Láska, žárlivost a podobné legrace

Poslední dobou náš blogísek začal trochu deníčkovatět, tak jsem si říkal, že bych mohl napsat nějaké to další zamyšlení, úvahu nebo pseudopsychologický blábol založený na pochybných zkušenostech. Má to nejeden důvod. Jednak by nám za chvíli došla munice a museli bychom psát články ve stylu “nasnídali jsme se, vyčistili si zuby, Áďa si dal kafe a cigárko, Máňa jej seřvala, protože smrdí kouřem atakdál” a jednak bychom Vás neradi o naše myšlenkové pochody ochudili. Přeci jen jsme si založili blog i jako jakousi myslánku, do které můžeme ukládat přebytečné emoce a myšlenky, nechávat si je cupovat, trhat a převracet internetovým davem (ne, že by se něco takového dělo), ale zejména, aby se z našich chyb a zkušeností poučil třeba i někdo další. Každý člověk se čas od času spálí a pokud si z toho vezme ponaučení, a změní svůj vzorec chování tak, aby se to příště neopakovalo, tím lépe. To samozřejmě v mnoha případech není úplně možné, například bych rád poznal člověka, který spadl do černé díry a následně by se mnou šel na pivo poreferovat o tom, že to vlastně nebylo nic moc a znova to dělat nebude. Ale to trochu odbíhám od tématu.

Abych ulevil svému deiectio verbale, myslím si, že je docela užitečné se občas poučit i z chyb a myšlenek naprosto cizích lidí, protože se tím člověk vyhne obrovské spoustě práce s děláním přešlapů vlastních.

Tedy, samozřejmě, že bychom si mohli ulevovat i vymýšlením vlastních příhod a povídek, imaginárních scénářů, ale to by nejspíše šlo proti původní, životopisné, idei.

Tak co je to vlastně láska?

Postarší biochemik nasáklý cynismem stejnou měrou jako ethanolem a nikotinem by nespíš poznamenal, že jde o jenom o hloupou a špatně ovlivnitelnou chemickou reakci v mozku, podobnou drogám, při které se uvolní spousta veselých hormonů s méně veselými názvy jako “oxytocin”, “adrenalin”, “dopamin”, “endorfin” a tak dál.

Přelétavý francouzský básník, hopsájíce od jedné ženy k druhé, by na povinné zastávce u sklenice absintu nejspíš poznamenal úplný nonsens jako “ten úžasný pocit, který svět vybarví do jasných barev, pozvedávající duši, jen aby záhy rozdupal srdce a utíkajíce s ukradenými barvami ponechal člověka samotného a zlomeného”.

No a já, možná trochu cynicky, si myslím, že jde vlastně zejména o investici.

Abych to trochu rozvedl, z mé zkušenosti, i ze zkušenosti strašně moc lidí v mém okolí, takový ten fantaskní stav zamilovanosti, kdy člověk myslí jen na svůj nový objev, přetrvává zhruba čtvrt roku. Pak hladina hormonů trochu opadne, a začneme si uvědomovat nejen přednosti toho člověka ale i jeho chyby. Taky se tomu říká “pád růžových brýlí” a proto většina vztahů krachuje právě po tom čtvrtroce. A beznadějný romantik/čka, který čeká, že s tou pravou bude mít stejný stav jako v oněch třech měsících po celý život pláče, rozchází se, zase se schází a nakonec umírá v nedožitých osmdesáti letech obklopený (a dále ohlodávaný) pouze smečkou koček.

No a po těch třech měsících, pokud přežijeme změnu citů i změnu v pohledu na partnera, pak můžeme začít mluvit o rozvíjející se lásce, o rozvíjejícím se vztahu. A do toho je třeba investovat. Termín investice jsem zvolil, protože mi připadal přiléhavý v tom, že vlastně nikdy nevíte, jestli se vám proinvestované zdroje zúročí nebo alespoň vrátí. Prostě je potřeba do vztahu vložit maximum, ať už emocí, času, důvěry nebo čehokoliv dalšího. A doufat, že další strany udělají totéž.

Pokud ano, vše může fungovat.

Pokud ne, tak je to dříve nebo později odsouzeno k zániku. A nejlepší co je možné udělat, je z takového vztahu odejít. A smířit se s tím, že o svou investici jste přišli. Protože, pokud vložíte do vztahu daleko více než ten další, bude vás to bolet. A pokud do toho naopak nejste ochotní nebo schopní vložit tolik, pak přijde jen rozmrzelost z toho, že ten další je na vás až moc upnutý a ruku v ruce s tím chuť si koupit falešný pas a letenky do Indočíny.

Další klíčová věc je pak důvěra, opora a žárlivost. Láska a žárlivost jsou si v podstatě odporující pojmy. Vždyť pokud někoho milujeme, jsme mu připraveni kdykoli stát oporou a  důvěřujeme mu, že on by pro nás udělal totéž. A žárlivost není nic víc než nedůvěra a ukázka toho, že vlastně nevěříme sami sobě.

Vztah je vždy o tom, že vím, že mám kolem sebe ty nejúžasnější osoby (tedy, teď jen jednu), uvědomuji si chyby, ale zároveň vím, že ty chyby jsou bezvýznamné ve srovnání s těmi dobrými vlastnostmi. Vím, že nemám důvod hledat náhradu a ani nechci a úplně stejně důvěřuji i Máně, že jsem pro ni ten nejlepší. Takže proč bych měl žárlit? Pokud ji důvěřuji ve všem ostatním, proč bych ji neměl důvěřovat v tomhle? Dovolil bych si jít i tak daleko, že bych řekl, že nejvíc žárlí lidé, kteří jsou náchylní k nevěrnictví a nedůvěřují ostatním právě proto, že nedůvěřují sobě.

Tak hezký večer, utíkejte z nefunkčních vztahů, těch funkčních si važte, protože jich moc není a hlavně si věřte!

Hodně zmateně píšící Áďa

Jak jsme se rozkmotřili...

- adventní chřipka - nepředstavitelně nepředstavitelný vztah - naše crush - plány na večer - “já už si asi nechci psát” - stalkerka Káťa - náznak osudovosti - friendzoned Káťa a čechoingliš termity - přátelské setkání -

No tak jo. Hurá do psaní. Původně jsem touto dobou měl obíhat porady, školit a tvořit hodnoty, ale adventní chřipka si nevybírá. Mimochodem je vskutku skvělý onemocnět v sobotu, a v neděli se pro jistotu složit úplně, když se s Káťou vídáme v podstatě jen o víkendech. No, nedá se nic dělat, aspoň mám díky tomu chvilku na psaní dalších elaborátů.

Tak abych navázal na předcházející díl. S Káťou jsme si tehdy psali v podstatě pořád, den za dnem, ona byla vůči nám čím dál tím otevřenější a stejně tak i naopak. Konverzace se samozřejmě držela stále přátelských mantinelů, přeci jen ona měla přítele a navíc nám vícekrát zdůraznila, že vztah ve více osobách je pro ni nepředstavitelně nepředstavitelný.

Postupně jsme se dozvěděli spoustu věcí. O tragické lásce s jedním děvčetem. O poněkud nefunkčním vztahu s její maminkou. No a samozřejmě o tom, jak její zprvu šťastně se jevící vztah s Milošem, vůbec tak šťastný není. A dokonce jsme začali mluvit i o tom, že by stálo za to spolu zajít na kávu, ať naše přátelství není jen virtuální. No, Káta byla tak trochu naší crush. Nicméně, objektivně vzato, byla zadaná a ze svého dlouhodobého, byť nepříliš funkčního vztahu se jí utíkat nechtělo. No a v pátek večer se na Tinderu Máně ozvala jedna slečna, zda máme nějaké plány na večer.

My samozřejmě volný večer měli, neměli jsme žádné závazky k nikomu dalšímu, ale protože jsme fér, nebo se o to aspoň vždycky snažíme, raději jsme se Káti zeptali zda jí nevadí, že jdeme na rande. Ona samozřejmě odpověděla, že proč by jí to mělo vadit, že má přítele a s námi nic nemá, ale konverzace začala mít silně awkward nádech. No, tak si Áďa s Máňou domluvili rande. Nebo spíše přátelskou schůzku, ale ta není přeci jen hlavním tématem dnešního článku. Zvláštní bylo spíše ráno, kdy jsme zjistili, že si nás Káťa beze slůvka vysvětlení čehokoliv odebrala z přátel a tak dál. Jediné, co jsem z ní vyrazil když sem se jí zeptal proč bylo “já už si asi nechci psát…”, což byla věta, která i přes svou banálnost mne zasáhla jako nůž. Ačkoli jsme se znali sotva týden, navíc pouze přes internetovou komunikaci, oba nás to kupodivu dost zasáhlo, byli jsme z přerušení kontaktů dosti přešlí, vážně nám chyběla. Ale tak co, byla to její volba, tak jsme si řekli, že nás to za chvíli přejde, je to sice škoda, ale život jde dál.

Následujících několik dní se nedělo vlastně nic moc zajímavého. Byli jsme na halloweenské party v našem oblíbeném baru, která byla ve výsledku docela nudná. Vznikla na ní nicméně docela hezká společná fotka. No a o pár dní později nám onu společnou fotku lajkla Káťa - stalkerka. Vzhledem k tomu, že si nás odebrala z přátel na oné gigantické sociální síti a přerušila všechny kontakty, nešlo o jen tak nějakou náhodu. A nás to opravdu hodně překvapilo. S Máňou jsme si řekli, že to nijak nebudeme řešit - pokud s námi chce obnovit kontakty, nechť je obnoví ona.

Samozřejmě, že naše předsevzetí nám vydrželo sotva den. Pak jsem Káťe napsal. A tak jsme si začali psát zase. A jak už to tak bývá, nad vším se opět začal vznášet náznak osudovosti. Pro tentokrát za to mohl horoskop.

Naše konverzace se rychle vrátila nejen do zajetých kolejí (tady si dovolím rýpnout, že když Káťu popichujeme,  že do nás už tenkrát byla trochu poblázněná, tváří se neskutečně roztomile, bije pěstičkami, dupe nožičkami a říká, že to vůbec není pravda), ale dokonce jsme k sobě měli po chvíli ještě blíže, začali si skypovat a pořádně si domlouvat kávové posezení. Snad jedinou šmouhou byl náš hloupý vtip, den před plánovanou schůzkou, kdy jsme si řekli, že se budeme tvářit, že je Káťa totálně friendzoned. Což přivedlo několik dalších extrémně awkward chvil, Káťu absolutně vyvedenou z míry a vyděšenou co provedla špatně. No, naštěstí jsme to urovnali a začali se těšit na další den, kdy proběhlo naše první “přátelské setkání”.

Áďa

Jak souvisel náš vztah s Tóňou s koprem?

No a tady je poslední díl naší storyline o vztahu s Tóňou. Po tomhle budou následovat další historky, nějaké naše úvahy, ale žádné velké životní zkušenosti. No kdyby se do nás nějaká čtenářka vášnivě zamilovala, tak s ní můžeme udělat konkurz na redaktorku (požadavky: přítulná, sladká, roztomilá, nadprůměrná inteligence, vlastní vila, jachta, zámek, Rolls-Royce výhodou), protože blog o trojúhelnících bude vždycky vypadat lépe, když je vedený ve třech, než ve dvou. Ale to trochu odbíhám.

Byli jsme spolu asi tři měsíce. Bohužel, po asi měsíci a půl mi náš vztah přestal připadat dostatečně vyvážený. Já s Áďou jsme si zakládali na tom, že chceme vztah, kde si budeme všichni rovnocennými partnery. Pro nás jiný vztah poněkud postrádá smysl. S Tóňou to bohužel po jakémsi rozkoukání nefungovalo.

Vždy, když jsme byly spolu samy, bylo to hrozně fajn, obě jsme si to (asi) užívaly, ale bohužel to vždy bylo jen kamarádské. Žádný sem tam letmý dotek, žádná pusinka abych věděla že tu je. Já ano, ona ne. A mně to pak přestalo bavit také. Shodly jsme se na tom, že si k sobě musíme tak nějak najít cestu. Ano, zdálo se to logické. Ani jedna z nás neměla vztah se ženou, obě vždy jen s muži. Jenže ono to přeci nemůže být tak těžké, ne?

Problém by samozřejmě nebyl, kdyby nedělala ty zamilované věci ani Áďovi. Jenže tady se ta pozornost nenásobila tak, jak by měla. Občas jsem si připadala jako ta třetí já, i když Áďa se usilovně snažil svou pozornost dělit mezi nás obě. Bohužel jsme se nesnažili všichni a já se nějakou dobu snažila sžít s myšlenkou, že to prostě chvilku může trvat.

No jo, jenže ono když jste s někým tři měsíce, máte pětkrát sex a ona vám to jednou dělá chvíli pusou a třikrát sáhne na prsa, je to prostě problém. Co se sexu týče, tam to bylo znát asi nejvíc. Nejsem taková naivka, abych si myslela, že všechno bude jako v pornu, kde se ženy navzájem věnují strašně moc, zatímco do jedné je zasouván penis… Ne, to opravdu ne. Ale ze zkušenosti s Božkou prostě vím, že se dá pozornost rozdělit i mnohem rovnoměrněji. Ono kdyby se to alespoň trochu střídalo… Nemyslím si, že sex je klíčovou součástí vztahu, ať už dvou či tří-členného, ne, klíčový není, ale rozhodně pro mne ani pro Áďu není zanedbatelný. Bohužel v tomhle vztahu prostě nefungoval. Většinou to bylo tak, že když ehm.. jaksi… Áďa s Tóňou tooo, tak já ležela vedle a přemýšlela co vlastně mám dělat, protože ať jsem se snažila o cokoliv, nikdy jsem od Tóni nedostala jakoukoliv zpětnou vazbu. A to ani když jsme zrovna měly chvilku pro sebe, kdy Áďa se potřeboval vydýchat, napít, načerpat síly na pokračování.. Nikdy jsem nedostala zpětnou vazbu.. Kromě jednoho momentu, kdy mi rozdrápala ruku… Hahaha…

Nechci psát jen o tom, jak to neklapalo v posteli. Jenže tak jak to neklapalo tam, tak to neklapalo ani jinde. My byly prostě kamarádky a obě jsme chodily s Áďou… Bohužel se Tóňa začala vybarvovat i jinde, jak již Áďa naznačil….

Nemáme rádi pokrytecké lidi, a pokud se nám nějaké takové pokrytectví povede, okamžitě si to navzájem řekneme… Bohužel, Tóňa pokrytec byla víc, než by se nám líbilo. Jako každá žena si o sobě myslela že je tlustá (ano, postavu modelky neměla, ale kdo ji má, že) a chtěla zhubnout. Zhruba jednou týdně chodila sportovat, což jí bohužel nepomáhalo. Ono ani nemohlo, když její jedna porce byla stejně velká, jako moje a Áďova dohromady. Ale dál brblala že nehubne. Jasně, taky bych strašně chtěla zhubnout, ale nejsem pokrytec a přiznám rovnou, že jsem lenoch líná a chci si válet šunky, protože to je pohodlnější… Prostě, myslím si, že každý by se měl naučit přebírat zodpovědnost za svá rozhodnutí, místo brblání a výmluv se snažit hledat cestu ke zlepšení a nebo se smířit s tím co je.

Také se začala vybarvovat i co se alkoholu týče. Ano, každý máme svoje problémy, její nebyly zrovna malé, ale když už tedy jezdí každý víkend k Tondovi, opravdu se spolu musí pořád jen opíjet? A pak se tím pubertálně chlubit? Jsou to takové ty věci, které člověka prostě mrzí….. Navíc Tóňa nikdy neměla za nic zodpovědnost. Nikdy nemusela převracet každou korunu v ruce, nikdy si na nic moc nevydělala, protože vlastně nemusela.

Ano, jsou věci, které se člověk naučí až věkem a tak. Třeba já jsem se od rodičů čerstvě po osmnáctých narozeninách odstěhovala a potýkala se s tím, že mne můj drahý nějakou dobu víceméně živil. S mým kapesným 1000Kč jsem do “rodinného” rozpočtu moc nepřispěla a brigáda v maturitním ročníku nepřipadala v úvahu (ne kvůli náročnosti předmětů, to byl výsměch, ale kvůli docházce). Nechci nikomu vyčítat, že tyhle zkušenosti nemá, ale když už si někdo stěžuje, že nemá čas, protože se učí, to je výmluva. My musíme kromě školy chodit do práce, a to rozhodně nechodíme na jednoduchou univerzitu…

Takže s Tóňou to šlo do kopru… Několik nocí jsme o tom s Áďou diskutovali, oba jsme se snažili najít řešení. A to je problém. OBA. Ne VŠICHNI TŘI.

No, možná to šlo udělat i líp. Možná kdybychom se snažili víc, mohli dnes být redaktoři blogu tři. S Tóňou jsme se rozešli. I to šlo asi udělat líp. Možná by vás zrovna tohle mohlo zajímat, přeci jen… rozdíly v začátcích vztahu jsme probrali, ale konce ne. No… to jsme takhle jednou seděli u nás a Áďa si vzal hlavní slovo, řekl Tóně, že to není ono. No, dodnes nevíme, zda si to Tóňa přebrala tak, jak měla. Vzala to v klidu (respektive klid předstírala) s tím, že chceme být sami a že to chápe. Nepříjemná část byla za námi a vztah ve třech také. No a jak tedy náš vztah souvisel s koprem?

VZTAH→KOPR

Obr. 1: Vývojový diagram o procesu přeměny vztahu v kopr

No a teď se můžete těšit na příběhy z naší nezadanosti, naše strasti se seznamováním a milostné eskapády. Doufáme, že zůstanete našimi věrnými čtenáři a budete se bavit. :-)

Váše Máňa

Jak zvládat žárlivost v šesti jednoduchých krocích. To jste nečekali!!!!!

Promiňte mi ten bulvární nadpis, ale já nemohla jinak… :)

Ráda bych vám dnes pověděla něco o žárlivosti. Již několikrát tu byla zmíněna, nicméně si myslím, že si zaslouží článek pro sebe.

Trocha odbornosti z Wikipedie na začátek: “Žárlivost (lat. Zelotypia) je jedna z lidských emocí, charakterizovaná nadměrným ulpíváním na určité osobě a zvýšenou obavou o její ztrátu. Jedná se o komplex negativních emocí, hněvu, pocitu méněcennosti či depresí. Zjednodušeně lze charakterizovat žárlivost jako pocit vlastní nedostatečnosti.”

Asi ji známe všichni. Není hezká. Je ubíjející, ať už stojíme na kterékoli straně. Samozřejmě mnoho lidí namítá, že žárlivost je pro vztah zdravá. Upřímně? Nevím. Setkala jsem se spíše s tím, že je pro vztah nezdravou, ba dokonce zabijáckou věcí.

Například jeden můj ex žárlil až moc. Čekal, že ho v jednom kuse budu ubezpečovat o dokonalém tvaru jeho penisu, o obrovské velikosti jeho penisu, i o jeho nepostradatelnosti (penisu i ex). Jenže ouha, poprvé: no dobře, podruhé: to přehání, ne?, potřetí “Hm, péro už jsem viděla i větší. No jako mohlo by to být i lepší.” Jsem občas zlá potvora, na mou obhajobu musím zmínit, že diplomatická cesta nezabrala. Jenže ať jsem vychvalovala nebo byla zlá, vždycky to bylo špatně. Vždycky byl důvod žárlit. Ať už spolužák se kterým jsem se bavila o maturitním předmětu, nebo kamarád ze základky, se kterým jsem se potkala ve vlaku, nebo prodavač, který mi prodával žvýkačky. VŽDYCKY se někdo najde. A pak už jsem to nevydržela a snažila jsem se mu ukázat jak absurdní to je, byť ne úplně šťastnou cestou: “Když jsem ráno jela vlakem, seděla naproti mně moc pěknej kluk.” A byla scéna. A já se jen bavila. No, to že tenhle ex je EX má opravdu svůj důvod.

Žárlivost z druhé strany jsem si (bohužel nebo bohudík?) příliš nevyzkoušela. Nevím prostě na to nejsem? Nebo mi nikdo nedal nikdy pořádnou záminku? Rozhodně to nikdy nebylo tím, že bych si připadala tak dokonalá, že mě nějaká další osoba může ohrozit (až na jednoho ex, který byl bi a nikdy se mu nedostavila erekce, kde byla chyba nevím, dnes má přítelkyni).

Ale slíbila jsem vám šest jednoduchých kroků, tak je také dodržím (nevím, jestli jsem si na sebe neupletla bič….):

1. NIC NENÍ SAMOZŘEJMÉ

To, že máte svou drahou polovičku (popř. 1/x, x ∈ <1;∞>) neznamená, že jí vlastníte. Neberte váš vztah jako samozřejmou věc, vztah je věc křehká a pokud v něm nejsou všechny strany spokojené a šťastné, je dost možné, že se vztah rozpadne. To, že spolu žijete, neznamená, že si nemáte vyjadřovat city, sdělovat si myšlenky, a tak dále.

2. NEDĚLEJTE SI NASCHVÁLY

On/ona/ono má stejné právo, tak jako vy, se bavit se spolužáky, spolustudenty, kolegy, kamarády, … To, že jste pár (nebo parta, sekta, zájmový kroužek,....), neznamená, že máte zákaz všech dosavadních kontaktů. Nepočítám takové ty kdybych-náhodou-jednou-chtěla známosti, se kterými nic nemíváme, ale jsou vyhlídkou přijatelného sexu v době mezi vztahy; na takové já osobně kašlu, jakmile někoho mám. To samé čekám od své polovičky.

3. JE PROBLÉM? ŘEŠTE HO SPOLU, NE S NĚKÝM DALŠÍM

Jste pár a máte nějaký problém? A proč si stěžovat kamarádce/mamince/na přiznání holek? Co to vyřeší, když s to partnerem/partnerkou neprobíráte? Vadí vám, že si s někým píše? Tak mu/jí to řekněte. Na přiznání holek vám stejné akorát řeknou, že jste pohlavní orgán a měli by jste (chyba použita pro autenticitu) se zabít.

4. ROZMYSLETE SI, JESTLI DO VZTAHU TAHAT NĚKOHO DALŠÍHO

Tohle jsme tu také řešili. Nefungující vztah trojkou neslepíte. A tahat někoho třetího do již nefungujícího vztahu je o ničem, ten třetí pak akorát brzy vezme roha. Vyvolá to žárlivost, ať se vám to líbí, nebo ne. A pokud ani trošku, má ten vztah cenu lepit?

5. URČETE SI PRAVIDLA

Například my, když jsme o trojce uvažovali, jsme si stanovili hned na začátku pravidlo, že Áďa nepenetruje tu třetí. To, že se to pravidlo pak zrušilo, už je věc vedlejší. Není od věci si situaci dopředu představit a přemýšlet co mi vadí a jak moc. Protože ona trojka nemá jen nevýhodu v tom, že můžete žárlit vy. Žárlit může i vaše drahá polovička.

6. KOMUNIKACE JE ZÁKLAD

Ano, budu se opakovat. Jenže ona komunikace je strašně podceňovaná věc. Kolik se dá na internetu najít článků, diskuzí, rozhovorů o tom, jak co říct. Proč ale chodit kolem horké kaše? Proč přemýšlet nad tím, jak zaobalit tohle a tamto? Pokud to není téma, které může bolet, přinášet nepříjemné vzpomínky a tak dále (např. na začátku vztahu “a co je s tvým tátou” nebo “a jak jsi přišel o svůj penis”), tak je asi třeba empatie. Nicméně já se řídím pravidlem: “Zajímá tě to? Zeptej se. Je to pro tebe důležité, ale myslíš, že to je pro ostatní prkotina? Stejně jim to řekni.” Má strategie se mi zatím jen vyplácí, a to jak v práci, tak ve škole, tak ve vztazích.

A co říct závěrem? Vaše polovička, či zlomek dle vaší preference, je s vámi kvůli vám, kvůli tomu, že vás (pravděpodobně) miluje, určitě s vámi rád/ráda tráví čas. Je to její svobodná vůle, dává vám část sebe sama. Zkazit vám to nemůže týpek od naproti, ale jedině vy sami. Komunikace nám dává šanci eliminovat problémy dříve, než opravdu nastanou.
PS: Stmívání jsem tam dát musela...

Máňa