Sex je náš

Několikrát jsme se tak nějak zmínili, že jsme měli sex ve třech. Dobře, za poslední rok je to víc, než má kdejaký náš průměrný vrstevník. Nicméně nám v mailu přistála zajímavá otázka, jak takový sex vlastně probíhá (nebo spíš jak se k němu dostat). Tímto ještě jednou děkujeme Kate za úžasný a povzbudivý mail a zajímavý námět.

Na úvod bych ráda řekla, že jako u každého prvního, nebo jakéhokoliv sexu, nesmíme předpokládat, že všechno bude dokonalé. Nikdy není. Konec konců, nikdy nemůžeme předpovídat rozpoložení druhého, natož pak třetího, kolikrát ne úplně známého člověka. Jednou jsem třeba měla hodně dominantní náladu, navlékla jsem se do korzetu, punčoch, lodiček, přivázala Áďu do křesla a začala s ním provádět divy ústy. Co by se tak mohlo pokazit? Potřeboval si odskočit? Ne. Vylezl právě ze sprchy a byla mu zima na nohy. S jeho chloubou v ústech jsem slyšela: “Je to hrozně blbý, ale já bych potřeboval ponožtičky...”

Stejně je to u sexu ve třech. Jestli jste někdy viděli porno s trojkou, tak je to právě jako takové porno, ale úplně jinak. My se vždycky snažíme o to, abychom se všichni věnovali všem, samozřejmě to je čistě na preferencích každého, ale tak… nemohu popisovat něco, co vlastně neznám…

Když se s nějakou slečnou sejdeme v nějakém baru/hospůdce/čajovně/kdekoli jinde, nepředpokládáme, že se něco jako sex stane. Ano, děláme si z toho legraci, ale tím to tak nějak končí. Ono zajít někam na pivo je o dost lepší než na čaj, neboť, jak známo, alkohol odbourává zábrany. Samozřejmě že se nikoho nesnažíme opít a dostat do postele, na to máme v báťůžkách lahev chloroformu (poznámka Ádi: éter je spolehlivější). A když nějakou slečnu prostě v baru poznáme, tzn. jdeme do baru s úmyslem pozdravit přátele a dát si drink, a náhodu tam potkáme zajímavou osůbku (na tohle jsou mimochodem super kuřpauzy před barem), tak také nic nečekáme, ale zároveň jsme všemu otevření, a vše vyplyne ze situace.

Když se stane, že sedíme na našem úžasném gauči ve třech, každý se skleničkou něčeho, je několik možností jak pokračovat. Povídat si, dokud se to prostě samo nějak nezvrhne, hrát nějakou hru a postupně za trest odkládat oblečení (to jsme tedy dělali jen jednou, ale byla to fakt sranda), nebo cokoliv dalšího. Možná by někoho zajímalo, kdo sedí uprostřed, a tím pádem má nejvíce pozornosti. No, jak kdy. Prostě si nějak sedneme a víc to neřešíme. Prostě to vyplyne ze situace (zase).

Když se následně začíná situace zvrhávat, shazujeme postupně oblečení, doteky jsou stále odvážnější. Je nějaké pravidlo, s kým “začít”? Ne. Další věc, co prostě sama vyplyne ze situace. Tohle budu asi opakovat často…

Tenhle týden jsme měli schůzku s tou slečnou, se kterou jsme se kdysi dávno před rokem měli sejít, která to odřekla a my šli do toho baru, kde jsme potkali Božku. Napsala nám na Facebookovou stránku blogu, že by se ráda sešla s podobně smýšlejícími lidmi, nakonec jí došlo kdo že jsme a koncem týdne jsme se sešli. Nicméně napsala větičku “tak vám budu křenit,” nebo něco podobného. No, nejsme takový ten pár, co se neustále drží za ruce, pusinkuje se a nic kolem nevnímá. Nikdy jsme ani nebyli, pokud si dobře pamatuji. Snažíme se si toho dalšího člověka užít, když už s námi někam vyrazil, a stejně tak i v posteli. Většinou to nejsem já, kdo má první orgasmus. Áďovým orgasmem to většinou zase končí. Oba se snažíme se věnovat především slečně, která je s námi. Jako upřímně… Na co mít trojku, kde si všichni chceme užít, a pak souložit jen spolu, když to můžeme i bez dalšího člověka? Ano, samozřejmě, nedá se to počítat podle počtu orgasmů, přeci jen každá/každý z nás je stavěný jinak, a za dobu, kdy já mám čtyři, někteří méně šťastní mají třeba jen jeden.

Hrozně ráda bych vydala třeba celou knihu s názvem Průvodce úspěšným sexem ve třech, ale nic takového prostě není. Nikdy jsem se ani nesešla s nikým prostě za účelem sexu, vždycky to bylo aspoň zaobalené jako “koukání na film” nebo podobně. Asi nevím, jak by to vlastně mělo probíhat, sejít se s někým prostě jen kvůli tomu. To jako k někomu přijdu, budeme mezi dveřmi na sebe koukat, pak se svléknu, lehnu si na postel, a jdeme na to? A jak jako ve třech?? Proto si s nějakým děvčetem vždycky jdeme popovídat k pivo nebo drinku. Zjistit, jestli si vůbec nějak rozumíme, jsme nalazeni na podobnou, ne-li stejnou vlnu. Zjistit, jak jsou na tom vzájemné sympatie. Ne, nejsem povrchní a krása není jediným důvodem proč si s někým začít, ale musí mne ten člověk přitahovat svou osobností a zároveň mít nějaké své charisma a osobní kouzlo. Kombinace obojího, nic nesmí chybět.

Myšlenky se mi maličko, jako vždy, rozutekly, tak ještě rychle shrnu co jsem vlastně chtěla říct: Nechte tomu volný průběh, ale nebojte se věci mírně pošoupnout. Nemá cenu otálet celý večer s neznámou slečnou/chlapcem, když víte, že s ní/ním chcete jen sex a ne vztah, ta myšlenka se vám zamlouvá, a pak budete přemýšlet, jaké by to mohlo být. Pokud zrovna neprobíráte traumata ze smrti rybiček, je skoro pořád vhodná šance na pusu. Pořádnou. Nečekejte, že vše bude perfektní. Nebude. Ale zkuste předejít trapasům hygienou a úklidem (i když napůl záměrný trapas s dildem vystaveným na knihovně u nás už situaci pomohl), a zbytku se zasmějte. Nakonec, co v životě je opravdu perfektní?

Vaše Máňa

Polyamorní demagogie na iDnes

Dámy a pánové, sedla na mne múza. A protože jsem supa hipsta bloga, píšu z CAFÉ BARU! Ou jé. Úplnou náhodou totiž potřebujeme k řešení jedné věci notebook, a přestože to momentálně vypadá tak, že Áďa se sice trošku nudí (ano, hraje si na telefonu, čte si a brblá), a já si datluju do notebooku. A popíjíme čajíček s rumem. Protože zdejší bar má, jak nám bylo sděleno, ÚROVEŇ, nemáme ho s Tuzemákem. Jaké (ne)zklamání! ♥

Ale k věci: na ONADNES, jsem narazila na článek o polyamorii. Respektive na příběh jednoho amerického páru/ trojice. Co mne však zaráží, jsou komentáře pod ním. Rozhodně doporučuji si přečíst diskuzi. Článek jako takový je o tom typu vztahu, o jakém tu píšeme my. Jaký chceme my. Takže jestli po přečtení článku budou nejasnosti, neváhejte nás kontaktovat. Pokud jste stydlín či stydlína (v případě nevyjasněné identity stydlíno), počkejte si, než o tom sami napíšeme, nebo počkejte než vás zvědavost začne hryzat až příliš a neváhejte nás jakkoliv kontaktovat!

No a o čem tedy chci psát? Nepředpokládám, že někdo z diskutujících by si můj článek přečetl, přesto však mám jakousi potřebu vyjádřit k některým příspěvkům svůj názor. A kde jinde než zde (ano, přímo v tamté diskuzi, ale jelikož iDnes je jako STB a moje opravdu normální jméno a příjmení označil za neobvyklé, chce po mne kopii občanky. Tůdle, i v bance si to musej opisovat!).

Rozjedem to něčím milým:

Víc takových Zdeňků, prosím. O terminologii se dohadovat nebudu, pojem sdílené manželství zní trochu šíleně, ale zrovna já mám co povídat. Každopádně to je jeden z mála milých komentářů a díky bohu za něj!

Nope, stačí jedna a další už je v pohodě (náš případ, víceméně). Ono to není tak těžké, dnes jsou lidé ochotni se nad danou problematikou zamyslet a doba nám přeje.

Jo, asi tak jako je otázkou času, kdy si vjedou do vlasů pán a paní. Lesbické vztahy snad nemohou být až do konce života? Heh?

Opravdu? Opravdu jsou muži jako zvířata, že nedokáží své pudy kontrolovat? Nebo začneme provádět malou potřebu uprostřed místnosti, protože to na nás teď přišlo a záchody nemáme geneticky dané? No tak… A opravdu do toho budeme tahat uprchlíky? Co třeba se podívat na rozdíly mezi polygamními vztahy kde jsou všichni dobrovolně a z lásky, a těmi, kde to určili rodiče? Jo, být nadrženým samcem a stará se na mě tvářit jak na pytel exkrementů, jsem taky frustrovaná. Jasně že jo. Ale když jsou všichni ve vztahu dobrovolně, proč by někdo měl být agresivní a bojechtivý když je spokojený? (Doufám že pochopíte myšlenku i s mou mizernou formulací.)

Přečtěte si článek: děti jsou spokojené a všechny tři rodiče mají rádi. Mají milující rodiče, kteří jsou všichni spolu a šťastní. To je více, než mají děti rozvedených manželů.

Když jsem dobrovolně s mužem a ženou, proč by někdo jiný nemohl být se dvěma muži? A proč by se o potomky nemohl starat i muž? V dnešní době není až tak neobvyklé, když jde na “mateřskou” muž.

Jejda…. Že by někdo uhodil hřebíček na hlavičku? ♥

To jsou asi ty nejlepší/ nejhorší komentáře. Co k tomu říci? Snad je to, že když už mi nedáte zpětnou vazbu vy, musím si ji hledat jinde. Takže tak. Komentujte, hejtujte, diskutujte, ale, prosím, reagujte. Pak nebude muset zoufalá Máňa masturbovat nad každým lajkem na facebooku a hledat si otázky když chce dávat odpovědi! :’(

Vaše Máňa

Jak zvládat žárlivost v šesti jednoduchých krocích. To jste nečekali!!!!!

Promiňte mi ten bulvární nadpis, ale já nemohla jinak… :)

Ráda bych vám dnes pověděla něco o žárlivosti. Již několikrát tu byla zmíněna, nicméně si myslím, že si zaslouží článek pro sebe.

Trocha odbornosti z Wikipedie na začátek: “Žárlivost (lat. Zelotypia) je jedna z lidských emocí, charakterizovaná nadměrným ulpíváním na určité osobě a zvýšenou obavou o její ztrátu. Jedná se o komplex negativních emocí, hněvu, pocitu méněcennosti či depresí. Zjednodušeně lze charakterizovat žárlivost jako pocit vlastní nedostatečnosti.”

Asi ji známe všichni. Není hezká. Je ubíjející, ať už stojíme na kterékoli straně. Samozřejmě mnoho lidí namítá, že žárlivost je pro vztah zdravá. Upřímně? Nevím. Setkala jsem se spíše s tím, že je pro vztah nezdravou, ba dokonce zabijáckou věcí.

Například jeden můj ex žárlil až moc. Čekal, že ho v jednom kuse budu ubezpečovat o dokonalém tvaru jeho penisu, o obrovské velikosti jeho penisu, i o jeho nepostradatelnosti (penisu i ex). Jenže ouha, poprvé: no dobře, podruhé: to přehání, ne?, potřetí “Hm, péro už jsem viděla i větší. No jako mohlo by to být i lepší.” Jsem občas zlá potvora, na mou obhajobu musím zmínit, že diplomatická cesta nezabrala. Jenže ať jsem vychvalovala nebo byla zlá, vždycky to bylo špatně. Vždycky byl důvod žárlit. Ať už spolužák se kterým jsem se bavila o maturitním předmětu, nebo kamarád ze základky, se kterým jsem se potkala ve vlaku, nebo prodavač, který mi prodával žvýkačky. VŽDYCKY se někdo najde. A pak už jsem to nevydržela a snažila jsem se mu ukázat jak absurdní to je, byť ne úplně šťastnou cestou: “Když jsem ráno jela vlakem, seděla naproti mně moc pěknej kluk.” A byla scéna. A já se jen bavila. No, to že tenhle ex je EX má opravdu svůj důvod.

Žárlivost z druhé strany jsem si (bohužel nebo bohudík?) příliš nevyzkoušela. Nevím prostě na to nejsem? Nebo mi nikdo nedal nikdy pořádnou záminku? Rozhodně to nikdy nebylo tím, že bych si připadala tak dokonalá, že mě nějaká další osoba může ohrozit (až na jednoho ex, který byl bi a nikdy se mu nedostavila erekce, kde byla chyba nevím, dnes má přítelkyni).

Ale slíbila jsem vám šest jednoduchých kroků, tak je také dodržím (nevím, jestli jsem si na sebe neupletla bič….):

1. NIC NENÍ SAMOZŘEJMÉ

To, že máte svou drahou polovičku (popř. 1/x, x ∈ <1;∞>) neznamená, že jí vlastníte. Neberte váš vztah jako samozřejmou věc, vztah je věc křehká a pokud v něm nejsou všechny strany spokojené a šťastné, je dost možné, že se vztah rozpadne. To, že spolu žijete, neznamená, že si nemáte vyjadřovat city, sdělovat si myšlenky, a tak dále.

2. NEDĚLEJTE SI NASCHVÁLY

On/ona/ono má stejné právo, tak jako vy, se bavit se spolužáky, spolustudenty, kolegy, kamarády, … To, že jste pár (nebo parta, sekta, zájmový kroužek,....), neznamená, že máte zákaz všech dosavadních kontaktů. Nepočítám takové ty kdybych-náhodou-jednou-chtěla známosti, se kterými nic nemíváme, ale jsou vyhlídkou přijatelného sexu v době mezi vztahy; na takové já osobně kašlu, jakmile někoho mám. To samé čekám od své polovičky.

3. JE PROBLÉM? ŘEŠTE HO SPOLU, NE S NĚKÝM DALŠÍM

Jste pár a máte nějaký problém? A proč si stěžovat kamarádce/mamince/na přiznání holek? Co to vyřeší, když s to partnerem/partnerkou neprobíráte? Vadí vám, že si s někým píše? Tak mu/jí to řekněte. Na přiznání holek vám stejné akorát řeknou, že jste pohlavní orgán a měli by jste (chyba použita pro autenticitu) se zabít.

4. ROZMYSLETE SI, JESTLI DO VZTAHU TAHAT NĚKOHO DALŠÍHO

Tohle jsme tu také řešili. Nefungující vztah trojkou neslepíte. A tahat někoho třetího do již nefungujícího vztahu je o ničem, ten třetí pak akorát brzy vezme roha. Vyvolá to žárlivost, ať se vám to líbí, nebo ne. A pokud ani trošku, má ten vztah cenu lepit?

5. URČETE SI PRAVIDLA

Například my, když jsme o trojce uvažovali, jsme si stanovili hned na začátku pravidlo, že Áďa nepenetruje tu třetí. To, že se to pravidlo pak zrušilo, už je věc vedlejší. Není od věci si situaci dopředu představit a přemýšlet co mi vadí a jak moc. Protože ona trojka nemá jen nevýhodu v tom, že můžete žárlit vy. Žárlit může i vaše drahá polovička.

6. KOMUNIKACE JE ZÁKLAD

Ano, budu se opakovat. Jenže ona komunikace je strašně podceňovaná věc. Kolik se dá na internetu najít článků, diskuzí, rozhovorů o tom, jak co říct. Proč ale chodit kolem horké kaše? Proč přemýšlet nad tím, jak zaobalit tohle a tamto? Pokud to není téma, které může bolet, přinášet nepříjemné vzpomínky a tak dále (např. na začátku vztahu “a co je s tvým tátou” nebo “a jak jsi přišel o svůj penis”), tak je asi třeba empatie. Nicméně já se řídím pravidlem: “Zajímá tě to? Zeptej se. Je to pro tebe důležité, ale myslíš, že to je pro ostatní prkotina? Stejně jim to řekni.” Má strategie se mi zatím jen vyplácí, a to jak v práci, tak ve škole, tak ve vztazích.

A co říct závěrem? Vaše polovička, či zlomek dle vaší preference, je s vámi kvůli vám, kvůli tomu, že vás (pravděpodobně) miluje, určitě s vámi rád/ráda tráví čas. Je to její svobodná vůle, dává vám část sebe sama. Zkazit vám to nemůže týpek od naproti, ale jedině vy sami. Komunikace nám dává šanci eliminovat problémy dříve, než opravdu nastanou.
PS: Stmívání jsem tam dát musela...

Máňa