátě jen tak říct: “To je domácí násilí, rozejdi se s ním.” To je k ničemu… My jsme se snažil se k ní především chovat hezky, protože, co jsem si tak všimla, tak její ex a její matka jsou si v přístupu k ní až moc podobní. Snažili jsme se, aby viděla že nejen k ní, ale i k sobě navzájem se chováme hezky, podporujeme se, vzájemně si sebe vážíme. Dnes už to má trochu jiný rozměr, než to mělo na začátku, dnes už to je “Tvoje problémy jsou i mými problémy” a docela to funguje. Ne vždy, každý někdy máme takové to: ”Nechci ti přidělávat starosti tím, co mne trápí,” ale to se poddá. Není to jen problém našeho Trojúhelníku, však i my s Áďou, dokud jsme neměli Káťu, jsme tohle dělali… Ale víme, kde máme nedostatky, a jak se stát lepšími lidmi a jak ještě zlepšit náš vztah. Koneckonců, nemá šanci to vydržet, když se nebudeme všichni snažit o fungování vztahu a nebudeme k sobě upřímní.

Doufám, že se nikdo z vás s domácím násilím nemusel, nemusí a nebude muset potýkat, ale kdyby se to náhodou stalo, obrať se na někoho s prosbou o pomoc… Prakticky na kohokoliv, komu věříte. Pokud se potýkáte s nízkým sebevědomím, je to horší. Ale dá se to zvládnout, já jsem toho živým důkazem! :)

Máňa

Krátké zamyšlení o romantických výletech. Jo a mimochodem, máme Twitter!

Jsem dneska chytil děsně romantickou náladu. No a jak jsem byl tak neodolatelně zasněným milovníkem, plný představ o společně strávených chvílích, plný něhy a vášně ve třech, někde mimo civilizaci (nebo alespoň Prahu), zkoušel jsem googlit všelijaké romantické zájezdy, vířivky a tak.

No a hádejte co? Všechno je pro dva. Maximálně pro dva plus děcko nebo dvě. Já to samozřejmě tak nějak docela čekal, ale doufal jsem, že se ten počet osob alespoň bude dát měnit. No a teď co s tím? Máte někdo nějakou takovou zkušenost? Dá se zájezd pro dva rozšířit na 3 osoby v jednom apartmá? Jak na to prodejci a hoteliéři koukají? A portály jako Slevomat jsou úplně pasé, že?

Jo a ta druhá zpráva. Káťa byla děsně skvělá a akční a založila Twitter (najdete tu), protože ty naše pubertální výžblepty by si prý zasloužily zvěčnit. A protože je grafička a umělkyně, tak vypadá mnohem estetičtěji než náš facebook. No, třeba s ním taky jednou něco udělá.

Váš romantický Áďa

Jak jsme se rozkmotřili...

- adventní chřipka - nepředstavitelně nepředstavitelný vztah - naše crush - plány na večer - “já už si asi nechci psát” - stalkerka Káťa - náznak osudovosti - friendzoned Káťa a čechoingliš termity - přátelské setkání -

No tak jo. Hurá do psaní. Původně jsem touto dobou měl obíhat porady, školit a tvořit hodnoty, ale adventní chřipka si nevybírá. Mimochodem je vskutku skvělý onemocnět v sobotu, a v neděli se pro jistotu složit úplně, když se s Káťou vídáme v podstatě jen o víkendech. No, nedá se nic dělat, aspoň mám díky tomu chvilku na psaní dalších elaborátů.

Tak abych navázal na předcházející díl. S Káťou jsme si tehdy psali v podstatě pořád, den za dnem, ona byla vůči nám čím dál tím otevřenější a stejně tak i naopak. Konverzace se samozřejmě držela stále přátelských mantinelů, přeci jen ona měla přítele a navíc nám vícekrát zdůraznila, že vztah ve více osobách je pro ni nepředstavitelně nepředstavitelný.

Postupně jsme se dozvěděli spoustu věcí. O tragické lásce s jedním děvčetem. O poněkud nefunkčním vztahu s její maminkou. No a samozřejmě o tom, jak její zprvu šťastně se jevící vztah s Milošem, vůbec tak šťastný není. A dokonce jsme začali mluvit i o tom, že by stálo za to spolu zajít na kávu, ať naše přátelství není jen virtuální. No, Káta byla tak trochu naší crush. Nicméně, objektivně vzato, byla zadaná a ze svého dlouhodobého, byť nepříliš funkčního vztahu se jí utíkat nechtělo. No a v pátek večer se na Tinderu Máně ozvala jedna slečna, zda máme nějaké plány na večer.

My samozřejmě volný večer měli, neměli jsme žádné závazky k nikomu dalšímu, ale protože jsme fér, nebo se o to aspoň vždycky snažíme, raději jsme se Káti zeptali zda jí nevadí, že jdeme na rande. Ona samozřejmě odpověděla, že proč by jí to mělo vadit, že má přítele a s námi nic nemá, ale konverzace začala mít silně awkward nádech. No, tak si Áďa s Máňou domluvili rande. Nebo spíše přátelskou schůzku, ale ta není přeci jen hlavním tématem dnešního článku. Zvláštní bylo spíše ráno, kdy jsme zjistili, že si nás Káťa beze slůvka vysvětlení čehokoliv odebrala z přátel a tak dál. Jediné, co jsem z ní vyrazil když sem se jí zeptal proč bylo “já už si asi nechci psát…”, což byla věta, která i přes svou banálnost mne zasáhla jako nůž. Ačkoli jsme se znali sotva týden, navíc pouze přes internetovou komunikaci, oba nás to kupodivu dost zasáhlo, byli jsme z přerušení kontaktů dosti přešlí, vážně nám chyběla. Ale tak co, byla to její volba, tak jsme si řekli, že nás to za chvíli přejde, je to sice škoda, ale život jde dál.

Následujících několik dní se nedělo vlastně nic moc zajímavého. Byli jsme na halloweenské party v našem oblíbeném baru, která byla ve výsledku docela nudná. Vznikla na ní nicméně docela hezká společná fotka. No a o pár dní později nám onu společnou fotku lajkla Káťa - stalkerka. Vzhledem k tomu, že si nás odebrala z přátel na oné gigantické sociální síti a přerušila všechny kontakty, nešlo o jen tak nějakou náhodu. A nás to opravdu hodně překvapilo. S Máňou jsme si řekli, že to nijak nebudeme řešit - pokud s námi chce obnovit kontakty, nechť je obnoví ona.

Samozřejmě, že naše předsevzetí nám vydrželo sotva den. Pak jsem Káťe napsal. A tak jsme si začali psát zase. A jak už to tak bývá, nad vším se opět začal vznášet náznak osudovosti. Pro tentokrát za to mohl horoskop.

Naše konverzace se rychle vrátila nejen do zajetých kolejí (tady si dovolím rýpnout, že když Káťu popichujeme,  že do nás už tenkrát byla trochu poblázněná, tváří se neskutečně roztomile, bije pěstičkami, dupe nožičkami a říká, že to vůbec není pravda), ale dokonce jsme k sobě měli po chvíli ještě blíže, začali si skypovat a pořádně si domlouvat kávové posezení. Snad jedinou šmouhou byl náš hloupý vtip, den před plánovanou schůzkou, kdy jsme si řekli, že se budeme tvářit, že je Káťa totálně friendzoned. Což přivedlo několik dalších extrémně awkward chvil, Káťu absolutně vyvedenou z míry a vyděšenou co provedla špatně. No, naštěstí jsme to urovnali a začali se těšit na další den, kdy proběhlo naše první “přátelské setkání”.

Áďa

A je to tady.

Co je tady? Coming out. Sice tím trochu předbíháme naší příběhovou linku, ale je to aktuální téma. A upřímně? Já to asi potřebuji vydat hned. Taková trochu terapie.

    Ani já, ani Káťa, nemáme úplně vzorné rodiče. Možná není až tak daleko od pravdy, že jsou to tak trochu sobečtí ignoranti. Vzhledem k tomu, že jsme s Káťou obě stejné, tak jsme obě docela výbušné. Nebo spíš… Když se s někým hádáme, stane se, že řekneme věci, které bychom nechtěly. Nejen ty věci, které zraňují, ale i ty, které si chceme nechat pro sebe.

V neděli večer se Káťa vrátila od nás domů, pohádala se s mámou a řekla jí o nás… Nebyla jsem u toho (logicky..), takže píšu jen dle informací mi sdělených.

Přišla sem domů, posadila jsem se do chodby a mamka na mě začala řvát...Tak jsem na ni začala řvát taky, a nějak jsme se chytly. Ona pak odešla do kuchyně a začala mluvit o tom, jak na mne ten kluk má špatný vliv a tak…

"Mami?"

“Co je?"

“Pojď sem..."

A když přišla tak jsem se dívala do země a řekla jsem “No mami já mám holku a kluka..."

A ona: “Jakože...to nechápu...jak to myslíš?"

“No prostě..."

“Že jste jakože 3 nebo jak jako..."

“No...jsme 3...já se ti to bála říct"

Ona se na mě podívala a řekla: “A co z toho máte?"

Ta otázka mně naštvala a řekla sem: ”Jak jako, co z toho máme? Máme z toho vztah..."

“A to ti to vyhovuje?"

“Hmm.." a ona se otočila a když odcházela tak řekla: ”Nejsem šťastná, že se vídáš s divnejma lidma...ale je to tvoje věc. Už se se mnou o tom nebav..." A odešla…

    Se mnou se rodiče již měsíc a půl nebaví, respektive jen když něco potřebují. Třeba potvrzení o studiu. Takže jsem v pondělí šla s mámou v práci “na kafe”... Jak víte, sekla jsem se školou. Nastal čas to říct rodičům, protože tohle není věc, kterou bych oznamovala po telefonu. No, kromě toho, že mě má drahá mať seřvala že proč to neřeknu tátovi, a kdo ví co, tak mi oznámila, že je vidět, že mám jiné zájmy než školu, na kterou kašlu. Významně se při tom dívala na mé tetování. No, stane se, nebudeme si tu kazit den povrchností mých rodičů. Když jsem se vrátila do kanceláře, čekal mne pokrytecký mail s tím, že jestli se s nimi chci bavit, je podmínkou slušné chování a pokora. Když jsem se vyvztekala, že tohle opravdu není fér, dala jsem se do psaní odpovědi. Hodně moc jsem se snažila, aby to vyznělo rozumněji, než mámin mail, což ostatně nebylo tak moc těžké. Na konec jsem připojila odstaveček:

“Ale abych tedy byla stoprocentně upřímná a zároveň vás informovala o všech důležitých novinkách: Už nějakou dobu vím, že jsem bisexuální. Teď jsem zadaná. Se slečnou. A s Áďou. Nacházíme se v triádě, polyamorním vztahu. Jednoduše řečeno, chodíme všichni spolu. “

No, reakce jsem se žádné nedočkala. Ani ň o Káťe. Předpokládám, že tu jsou dvě možnosti:

Myslí si, že to je nějaký buď vtip, nebo pubertální recese.

V závalu nepříjemné komunikace mají rudo před očima ze všeho ostatního natolik, že tenhle odstavec, byť pro mne byl asi nejdůležitější, prostě nevidí. Je možné, že ho jejich mozek prostě ignoruje.

Ještě než jsem mail odeslala, napsala jsem tuhle “novinku” bráchovi. A jeho odpověď? “To si zase děláš srandu, jako vždycky, nebo tohle myslíš vážně?” Když jsem ho ujistila o vážnosti svého tvrzení, řešil to asi stejně, jako by řešil domácí úkol. Nijak.

Takže: bůh ví, jak se věci budou vyvíjet dál. Áďa svůj coming out neplánuje v nikterak brzké době, takže si ještě počkáme.

Máte i vy nějaké zkušenosti s jakýmkoliv comingoutem? Podělte se s námi! Nejlepší příběh získá krásné velké bezvýznamné plus!

Máňa