Myšlenky na budoucnost a jak se začaly stávat minulostí

- ovíněný začátek vztahu - sublimace - pohlavní sukulenty - mužné atributy čeledi equidae - talíř pelmení - úvahy o budoucnosti - závist - harpyjismus - vystřízlivění -

Náš “oficiální” začátek vztahu byl možná trochu ovíněný, ale vlastně šlo jen o to, že jsme si ve stavu, který byl trochu oproštěn společenských zábran řekli to, co viselo ve vzduchu poslední týdny. Přeci jen, vídali jsme se docela často, bylo nám spolu vážně hezky, vzájemná přitažlivost visela ve vzduchu - takže vlastně proč ne?

Tak jsme začali spolu trávit ještě daleko více času. Tóňa u nás přespávala čím dál, tím častěji. Pomaličku se u nás začalo objevovat její oblečení a její věci a samozřejmě dostala i vlastní kartáček. Jednoduše k nám pomalu sublimovala. Občas jsme si udělali nějaké hezké a romantické gesto. Například jednou přinesla tři sukulenty. Ty které symbolizovaly Máňu a Tóňu byly malé, kulaté a sladké, ten pro mne, byl dlouhý, pichlavý a tyčil se. Když si vzpomenu jak je následně umístila, tak si vlastně říkám, že to příliš romantické nebylo, nicméně chlípný, dvojsmyslný a místy nepatřičně černý smysl pro humor skvěle Tóňu vystihoval a myslím si, že to byla jedna z jejích vlastností, které nám imponovaly nejvíce. Náš smysl pro humor rozhodně není plný sluníčka a jednorožců. U jednorožců maximálně připomene, že ti rozhodně nepatří na stěny pokojíčků malých holčiček, protože jejich roh připomíná jisté skleněné hračky z obchodů, které vám zásilky posílají inkognito a jejich jisté mužné atributy bývají stejně výrazné, jako u jiných příslušníků čeledi equidae.

Jedna ze vzpomínek, která mi vždy vykouzlí úsměv na tváři je ta, kdy jsem se domů vracel po náročném dni v práci, zatímco Tóňa s Máňou byly doma daleko dříve. První věc co se po mém příchodu udála, byla velká pusa na tvář, s každé strany, načež jsem byl usazen před plný talíř mého oblíbeného jídla*. A cítil se obletován a milován. Co na tom, že jsem pak musel umýt hromadu nádobí?

S Tóňou jsme si rozuměli čím dál více, ať už jsme spolu byli všichni tři dohromady, nebo jenom v páru, začali si daleko více důvěřovat, svěřovat se nejen se strastmi všedního dne, ale i s našimi drobnými tajemstvími a duševními poruchami, o kterých nikdo jiný neví. Vedli jsme filosofické debaty za přítomnosti sklenice vína a absence oděvu, chodili spolu na túry a mluvili o svých obavách.

Jednou jsem s Tóňou u odpolední kávy a cigarety vedl rozhovor o tom, kam náš vztah vlastně směřuje. Přiznala se mi, že je jí s námi hrozně hezky a dokázala by si představit jednou život někde na farmě, jenom my tři, spousta knih a klid. Ale že je to jenom její pohádková představa, co by, kdyby, protože podle ní to nemá naději na budoucnost, protože my dva se jednou budeme chtít vzít, mít vlastní rodinu a ona, že zůstane tou třetí. Ale že jí to nevadí, že pro nás tu chce být, že vždycky bude chtít být alespoň naší kamarádkou. Popravdě jsem jí ubezpečil o tom, že zatím jsme spolu chvíli a ano, teď opravdu je tou třetí, ale že když se budeme všichni snažit a dáme tomu čas, tak nebude třetí polovinou, ale třetí třetinou. Nevím zda mi uvěřila doopravdy, i když jsem to myslel skutečně vážně, ale věnovala mi něžný, i když trochu smutný úsměv, objala mne a všechno bylo krásné.

Vtipné byly i naše občasné rozhovory o tom, jak, komu a kdy o našem vztahu řekneme někomu dalšímu. Což o to, někteří lidé už o nás věděli (například Helča, která je jako kněz, každý se jí zpovídá a ona tím pádem všechno ví), ale například její nejlepší kamarád Tonda se o tom dozvědět nesměl, protože je to prý velký homofob a už by na ni nekoukal stejně jako dřív. No, myslím si, že by Tóňa lehce paranoidní, přeci jen byl svědkem našich námluv a tak hrozné to s ním není. Ale respektovali jsme její rozhodnutí a před ním jsme se chovali prostě jako hodně blízcí přátelé. Já jsem o tom pár svým přátelům (kteří Tóňu neznali) řekl, ale jen proto, že jsem duše zlá a zlomyslná a chtěl jsem vidět jejich závistivé pohledy. Pro ilustraci, můj rozhovor s kamarádem Nobym vypadal nějak takto:

N: “Tak co, jak se máš? Jak se má Máňa?”

A: “No hele, všechno je mega dobrý. A ty vole, našli jsme si s Máňou holku!”

N: “Ty krávo, a to to Máně nevadí? Nežárlí?”

A: “Hele ne, tak ona je s ní taky, že jo.”

N: “Ty vole, ty to máš fakt dobrý.”

O drobných nešvarech, jako třeba to, že dvě ženy znamenají dvojnásobek popichování a harpyjismu (teď samozřejmě poněkud nadsazuji a přeháním) jsem se samozřejmě nezmiňoval.

Kamarádi byli ale samozřejmě tím nejmenším problémem. Naše rozhovory se samozřejmě týkaly i toho, co vlastně řekneme rodičům. Tóňa už se i tak dostala do lehce prekérní situace při rozhovoru s maminkou.

M: “Jsem slyšela, že poslední dobou moc nespíš doma, máš nějaký nový objev?”

T: “Ne, to ne, já teď tak nějak přespávám u Ádi a Máni.”

M: “A to jako spíš s nima v posteli?”

T: “Ježíš ne, oni mají gauč..”

Tóni rodina, vzhledem k tomu, že pocházejí hlavně z vesnice, kde se přeci jen preferuje trochu tradičnější model, by to nesla asi nejhůře. Nicméně, myslím si, že ty naše, by vzhledem k delikátnosti a neobvyklosti dané situace nereagovaly až o tolik lépe. Vážené čtenářstvo, kdo z Vás se něčím takovým pochlubil svým rodičům a spáchal takovýto coming-out? Jaké byly jejich reakce? Jaká byla Vaše rétorická taktika? My jsme zatím nic takového nemuseli, nicméně není vyloučené, že jednou toto budeme muset podniknout taktéž, a každá rada dobrá.

Bohužel, po každém opojení přichází vystřízlivění. A během doby strávené s Tóňou jsme pomalu střízlivět začali, chyby které zpočátku byly přehlížené nebo nebyly vidět vůbec nabývaly jasnějších obrysů a jako v každém vztahu bylo otázkou, zda jsme schopni se s nimi vyrovnat nebo ne. Tóňa tedy nebyla taková, jakou se zdála zpočátku být. Tedy což o to, inteligentní je velmi a má opravdu dobré srdce, byť to dovedně maskuje jízlivostí a pohledem zapalujícím domy.

V jistých ohledech byla ale trochu pokrytec, byť si to rozhodně sama neuvědomovala, také je těžké pořízení s člověkem, který vlastně sám za sebe nikdy nemusel nést zodpovědnost a dalším hřebíčkem bylo hledání výmluv tam, kde se hledají řešení, případně je nutné přiznat svou chybu a nést si za ní následky. Problémy se bohužel začaly množit a přibývalo jich. Ale o tom až příště.

Áďa

*Tím jídlem byly pelmeně, oblíbený pokrm ve východní Evropě. V podstatě se jedná o těstovinové taštičky plněné směsí z mletého masa, podobné italským tortellini. S tím rozdílem, že se podávají s trochou vývaru, octem, kořením a zakysanou smetanou.

Jak zvládat žárlivost v šesti jednoduchých krocích. To jste nečekali!!!!!

Promiňte mi ten bulvární nadpis, ale já nemohla jinak… :)

Ráda bych vám dnes pověděla něco o žárlivosti. Již několikrát tu byla zmíněna, nicméně si myslím, že si zaslouží článek pro sebe.

Trocha odbornosti z Wikipedie na začátek: “Žárlivost (lat. Zelotypia) je jedna z lidských emocí, charakterizovaná nadměrným ulpíváním na určité osobě a zvýšenou obavou o její ztrátu. Jedná se o komplex negativních emocí, hněvu, pocitu méněcennosti či depresí. Zjednodušeně lze charakterizovat žárlivost jako pocit vlastní nedostatečnosti.”

Asi ji známe všichni. Není hezká. Je ubíjející, ať už stojíme na kterékoli straně. Samozřejmě mnoho lidí namítá, že žárlivost je pro vztah zdravá. Upřímně? Nevím. Setkala jsem se spíše s tím, že je pro vztah nezdravou, ba dokonce zabijáckou věcí.

Například jeden můj ex žárlil až moc. Čekal, že ho v jednom kuse budu ubezpečovat o dokonalém tvaru jeho penisu, o obrovské velikosti jeho penisu, i o jeho nepostradatelnosti (penisu i ex). Jenže ouha, poprvé: no dobře, podruhé: to přehání, ne?, potřetí “Hm, péro už jsem viděla i větší. No jako mohlo by to být i lepší.” Jsem občas zlá potvora, na mou obhajobu musím zmínit, že diplomatická cesta nezabrala. Jenže ať jsem vychvalovala nebo byla zlá, vždycky to bylo špatně. Vždycky byl důvod žárlit. Ať už spolužák se kterým jsem se bavila o maturitním předmětu, nebo kamarád ze základky, se kterým jsem se potkala ve vlaku, nebo prodavač, který mi prodával žvýkačky. VŽDYCKY se někdo najde. A pak už jsem to nevydržela a snažila jsem se mu ukázat jak absurdní to je, byť ne úplně šťastnou cestou: “Když jsem ráno jela vlakem, seděla naproti mně moc pěknej kluk.” A byla scéna. A já se jen bavila. No, to že tenhle ex je EX má opravdu svůj důvod.

Žárlivost z druhé strany jsem si (bohužel nebo bohudík?) příliš nevyzkoušela. Nevím prostě na to nejsem? Nebo mi nikdo nedal nikdy pořádnou záminku? Rozhodně to nikdy nebylo tím, že bych si připadala tak dokonalá, že mě nějaká další osoba může ohrozit (až na jednoho ex, který byl bi a nikdy se mu nedostavila erekce, kde byla chyba nevím, dnes má přítelkyni).

Ale slíbila jsem vám šest jednoduchých kroků, tak je také dodržím (nevím, jestli jsem si na sebe neupletla bič….):

1. NIC NENÍ SAMOZŘEJMÉ

To, že máte svou drahou polovičku (popř. 1/x, x ∈ <1;∞>) neznamená, že jí vlastníte. Neberte váš vztah jako samozřejmou věc, vztah je věc křehká a pokud v něm nejsou všechny strany spokojené a šťastné, je dost možné, že se vztah rozpadne. To, že spolu žijete, neznamená, že si nemáte vyjadřovat city, sdělovat si myšlenky, a tak dále.

2. NEDĚLEJTE SI NASCHVÁLY

On/ona/ono má stejné právo, tak jako vy, se bavit se spolužáky, spolustudenty, kolegy, kamarády, … To, že jste pár (nebo parta, sekta, zájmový kroužek,....), neznamená, že máte zákaz všech dosavadních kontaktů. Nepočítám takové ty kdybych-náhodou-jednou-chtěla známosti, se kterými nic nemíváme, ale jsou vyhlídkou přijatelného sexu v době mezi vztahy; na takové já osobně kašlu, jakmile někoho mám. To samé čekám od své polovičky.

3. JE PROBLÉM? ŘEŠTE HO SPOLU, NE S NĚKÝM DALŠÍM

Jste pár a máte nějaký problém? A proč si stěžovat kamarádce/mamince/na přiznání holek? Co to vyřeší, když s to partnerem/partnerkou neprobíráte? Vadí vám, že si s někým píše? Tak mu/jí to řekněte. Na přiznání holek vám stejné akorát řeknou, že jste pohlavní orgán a měli by jste (chyba použita pro autenticitu) se zabít.

4. ROZMYSLETE SI, JESTLI DO VZTAHU TAHAT NĚKOHO DALŠÍHO

Tohle jsme tu také řešili. Nefungující vztah trojkou neslepíte. A tahat někoho třetího do již nefungujícího vztahu je o ničem, ten třetí pak akorát brzy vezme roha. Vyvolá to žárlivost, ať se vám to líbí, nebo ne. A pokud ani trošku, má ten vztah cenu lepit?

5. URČETE SI PRAVIDLA

Například my, když jsme o trojce uvažovali, jsme si stanovili hned na začátku pravidlo, že Áďa nepenetruje tu třetí. To, že se to pravidlo pak zrušilo, už je věc vedlejší. Není od věci si situaci dopředu představit a přemýšlet co mi vadí a jak moc. Protože ona trojka nemá jen nevýhodu v tom, že můžete žárlit vy. Žárlit může i vaše drahá polovička.

6. KOMUNIKACE JE ZÁKLAD

Ano, budu se opakovat. Jenže ona komunikace je strašně podceňovaná věc. Kolik se dá na internetu najít článků, diskuzí, rozhovorů o tom, jak co říct. Proč ale chodit kolem horké kaše? Proč přemýšlet nad tím, jak zaobalit tohle a tamto? Pokud to není téma, které může bolet, přinášet nepříjemné vzpomínky a tak dále (např. na začátku vztahu “a co je s tvým tátou” nebo “a jak jsi přišel o svůj penis”), tak je asi třeba empatie. Nicméně já se řídím pravidlem: “Zajímá tě to? Zeptej se. Je to pro tebe důležité, ale myslíš, že to je pro ostatní prkotina? Stejně jim to řekni.” Má strategie se mi zatím jen vyplácí, a to jak v práci, tak ve škole, tak ve vztazích.

A co říct závěrem? Vaše polovička, či zlomek dle vaší preference, je s vámi kvůli vám, kvůli tomu, že vás (pravděpodobně) miluje, určitě s vámi rád/ráda tráví čas. Je to její svobodná vůle, dává vám část sebe sama. Zkazit vám to nemůže týpek od naproti, ale jedině vy sami. Komunikace nám dává šanci eliminovat problémy dříve, než opravdu nastanou.
PS: Stmívání jsem tam dát musela...

Máňa

Jakože cože? To jako spolu chodíme?

Minule Áďa popsal, jak jsme poznali naši první partnerku Tóňu. Já bych ve vyprávění ráda pokračovala a ukázala vám, že vztah ve třech začíná vlastně úplně stejně, jako vztah ve dvou.

No a tak jsme jednoho zamračeného nedělního odpoledne šli ve třech na procházku do rodné části Prahy naší nové kamarádky. Cestou ze Smíchova do inkriminované lokality strašně pršelo. Jenže my jsme velcí (největší, nejkrásnější, nejzdatnější - to hlavně já!) túristi, takže jsme byli proti dešti vyzbrojeni pohorkami, pláštěnkami a hlavně naším ostrovtipem, který by vylekal i největší průtrž mračen (v autobuse nám to bylo jedno a zakročit jsme nemuseli). Když jsme dorazili na místo, tak jen lehce mžilo. Ono líbat se v dešti je sice strašně romantické, ale to studené oblečení ne, a zápal plic umí zkazit výsledný dojem. Takže takové to lehké mžení je daleko lepší než pořádný déšť. (Jo, Máňa si oblíbila slovo mžení/mžít.)

Na autobusové zastávce čekala zakapucovaná Tóňa. A mohli jsme vyrazit. Cestou nám ukazovala kostelíček na kopci, kam prý směřuje naše cesta. No a já, protože popis sama sebe jako super nejlepší turistky jsem si trochu přikrášlila, jsem doufala, že si dělá legraci. Taková výška... No, přeci se neztrapním, když už máme rande. Cesta ubíhala rychle, stejně jako náš rozhovor. Našli jsme si spoustu společných témat, například naše pošahané rodiny, rozdíly v myšleních technických a humanitních typů lidí a samozřejmě došlo i na ta klasická témata nesmělých prvních schůzek jako je hudba, trapné zážitky, první polibky... Než jsme se nadáli, byli jsme u kostelíčka; kopec nebyl vůbec tak děsivý, jak zprvu vypadal. Popravdě mám dodnes pocit, že jsme vlastně do žádného kopce nešli. Chvilku jsme se kochali výhledem na matičku stověžatou, a vydali jsme se dále na cestu. Stavili jsme se v lesní zoo, obdivovali jsme krkavce, divočáky i jeleny a smáli se Áďovi, že je bez brýlí nevidí, dokud se nemají k napadení jeho osoby.

Když jsme došli k altánku, kde jsme rozbili tábor, vytáhli jsme láhev Tokaje. No a protože to bylo rande, seděli jsme všichni blízko sebe, povídali jsme si, došlo i na líbání a trochu vzájemných doteků... Strávili jsme tím hodinku, možná dvě. Začalo se stmívat. Vyrazili jsme na cestu dál. Drželi jsme se za ruce a všechno bylo strašně krásné, kytičkové a plné jednorožců.

Je s podivem, o kolik lépe se do někoho “rejpe”, když k tomu má člověk parťáka. Aneb chudák Áďa, našel si dvě harpyje. A my mu to dávaly adekvátně “sežrat”. Ale s láskou!

Naše cesta pokračovala další městskou částí do další přírody. Sešli jsme kopec až do údolí, už byla tma, která nikomu z nás nevadila. Jenže co se nestane? Idiot Máňa si vzpomene, že v altánku nechala brýle. Fakt super, každý člověk, který má brýle určitě ví, že takové okuláry nejsou levná záležitost, ale já je nechám napospas jelenům, liškám, tygrům a tučňákům. Úžasný. Takže místo toho, abychom prošli údolí na druhou stranu, doprovodili Tóňu na metro a šli domů, jsme si vyšplhali kopec zpátky a vrátili se do altánku. Brýle tam byly.  Díky bohu. To je tím, že brýle sice potřebuji, není mi bez nich dobře, ale vidím, protože nemám příliš velký posun ohniskové vzdálenosti (skorooptik Áďa mi zakázal napsat silné dioptrie, nikdy si nic nezačínejte s puntíčkářem!). No a tak se stalo, že jsme se vrátili kolem kostelíčka zpátky do výchozího bodu. Až na tento můj drobný karambol (v tu chvíli pro mne nejhorší katastrofa) se odpoledne až neuvěřitelně vydařilo. Je však s podivem, že zatím žádné rande ve třech se neobešlo bez nějaké malé či velké pohromy (rande ve dvou to mají alespoň tak 50:50). A my se vydali na cestu domů. Důkladnou konzultací jsme se shodli na tom, že to bylo hrozně hezké. A že Tóňa je úžasná. Doma jsme ulehali s poblázněnými úsměvy na rtech.

Stěhování. Lepší vyhořet, než se stěhovat, jak by řekl klasik (každý rádoby oduševnělý všeználek). Většinu věcí jsme zabalili už tři týdny předem, drobnosti jsme balili den předem, a v den D bylo všechno super. Stěhovali jsme se ze spolubydlení do malého bytečku, což pro nás znamenalo nakoupit hromady věcí. Doslova. Daleko horší ale bylo, že rekonstrukce bytu se zpozdila asi o dva měsíce. Nemluvě o tom, že jsme se stěhovali o dva měsíce později a pořád nebylo vše hotové. Nicméně během prvního týdne alespoň dodělali dlažbu v předsíni. Díky bohu. Ale co to znamenalo pro nás? Když jsme kolem poledne přijeli, pan a paní domácí nám malovali v kuchyni. Netekla teplá voda, ale aspoň nějaká voda tekla. Nefungovalo topení. A nebyly hotové zásuvky. Paráda… A to nás čekalo drhnutí pětadvaceti metrů čtverečních parket. Už nikdy, prosím, už nikdy. Uprostřed pokoje byly naskládané naše krabice, nábytek, kuchyňská linka… Dřeli jsme jak dělníci na stavbě (daleko více než ti, kteří pracovali na této), a tak jsme večer chtěli padnout vyčerpáním. A fuj, studená sprcha! Svěřili jsme se Tóně, která nám napsala že se staví a přinese nám masové koláčky. Záhy se doopravdy objevila a po shlédnutí našeho neuvěřitelného bordelu dokonce ani neutekla. Ne, ona nás pomalu krmila svými koláčky. Byly to nejlepší masové koláčky. Dobře, asi nebyly, ale rozhodně nejzaslouženější! A vrhli jsme se na stavění postele z IKEY. Dávali jste někdy dohromady rošty? Je to opravdu katastrofa. Ale ve třech to jde podstatně lépe.  Bylo u nás vlhko, zima (začátek března), a my co? My se dostali až na čtvrtou metu! (Ano, googlila jsem si to.) Kvůli nedostatku hygieny (nebylo to tak zlé, ale rozhodně se v teplé vodě sprchuji poctivěji) jsme se s Tóňou (Tóňa se mnou) nechovaly jako dvě lesbidla, ale i tak jsme si to, myslím, všichni tři moc užili. A v noci nám bylo o moc tepleji.

Když k nám přišla Tóňa asi o týden na další návštěvu, měli jsme už byteček úžasný a útulný. Protože to bylo uprostřed týdne, já zodpovědná jsem brzy usnula a Áďa pokračoval s Tóňou a lahví vína sám. Dodnes mne to trochu mrzí, no co naplat. Ráno jsem se od Ádi dozvěděla, co si povídali na cigaretě na balkóně:

Á: Hele? A to spolu chodíme?

T: No asi jo.

No a tohle byl oficiální začátek našeho vztahu ve třech. V podstatě identický, jako začátek našeho vztahu ve dvou.

Máňa

Druhý pohled na večer s Božkou a jak to pokračovalo dále

Takže co dodat? No, jsem muž a věřím, že představa užít si večer rovnou s vícero lepými děvami je vlhkým snem většiny nehomosexuálních mužů. Na druhou stranu, nikdy by mne ani nenapadlo něco takového se svou partnerkou realizovat, protože jsem se bál, že by to vedlo k rozpadu vztahu, žárlivosti, výkřikům “ty už mne nemiluješ, ty chceš další, ty… (doplňte libovolný neslušný výraz)!”. Prostě to byla spíše taková ta nerealizovatelná představa. Retrospektivně však cítím, že se k tomu schylovalo docela dlouho, jelikož jsme na tohle téma často žertovali a dokonce jsme si jednou i stanovili pravidla, pokud by náhodou došlo k něčemu takovému.

No a profil na lidech jsem bral spíše jako vtípek a ukrácení dlouhé chvíle. Tyto seznamovací sociální sítě jsou přeci jen plné fake-profilů doufajících v hambaté fotografie, úchylných mužů doufajících v hambaté fotografie a chlapců a dívek s nevalným intelektem a unylým výrazem ve tváři doufajících, jak jinak, v hambaté fotografie. Nicméně, abych je jen nezavrhoval, s Máňou jsme se přes “lidéčka” seznámili taky.

Každopádně, večer to byl zajímavý, s Božkou se nám hezky povídalo, měli jsme nemístné žerty a narážky (ale to je dáno naší povahou) a to co jsme ze začátku považovali za nevinný flirt se pod vlivem drinků rozvinulo v opravdu zajímavý a dlouhý večer.

Ráno však za zmínku stálo taky, protože nejhezčí na něm bylo, i když rána po podobných eskapádách bývají plná červenání se, studu a výrazů “co to sakra bylo!?”, že ranní probuzení (byť poněkud časné) bylo plné nesmělých úsměvů, kávy a polibků a objetí. Myslím, že nikomu z nás se nechtělo tohle ráno takhle ukončit, ale Božka musela do práce. Božku jsme vyprovodili na metro, dali si poslední polibek na rozloučenou a šli domů trochu jako ve snu. Přeci jen, tahle situace byla pro nás naprosto nová a myslím si, že během cesty domů jsme trochu odmítali uvěřit tomu, že se něco takového opravdu stalo. Opět jsme tomu uvěřili nejspíše až po návratu domů, kde v našem pokoji ještě stále visela smyslná vůně tří těl a probdělé noci.

Na Božku jsme si bohužel nevzali kontakt, ale protože jsme věděli kde pracuje a říkala nám, že se za ní můžeme stavit, večer jsme vyrazili, prohodili s ní pár nesmělých slov a s nově nabytým kontaktem vyrazili domů.

Naše hovory s Máňou o událostech předchozí noci byly poněkud zvláštní.

A: “Vážně jsme měli trojku?”

M: “Jo.”

A: “A nevadilo ti, že jsem měl něco s jinou holkou?”

M: “No to je právě divný, vlastně ne, když jsme byli spolu tak nějak všichni tři… Bylo to hrozně hezký.”

A: “A furt si o sobě myslíš, že jsi hetero?”

M: “No jasně.”

A: “To já si myslím, že jsi takové moje malé lesbidlo.”

M: “Vole.”

Tématem našich rozhovorů se na další dny stala ve většině případů Božka. Některé události totiž oba prožíváme dosti intenzivně, a pokud je prožíváme spolu, tak vzájemně rezonujeme a prožíváme o to silněji. Zjednodušeně: dost nám zamotala hlavu.

Je to hodně zvláštní mluvit s někým koho opravdu hluboce milujete o tom, že vám zamotal hlavu někdo další a váš protějšek přiznává, že jemu ta další osoba zamotala hlavu taky. My máme výhodu v tom, že se snažíme pěstovat opravdu úplnou otevřenost, i když občas bolí, ale na druhou stranu ta vzájemná důvěra je k nezaplacení.

Myslím si, že v té době jsme pochopili, že by pro nás nebylo nemožné mít citovou vazbu k někomu dalšímu, i když v té chvíli bychom si to nepřipustili.

Áďa

Expandujeme na facebook, ať všichni, kdo náš blog zatím nečtou, mají přehled o novinkách, které nemáme.

Možná je na to brzy, blog existuje sotva pár hodin, ale v našich myšlenkách existuje již dlouho. Takže jestli chcete vědět o všech novinkách, nenechte si naší facebookovou stránku ujít! Najdete ji TADY.

O tom, jak vše začalo, a o tom, jak jsem strašně hetero

Vždycky jsem byla naprosto tolerantní, co se týče lidí ze skupiny LGBT. Nikdy jsem neměla problém se s takovým člověkem bavit, kamarádit, dokonce jsem s jedním bi týpkem chodila. Nikdy jsem ale neměla pocit, že bych mezi LGBT patřila. Jsem dost kreativně založená, takže když už jsem si kreslila postavičky, vždycky to  byly jen holky. Ať už kvůli krásným křivkám, vlasům, velkým ňadrům,... kvůli všemu co já nikdy neměla (jo, boky mám slušný a pas skoro až neslušně úzký, to přiznávám). 

Žena, ať už oblečená, nebo nahá, je podle mě pro oko přitažlivější než muž. Když se na to podívám hodně kriticky: penis a varlata. Dvě super věci, které dělají muže mužem (to super huňaté ochlupení na hrudníku a bradě mívají i ženy, které se cítí být ženami). Bez penisu bychom s Áďou asi nebyli, přeci jen, sex není klíčovou věcí ve vztahu, ale myslím si, že je velmi důležitou a nezanedbatelnou. Navíc muž, když nemá sex, je protivný. Velmi. Promiň, lásko. Nicméně ten úchvatný pohlavní orgán prostě přitažlivý není (tvůj samozřejmě ano, miláčku a myslím to vážně!). Navíc koule, no tak, jako opravdu si bůh nemohl dát víc záležet, když vyráběl Adama? Takový ošklivý kožený vak, v tom dvě vejce tak malá, že v Albertu bych je za 3 Kč nekoupila, a ještě se to tak divně smršťuje, natahuje a houpe (zrovna to houpání dokáže být i příjemné, ne že ne). To taková žena, ta je na pohled fakt super. Tedy myslím průměrnou ženu, ne stopadesátikilovou vorvanici, co se zadýchá už jen z toho, že dýchá. Ale prostě prsa, boky, zadek, … Esteticky příjemné.

Ale zpět k věci. Prostě jsem vždycky byla hetero. Nejvíc hetero prostě, žejo, viď, čéče. Koncem loňského roku jsme si dělali s mužem srandu, že zkusíme trojku s holkou. Řekla jsem si, že zkusit se má všechno, a že to koneckonců nemusí být špatná zkušenost. V nejhorším případě zjistím, že to fakt nejde. Ale vždycky to byly jen nevinné žertíky o tom, jak “sbalíme a wojedem” kamarádku. Hahaha. Obnovila jsem svůj účet na “lidéčkách” (vysvětlivka pro ty mladší, než jsem já: starověká sociální síť) a napsala jsem si tam, že jsem lesba (ne, tam si prostě nenavolíte BI, buďto jen na kluky, nebo jen na holky, facepalm) a začaly se dít věci. Nejen, že mi psali chlapi, ať už s nabídkami focení, nebo “Ahoj, jsi hrozně krásná, nevadí že jsem muž?” , dokonce jsem od jednoho doufám-že-trolla sklidila takový úspěch, že mi složil největší kompliment všech dob: “Ty jí máš určitě krásnou a velkou!” (Jo vole, mám jí velkou jak vjezd do pískovny a masturbuju kropícím vozem.)

Psalo mi hodně žen a dívek různých věkových kategorií. Pro pobavení: jedna mi nabídla trochu jinou trojku: “Co takhle trojka: já ty a pes?” Nabídka, která se neodmítá. Sem tam to dokonce vypadalo, že by z toho mohlo i něco být. Nevím, jak je těžké najít ženu do trojky, my jsme dost vybíraví. Nechtěli jsme a ani teď nechceme holku jen na to jedno, když už tedy má něco takového být, je pro nás důležité, aby naše partnerka (ať už ve vztahu nebo jen na povyražení) nám byla sympatická, abychom si měli alespoň trochu o čem povídat. Nikdy jsme netoužili po nějaké rozoďnožce, jen abychom si zkusili sex ve třech. Na lidéčkách jsme na nikoho takového moc nenarazili. Nicméně se objevila jedna taková detektivka (je tohle správně detektiv v ženském rodě?), sympatická zrzka, se kterou byla docela zábava si psát. Zdálo se jí, že neodpovídám dost často, tak si mne našla na facebooku (to mne docela děsí). Psali jsme si (nemám tam hrubku, občas jsem psala já, občas Áďa), a bylo to bezva, tak jsme se domluvili že půjdem na pivo. Na poslední chvíli to bohužel odřekla. Jenže já oblečená, namalovaná, prostě ve stavu, kdy se mi nechce se jít odlíčit, protože make-up je drahá a pracná věc (deset minut i s koukáním na videa na youtube). A co s načatým večerem? Dlouho jsme měli v hledáčku jeden takový nejmenovaný bar, tak jsme si řekli, že ho zkusíme. Bylo to tam skvělé, chodí tam bezva lidi. Jedna slečna se tam s námi dala do řeči (říkejme jí Božka). Tak jsme si povídali, sem tam jsme šli kouřit ven (nekouříme, to je kuře). No a co nenapadlo mého drahého? “Můžeš přespat u nás, dáme trojku,” zase ty naše vtípky... Jak jsme později zjistili, nebyla by Božka Božkou, kdyby neřekla “Tak jo!”

Pod barem za barem jsme se, puberťák by řekl vykousli, já jakožto distingovaná mladá žena řeknu LÍBALI. Moje první líbání s holkou, jej. Zkusili jste se někdy líbat ve třech? Je to docela zvláštní. Prostě si tři lidé stoupnou k sobě, a dva si pak vyměňují sliny a třetí jim mačká zadky, hladí záda, cuchá vlasy, … Z nedostatku lepších obrázků připojuji tento, byť neodpovídá mému popisu. Sto lidí, sto chutí, ve třech je víc možností než ve dvou, další moudře znějící slova mne nenapadají.

No a s postupujícím večerem jsme se přesunuli k nám, kde jsem se definitivně přesvědčila o tom, jak jsem strašně hetero. Sex s mužem a další ženou jsem si strašně moc užila, nejen, že nás to vytrhlo z neexistujícího stereotypu (ne, náš sex není ani po dvou letech stereotypní a nudný), opravdu mne baví uspokojovat jak partnera tak partnerku, stejně jako mne baví, když oni uspokojují mne…

Výsledek? Jsem tak moc hetero, že mne představa sexu se ženou vzrušuje, jsem tak moc hetero, že koukám v tramvaji na pěkný prsa, zadky, nohy,... Jsem tak moc hetero, že jsme si s mužem založili blog o vztahu ve třech.

Máňa

Život ve třech, aneb proč jsme založili blogísek

Každý blog potřebuje nějaký nudný úvodní článek, v němž dojde k osvětlení probírané problematiky a to padlo na mne.

Takže “slovo redakce”:

Na tomto blogu bychom se chtěli věnovat problematice polyamorních (respektive polygynnních) vztahů. V dnešní době se už skoro nikdo nedívá křivě na jakékoli svazky dvou lidí, ať už jsou jakéhokoliv pohlaví, nicméně vztahy, v nichž figuruje více osob, jsou brány jako něco nepřirozeného, zvrhlého. Diskuse s jednou slečnou, která se mne snažila vehementně přesvědčit o tom, že vztah, kde figurují více než dvě osoby je zákonitě odsouzen k nezdaru, postrádá jakoukoliv romantiku a vlastně odporuje jakékoliv morálce, mne přesvědčila k založení tohoto blogu, kde bychom si rádi vylili srdíčko, sdělili jak jsme se vůbec k polygamnímu vztahu dostali, co to obnáší a snad i přesvědčili, že ačkoli to rozhodně není pro každého, tak ve výsledku se nejedná o nic zavrženíhodného. Občas budu psát články já, občas má milá (v tuto chvíli jsme pouze dva), občas přeložíme zajímavý článek ze zahraničí, pokud naše myšlenky budou někoho zajímat, tak třeba zveřejníme i zajímavý názor třetí strany a třeba se objeví i další přispěvatelka. No a samozřejmě budeme minimálně zpočátku fungovat anonymně.

Blog se budeme snažit vést v hodně odlehčeném a veselém duchu (až tedy na tento prolog), spíše historky než psychologické rozbory, přeci jen nikdo z nás není psycholog. Nicméně, na pokud se objeví zajímavé dotazy, budeme se je snažit zodpovědět na základě našich laických úvah.

Něco málo o nás:

Pro účely tohoto blogu se budeme jmenovat Áďa a Máňa, oba jsme pracující studenti, dva roky spolu žijeme, jsme vášniví čtenáři, trochu nerdi a geekové, milovnící sci-fi a fantasy, založení technicky, ale s velkými sklony k fantazírování a tendencemi ventilovat své pocity do nějaké formy umění. Nejsme nijak zvlášť společenští, máme kolem sebe raději úzký okruh lidí, kterým můžeme důvěřovat. Ačkoliv navenek působíme oba dost extrovertně, v jádru jsme dost stydliví, občas míváme bláznivé nápady, ale protože si navzájem úplně věříme a hrajeme vzájemně “s kartami na stole”, naše příhody se nikterak zvlášť negativně nepodepisují na našem soužití.

A teď něco o polyamorii, respektive polygamii:

Polyamorie je definovaná jako vztah více lidí, kdy nemusí mít mezi sebou svazky všichni lidé ve vztahu, o tomto případu tu psát nebudeme, protože s tím nemáme zkušenosti. A upřímně, alespoň já si nedovedu ani představit jak to v praxi funguje.

Tady budeme mluvit o takzvané “triádě”, kdy jsou spolu tři lidé, všichni vzájemně ve svazku, v našem případě dvou bisexuálních žen a heterosexuálního (tedy asi většinou) muže.

V tomto případě vzájemné soužití funguje na principu, že ve vztahu figurují tři naprosto rovnocenní partneři, kteří si vzájemně důvěřují a milují se (samozřejmě je pochopitelné, že občas má člověk náladu pouze na jednoho z těch dvou, občas náladu být jen sám pro sebe, ale to je normální i v klasickém dvouprvkovém vztahu). Klíčové je, že z dlouhodobého hlediska  jsou všechny 3 prvky rovnocenné. Samozřejmě, může to být obtížné při představě, že pár funguje jako pár a třetí osoba se k němu přidá časem, ale alespoň u nás to fungovalo tak, že pro třetího člena jsme byli jako jedna entita (vzájemně více provázaná než se třetím členem), přičemž rovnocennost by přišla časem - přeci jen, ani v páru se lidé vzájemně neotevřou hned na začátku.

Áďa