Sex je náš

Několikrát jsme se tak nějak zmínili, že jsme měli sex ve třech. Dobře, za poslední rok je to víc, než má kdejaký náš průměrný vrstevník. Nicméně nám v mailu přistála zajímavá otázka, jak takový sex vlastně probíhá (nebo spíš jak se k němu dostat). Tímto ještě jednou děkujeme Kate za úžasný a povzbudivý mail a zajímavý námět.

Na úvod bych ráda řekla, že jako u každého prvního, nebo jakéhokoliv sexu, nesmíme předpokládat, že všechno bude dokonalé. Nikdy není. Konec konců, nikdy nemůžeme předpovídat rozpoložení druhého, natož pak třetího, kolikrát ne úplně známého člověka. Jednou jsem třeba měla hodně dominantní náladu, navlékla jsem se do korzetu, punčoch, lodiček, přivázala Áďu do křesla a začala s ním provádět divy ústy. Co by se tak mohlo pokazit? Potřeboval si odskočit? Ne. Vylezl právě ze sprchy a byla mu zima na nohy. S jeho chloubou v ústech jsem slyšela: “Je to hrozně blbý, ale já bych potřeboval ponožtičky...”

Stejně je to u sexu ve třech. Jestli jste někdy viděli porno s trojkou, tak je to právě jako takové porno, ale úplně jinak. My se vždycky snažíme o to, abychom se všichni věnovali všem, samozřejmě to je čistě na preferencích každého, ale tak… nemohu popisovat něco, co vlastně neznám…

Když se s nějakou slečnou sejdeme v nějakém baru/hospůdce/čajovně/kdekoli jinde, nepředpokládáme, že se něco jako sex stane. Ano, děláme si z toho legraci, ale tím to tak nějak končí. Ono zajít někam na pivo je o dost lepší než na čaj, neboť, jak známo, alkohol odbourává zábrany. Samozřejmě že se nikoho nesnažíme opít a dostat do postele, na to máme v báťůžkách lahev chloroformu (poznámka Ádi: éter je spolehlivější). A když nějakou slečnu prostě v baru poznáme, tzn. jdeme do baru s úmyslem pozdravit přátele a dát si drink, a náhodu tam potkáme zajímavou osůbku (na tohle jsou mimochodem super kuřpauzy před barem), tak také nic nečekáme, ale zároveň jsme všemu otevření, a vše vyplyne ze situace.

Když se stane, že sedíme na našem úžasném gauči ve třech, každý se skleničkou něčeho, je několik možností jak pokračovat. Povídat si, dokud se to prostě samo nějak nezvrhne, hrát nějakou hru a postupně za trest odkládat oblečení (to jsme tedy dělali jen jednou, ale byla to fakt sranda), nebo cokoliv dalšího. Možná by někoho zajímalo, kdo sedí uprostřed, a tím pádem má nejvíce pozornosti. No, jak kdy. Prostě si nějak sedneme a víc to neřešíme. Prostě to vyplyne ze situace (zase).

Když se následně začíná situace zvrhávat, shazujeme postupně oblečení, doteky jsou stále odvážnější. Je nějaké pravidlo, s kým “začít”? Ne. Další věc, co prostě sama vyplyne ze situace. Tohle budu asi opakovat často…

Tenhle týden jsme měli schůzku s tou slečnou, se kterou jsme se kdysi dávno před rokem měli sejít, která to odřekla a my šli do toho baru, kde jsme potkali Božku. Napsala nám na Facebookovou stránku blogu, že by se ráda sešla s podobně smýšlejícími lidmi, nakonec jí došlo kdo že jsme a koncem týdne jsme se sešli. Nicméně napsala větičku “tak vám budu křenit,” nebo něco podobného. No, nejsme takový ten pár, co se neustále drží za ruce, pusinkuje se a nic kolem nevnímá. Nikdy jsme ani nebyli, pokud si dobře pamatuji. Snažíme se si toho dalšího člověka užít, když už s námi někam vyrazil, a stejně tak i v posteli. Většinou to nejsem já, kdo má první orgasmus. Áďovým orgasmem to většinou zase končí. Oba se snažíme se věnovat především slečně, která je s námi. Jako upřímně… Na co mít trojku, kde si všichni chceme užít, a pak souložit jen spolu, když to můžeme i bez dalšího člověka? Ano, samozřejmě, nedá se to počítat podle počtu orgasmů, přeci jen každá/každý z nás je stavěný jinak, a za dobu, kdy já mám čtyři, někteří méně šťastní mají třeba jen jeden.

Hrozně ráda bych vydala třeba celou knihu s názvem Průvodce úspěšným sexem ve třech, ale nic takového prostě není. Nikdy jsem se ani nesešla s nikým prostě za účelem sexu, vždycky to bylo aspoň zaobalené jako “koukání na film” nebo podobně. Asi nevím, jak by to vlastně mělo probíhat, sejít se s někým prostě jen kvůli tomu. To jako k někomu přijdu, budeme mezi dveřmi na sebe koukat, pak se svléknu, lehnu si na postel, a jdeme na to? A jak jako ve třech?? Proto si s nějakým děvčetem vždycky jdeme popovídat k pivo nebo drinku. Zjistit, jestli si vůbec nějak rozumíme, jsme nalazeni na podobnou, ne-li stejnou vlnu. Zjistit, jak jsou na tom vzájemné sympatie. Ne, nejsem povrchní a krása není jediným důvodem proč si s někým začít, ale musí mne ten člověk přitahovat svou osobností a zároveň mít nějaké své charisma a osobní kouzlo. Kombinace obojího, nic nesmí chybět.

Myšlenky se mi maličko, jako vždy, rozutekly, tak ještě rychle shrnu co jsem vlastně chtěla říct: Nechte tomu volný průběh, ale nebojte se věci mírně pošoupnout. Nemá cenu otálet celý večer s neznámou slečnou/chlapcem, když víte, že s ní/ním chcete jen sex a ne vztah, ta myšlenka se vám zamlouvá, a pak budete přemýšlet, jaké by to mohlo být. Pokud zrovna neprobíráte traumata ze smrti rybiček, je skoro pořád vhodná šance na pusu. Pořádnou. Nečekejte, že vše bude perfektní. Nebude. Ale zkuste předejít trapasům hygienou a úklidem (i když napůl záměrný trapas s dildem vystaveným na knihovně u nás už situaci pomohl), a zbytku se zasmějte. Nakonec, co v životě je opravdu perfektní?

Vaše Máňa

Jak souvisel náš vztah s Tóňou s koprem?

No a tady je poslední díl naší storyline o vztahu s Tóňou. Po tomhle budou následovat další historky, nějaké naše úvahy, ale žádné velké životní zkušenosti. No kdyby se do nás nějaká čtenářka vášnivě zamilovala, tak s ní můžeme udělat konkurz na redaktorku (požadavky: přítulná, sladká, roztomilá, nadprůměrná inteligence, vlastní vila, jachta, zámek, Rolls-Royce výhodou), protože blog o trojúhelnících bude vždycky vypadat lépe, když je vedený ve třech, než ve dvou. Ale to trochu odbíhám.

Byli jsme spolu asi tři měsíce. Bohužel, po asi měsíci a půl mi náš vztah přestal připadat dostatečně vyvážený. Já s Áďou jsme si zakládali na tom, že chceme vztah, kde si budeme všichni rovnocennými partnery. Pro nás jiný vztah poněkud postrádá smysl. S Tóňou to bohužel po jakémsi rozkoukání nefungovalo.

Vždy, když jsme byly spolu samy, bylo to hrozně fajn, obě jsme si to (asi) užívaly, ale bohužel to vždy bylo jen kamarádské. Žádný sem tam letmý dotek, žádná pusinka abych věděla že tu je. Já ano, ona ne. A mně to pak přestalo bavit také. Shodly jsme se na tom, že si k sobě musíme tak nějak najít cestu. Ano, zdálo se to logické. Ani jedna z nás neměla vztah se ženou, obě vždy jen s muži. Jenže ono to přeci nemůže být tak těžké, ne?

Problém by samozřejmě nebyl, kdyby nedělala ty zamilované věci ani Áďovi. Jenže tady se ta pozornost nenásobila tak, jak by měla. Občas jsem si připadala jako ta třetí já, i když Áďa se usilovně snažil svou pozornost dělit mezi nás obě. Bohužel jsme se nesnažili všichni a já se nějakou dobu snažila sžít s myšlenkou, že to prostě chvilku může trvat.

No jo, jenže ono když jste s někým tři měsíce, máte pětkrát sex a ona vám to jednou dělá chvíli pusou a třikrát sáhne na prsa, je to prostě problém. Co se sexu týče, tam to bylo znát asi nejvíc. Nejsem taková naivka, abych si myslela, že všechno bude jako v pornu, kde se ženy navzájem věnují strašně moc, zatímco do jedné je zasouván penis… Ne, to opravdu ne. Ale ze zkušenosti s Božkou prostě vím, že se dá pozornost rozdělit i mnohem rovnoměrněji. Ono kdyby se to alespoň trochu střídalo… Nemyslím si, že sex je klíčovou součástí vztahu, ať už dvou či tří-členného, ne, klíčový není, ale rozhodně pro mne ani pro Áďu není zanedbatelný. Bohužel v tomhle vztahu prostě nefungoval. Většinou to bylo tak, že když ehm.. jaksi… Áďa s Tóňou tooo, tak já ležela vedle a přemýšlela co vlastně mám dělat, protože ať jsem se snažila o cokoliv, nikdy jsem od Tóni nedostala jakoukoliv zpětnou vazbu. A to ani když jsme zrovna měly chvilku pro sebe, kdy Áďa se potřeboval vydýchat, napít, načerpat síly na pokračování.. Nikdy jsem nedostala zpětnou vazbu.. Kromě jednoho momentu, kdy mi rozdrápala ruku… Hahaha…

Nechci psát jen o tom, jak to neklapalo v posteli. Jenže tak jak to neklapalo tam, tak to neklapalo ani jinde. My byly prostě kamarádky a obě jsme chodily s Áďou… Bohužel se Tóňa začala vybarvovat i jinde, jak již Áďa naznačil….

Nemáme rádi pokrytecké lidi, a pokud se nám nějaké takové pokrytectví povede, okamžitě si to navzájem řekneme… Bohužel, Tóňa pokrytec byla víc, než by se nám líbilo. Jako každá žena si o sobě myslela že je tlustá (ano, postavu modelky neměla, ale kdo ji má, že) a chtěla zhubnout. Zhruba jednou týdně chodila sportovat, což jí bohužel nepomáhalo. Ono ani nemohlo, když její jedna porce byla stejně velká, jako moje a Áďova dohromady. Ale dál brblala že nehubne. Jasně, taky bych strašně chtěla zhubnout, ale nejsem pokrytec a přiznám rovnou, že jsem lenoch líná a chci si válet šunky, protože to je pohodlnější… Prostě, myslím si, že každý by se měl naučit přebírat zodpovědnost za svá rozhodnutí, místo brblání a výmluv se snažit hledat cestu ke zlepšení a nebo se smířit s tím co je.

Také se začala vybarvovat i co se alkoholu týče. Ano, každý máme svoje problémy, její nebyly zrovna malé, ale když už tedy jezdí každý víkend k Tondovi, opravdu se spolu musí pořád jen opíjet? A pak se tím pubertálně chlubit? Jsou to takové ty věci, které člověka prostě mrzí….. Navíc Tóňa nikdy neměla za nic zodpovědnost. Nikdy nemusela převracet každou korunu v ruce, nikdy si na nic moc nevydělala, protože vlastně nemusela.

Ano, jsou věci, které se člověk naučí až věkem a tak. Třeba já jsem se od rodičů čerstvě po osmnáctých narozeninách odstěhovala a potýkala se s tím, že mne můj drahý nějakou dobu víceméně živil. S mým kapesným 1000Kč jsem do “rodinného” rozpočtu moc nepřispěla a brigáda v maturitním ročníku nepřipadala v úvahu (ne kvůli náročnosti předmětů, to byl výsměch, ale kvůli docházce). Nechci nikomu vyčítat, že tyhle zkušenosti nemá, ale když už si někdo stěžuje, že nemá čas, protože se učí, to je výmluva. My musíme kromě školy chodit do práce, a to rozhodně nechodíme na jednoduchou univerzitu…

Takže s Tóňou to šlo do kopru… Několik nocí jsme o tom s Áďou diskutovali, oba jsme se snažili najít řešení. A to je problém. OBA. Ne VŠICHNI TŘI.

No, možná to šlo udělat i líp. Možná kdybychom se snažili víc, mohli dnes být redaktoři blogu tři. S Tóňou jsme se rozešli. I to šlo asi udělat líp. Možná by vás zrovna tohle mohlo zajímat, přeci jen… rozdíly v začátcích vztahu jsme probrali, ale konce ne. No… to jsme takhle jednou seděli u nás a Áďa si vzal hlavní slovo, řekl Tóně, že to není ono. No, dodnes nevíme, zda si to Tóňa přebrala tak, jak měla. Vzala to v klidu (respektive klid předstírala) s tím, že chceme být sami a že to chápe. Nepříjemná část byla za námi a vztah ve třech také. No a jak tedy náš vztah souvisel s koprem?

VZTAH→KOPR

Obr. 1: Vývojový diagram o procesu přeměny vztahu v kopr

No a teď se můžete těšit na příběhy z naší nezadanosti, naše strasti se seznamováním a milostné eskapády. Doufáme, že zůstanete našimi věrnými čtenáři a budete se bavit. :-)

Váše Máňa

Polyamorní demagogie na iDnes

Dámy a pánové, sedla na mne múza. A protože jsem supa hipsta bloga, píšu z CAFÉ BARU! Ou jé. Úplnou náhodou totiž potřebujeme k řešení jedné věci notebook, a přestože to momentálně vypadá tak, že Áďa se sice trošku nudí (ano, hraje si na telefonu, čte si a brblá), a já si datluju do notebooku. A popíjíme čajíček s rumem. Protože zdejší bar má, jak nám bylo sděleno, ÚROVEŇ, nemáme ho s Tuzemákem. Jaké (ne)zklamání! ♥

Ale k věci: na ONADNES, jsem narazila na článek o polyamorii. Respektive na příběh jednoho amerického páru/ trojice. Co mne však zaráží, jsou komentáře pod ním. Rozhodně doporučuji si přečíst diskuzi. Článek jako takový je o tom typu vztahu, o jakém tu píšeme my. Jaký chceme my. Takže jestli po přečtení článku budou nejasnosti, neváhejte nás kontaktovat. Pokud jste stydlín či stydlína (v případě nevyjasněné identity stydlíno), počkejte si, než o tom sami napíšeme, nebo počkejte než vás zvědavost začne hryzat až příliš a neváhejte nás jakkoliv kontaktovat!

No a o čem tedy chci psát? Nepředpokládám, že někdo z diskutujících by si můj článek přečetl, přesto však mám jakousi potřebu vyjádřit k některým příspěvkům svůj názor. A kde jinde než zde (ano, přímo v tamté diskuzi, ale jelikož iDnes je jako STB a moje opravdu normální jméno a příjmení označil za neobvyklé, chce po mne kopii občanky. Tůdle, i v bance si to musej opisovat!).

Rozjedem to něčím milým:

Víc takových Zdeňků, prosím. O terminologii se dohadovat nebudu, pojem sdílené manželství zní trochu šíleně, ale zrovna já mám co povídat. Každopádně to je jeden z mála milých komentářů a díky bohu za něj!

Nope, stačí jedna a další už je v pohodě (náš případ, víceméně). Ono to není tak těžké, dnes jsou lidé ochotni se nad danou problematikou zamyslet a doba nám přeje.

Jo, asi tak jako je otázkou času, kdy si vjedou do vlasů pán a paní. Lesbické vztahy snad nemohou být až do konce života? Heh?

Opravdu? Opravdu jsou muži jako zvířata, že nedokáží své pudy kontrolovat? Nebo začneme provádět malou potřebu uprostřed místnosti, protože to na nás teď přišlo a záchody nemáme geneticky dané? No tak… A opravdu do toho budeme tahat uprchlíky? Co třeba se podívat na rozdíly mezi polygamními vztahy kde jsou všichni dobrovolně a z lásky, a těmi, kde to určili rodiče? Jo, být nadrženým samcem a stará se na mě tvářit jak na pytel exkrementů, jsem taky frustrovaná. Jasně že jo. Ale když jsou všichni ve vztahu dobrovolně, proč by někdo měl být agresivní a bojechtivý když je spokojený? (Doufám že pochopíte myšlenku i s mou mizernou formulací.)

Přečtěte si článek: děti jsou spokojené a všechny tři rodiče mají rádi. Mají milující rodiče, kteří jsou všichni spolu a šťastní. To je více, než mají děti rozvedených manželů.

Když jsem dobrovolně s mužem a ženou, proč by někdo jiný nemohl být se dvěma muži? A proč by se o potomky nemohl starat i muž? V dnešní době není až tak neobvyklé, když jde na “mateřskou” muž.

Jejda…. Že by někdo uhodil hřebíček na hlavičku? ♥

To jsou asi ty nejlepší/ nejhorší komentáře. Co k tomu říci? Snad je to, že když už mi nedáte zpětnou vazbu vy, musím si ji hledat jinde. Takže tak. Komentujte, hejtujte, diskutujte, ale, prosím, reagujte. Pak nebude muset zoufalá Máňa masturbovat nad každým lajkem na facebooku a hledat si otázky když chce dávat odpovědi! :’(

Vaše Máňa

Jakože cože? To jako spolu chodíme?

Minule Áďa popsal, jak jsme poznali naši první partnerku Tóňu. Já bych ve vyprávění ráda pokračovala a ukázala vám, že vztah ve třech začíná vlastně úplně stejně, jako vztah ve dvou.

No a tak jsme jednoho zamračeného nedělního odpoledne šli ve třech na procházku do rodné části Prahy naší nové kamarádky. Cestou ze Smíchova do inkriminované lokality strašně pršelo. Jenže my jsme velcí (největší, nejkrásnější, nejzdatnější - to hlavně já!) túristi, takže jsme byli proti dešti vyzbrojeni pohorkami, pláštěnkami a hlavně naším ostrovtipem, který by vylekal i největší průtrž mračen (v autobuse nám to bylo jedno a zakročit jsme nemuseli). Když jsme dorazili na místo, tak jen lehce mžilo. Ono líbat se v dešti je sice strašně romantické, ale to studené oblečení ne, a zápal plic umí zkazit výsledný dojem. Takže takové to lehké mžení je daleko lepší než pořádný déšť. (Jo, Máňa si oblíbila slovo mžení/mžít.)

Na autobusové zastávce čekala zakapucovaná Tóňa. A mohli jsme vyrazit. Cestou nám ukazovala kostelíček na kopci, kam prý směřuje naše cesta. No a já, protože popis sama sebe jako super nejlepší turistky jsem si trochu přikrášlila, jsem doufala, že si dělá legraci. Taková výška... No, přeci se neztrapním, když už máme rande. Cesta ubíhala rychle, stejně jako náš rozhovor. Našli jsme si spoustu společných témat, například naše pošahané rodiny, rozdíly v myšleních technických a humanitních typů lidí a samozřejmě došlo i na ta klasická témata nesmělých prvních schůzek jako je hudba, trapné zážitky, první polibky... Než jsme se nadáli, byli jsme u kostelíčka; kopec nebyl vůbec tak děsivý, jak zprvu vypadal. Popravdě mám dodnes pocit, že jsme vlastně do žádného kopce nešli. Chvilku jsme se kochali výhledem na matičku stověžatou, a vydali jsme se dále na cestu. Stavili jsme se v lesní zoo, obdivovali jsme krkavce, divočáky i jeleny a smáli se Áďovi, že je bez brýlí nevidí, dokud se nemají k napadení jeho osoby.

Když jsme došli k altánku, kde jsme rozbili tábor, vytáhli jsme láhev Tokaje. No a protože to bylo rande, seděli jsme všichni blízko sebe, povídali jsme si, došlo i na líbání a trochu vzájemných doteků... Strávili jsme tím hodinku, možná dvě. Začalo se stmívat. Vyrazili jsme na cestu dál. Drželi jsme se za ruce a všechno bylo strašně krásné, kytičkové a plné jednorožců.

Je s podivem, o kolik lépe se do někoho “rejpe”, když k tomu má člověk parťáka. Aneb chudák Áďa, našel si dvě harpyje. A my mu to dávaly adekvátně “sežrat”. Ale s láskou!

Naše cesta pokračovala další městskou částí do další přírody. Sešli jsme kopec až do údolí, už byla tma, která nikomu z nás nevadila. Jenže co se nestane? Idiot Máňa si vzpomene, že v altánku nechala brýle. Fakt super, každý člověk, který má brýle určitě ví, že takové okuláry nejsou levná záležitost, ale já je nechám napospas jelenům, liškám, tygrům a tučňákům. Úžasný. Takže místo toho, abychom prošli údolí na druhou stranu, doprovodili Tóňu na metro a šli domů, jsme si vyšplhali kopec zpátky a vrátili se do altánku. Brýle tam byly.  Díky bohu. To je tím, že brýle sice potřebuji, není mi bez nich dobře, ale vidím, protože nemám příliš velký posun ohniskové vzdálenosti (skorooptik Áďa mi zakázal napsat silné dioptrie, nikdy si nic nezačínejte s puntíčkářem!). No a tak se stalo, že jsme se vrátili kolem kostelíčka zpátky do výchozího bodu. Až na tento můj drobný karambol (v tu chvíli pro mne nejhorší katastrofa) se odpoledne až neuvěřitelně vydařilo. Je však s podivem, že zatím žádné rande ve třech se neobešlo bez nějaké malé či velké pohromy (rande ve dvou to mají alespoň tak 50:50). A my se vydali na cestu domů. Důkladnou konzultací jsme se shodli na tom, že to bylo hrozně hezké. A že Tóňa je úžasná. Doma jsme ulehali s poblázněnými úsměvy na rtech.

Stěhování. Lepší vyhořet, než se stěhovat, jak by řekl klasik (každý rádoby oduševnělý všeználek). Většinu věcí jsme zabalili už tři týdny předem, drobnosti jsme balili den předem, a v den D bylo všechno super. Stěhovali jsme se ze spolubydlení do malého bytečku, což pro nás znamenalo nakoupit hromady věcí. Doslova. Daleko horší ale bylo, že rekonstrukce bytu se zpozdila asi o dva měsíce. Nemluvě o tom, že jsme se stěhovali o dva měsíce později a pořád nebylo vše hotové. Nicméně během prvního týdne alespoň dodělali dlažbu v předsíni. Díky bohu. Ale co to znamenalo pro nás? Když jsme kolem poledne přijeli, pan a paní domácí nám malovali v kuchyni. Netekla teplá voda, ale aspoň nějaká voda tekla. Nefungovalo topení. A nebyly hotové zásuvky. Paráda… A to nás čekalo drhnutí pětadvaceti metrů čtverečních parket. Už nikdy, prosím, už nikdy. Uprostřed pokoje byly naskládané naše krabice, nábytek, kuchyňská linka… Dřeli jsme jak dělníci na stavbě (daleko více než ti, kteří pracovali na této), a tak jsme večer chtěli padnout vyčerpáním. A fuj, studená sprcha! Svěřili jsme se Tóně, která nám napsala že se staví a přinese nám masové koláčky. Záhy se doopravdy objevila a po shlédnutí našeho neuvěřitelného bordelu dokonce ani neutekla. Ne, ona nás pomalu krmila svými koláčky. Byly to nejlepší masové koláčky. Dobře, asi nebyly, ale rozhodně nejzaslouženější! A vrhli jsme se na stavění postele z IKEY. Dávali jste někdy dohromady rošty? Je to opravdu katastrofa. Ale ve třech to jde podstatně lépe.  Bylo u nás vlhko, zima (začátek března), a my co? My se dostali až na čtvrtou metu! (Ano, googlila jsem si to.) Kvůli nedostatku hygieny (nebylo to tak zlé, ale rozhodně se v teplé vodě sprchuji poctivěji) jsme se s Tóňou (Tóňa se mnou) nechovaly jako dvě lesbidla, ale i tak jsme si to, myslím, všichni tři moc užili. A v noci nám bylo o moc tepleji.

Když k nám přišla Tóňa asi o týden na další návštěvu, měli jsme už byteček úžasný a útulný. Protože to bylo uprostřed týdne, já zodpovědná jsem brzy usnula a Áďa pokračoval s Tóňou a lahví vína sám. Dodnes mne to trochu mrzí, no co naplat. Ráno jsem se od Ádi dozvěděla, co si povídali na cigaretě na balkóně:

Á: Hele? A to spolu chodíme?

T: No asi jo.

No a tohle byl oficiální začátek našeho vztahu ve třech. V podstatě identický, jako začátek našeho vztahu ve dvou.

Máňa

Expandujeme na facebook, ať všichni, kdo náš blog zatím nečtou, mají přehled o novinkách, které nemáme.

Možná je na to brzy, blog existuje sotva pár hodin, ale v našich myšlenkách existuje již dlouho. Takže jestli chcete vědět o všech novinkách, nenechte si naší facebookovou stránku ujít! Najdete ji TADY.

O tom, jak vše začalo, a o tom, jak jsem strašně hetero

Vždycky jsem byla naprosto tolerantní, co se týče lidí ze skupiny LGBT. Nikdy jsem neměla problém se s takovým člověkem bavit, kamarádit, dokonce jsem s jedním bi týpkem chodila. Nikdy jsem ale neměla pocit, že bych mezi LGBT patřila. Jsem dost kreativně založená, takže když už jsem si kreslila postavičky, vždycky to  byly jen holky. Ať už kvůli krásným křivkám, vlasům, velkým ňadrům,... kvůli všemu co já nikdy neměla (jo, boky mám slušný a pas skoro až neslušně úzký, to přiznávám). 

Žena, ať už oblečená, nebo nahá, je podle mě pro oko přitažlivější než muž. Když se na to podívám hodně kriticky: penis a varlata. Dvě super věci, které dělají muže mužem (to super huňaté ochlupení na hrudníku a bradě mívají i ženy, které se cítí být ženami). Bez penisu bychom s Áďou asi nebyli, přeci jen, sex není klíčovou věcí ve vztahu, ale myslím si, že je velmi důležitou a nezanedbatelnou. Navíc muž, když nemá sex, je protivný. Velmi. Promiň, lásko. Nicméně ten úchvatný pohlavní orgán prostě přitažlivý není (tvůj samozřejmě ano, miláčku a myslím to vážně!). Navíc koule, no tak, jako opravdu si bůh nemohl dát víc záležet, když vyráběl Adama? Takový ošklivý kožený vak, v tom dvě vejce tak malá, že v Albertu bych je za 3 Kč nekoupila, a ještě se to tak divně smršťuje, natahuje a houpe (zrovna to houpání dokáže být i příjemné, ne že ne). To taková žena, ta je na pohled fakt super. Tedy myslím průměrnou ženu, ne stopadesátikilovou vorvanici, co se zadýchá už jen z toho, že dýchá. Ale prostě prsa, boky, zadek, … Esteticky příjemné.

Ale zpět k věci. Prostě jsem vždycky byla hetero. Nejvíc hetero prostě, žejo, viď, čéče. Koncem loňského roku jsme si dělali s mužem srandu, že zkusíme trojku s holkou. Řekla jsem si, že zkusit se má všechno, a že to koneckonců nemusí být špatná zkušenost. V nejhorším případě zjistím, že to fakt nejde. Ale vždycky to byly jen nevinné žertíky o tom, jak “sbalíme a wojedem” kamarádku. Hahaha. Obnovila jsem svůj účet na “lidéčkách” (vysvětlivka pro ty mladší, než jsem já: starověká sociální síť) a napsala jsem si tam, že jsem lesba (ne, tam si prostě nenavolíte BI, buďto jen na kluky, nebo jen na holky, facepalm) a začaly se dít věci. Nejen, že mi psali chlapi, ať už s nabídkami focení, nebo “Ahoj, jsi hrozně krásná, nevadí že jsem muž?” , dokonce jsem od jednoho doufám-že-trolla sklidila takový úspěch, že mi složil největší kompliment všech dob: “Ty jí máš určitě krásnou a velkou!” (Jo vole, mám jí velkou jak vjezd do pískovny a masturbuju kropícím vozem.)

Psalo mi hodně žen a dívek různých věkových kategorií. Pro pobavení: jedna mi nabídla trochu jinou trojku: “Co takhle trojka: já ty a pes?” Nabídka, která se neodmítá. Sem tam to dokonce vypadalo, že by z toho mohlo i něco být. Nevím, jak je těžké najít ženu do trojky, my jsme dost vybíraví. Nechtěli jsme a ani teď nechceme holku jen na to jedno, když už tedy má něco takového být, je pro nás důležité, aby naše partnerka (ať už ve vztahu nebo jen na povyražení) nám byla sympatická, abychom si měli alespoň trochu o čem povídat. Nikdy jsme netoužili po nějaké rozoďnožce, jen abychom si zkusili sex ve třech. Na lidéčkách jsme na nikoho takového moc nenarazili. Nicméně se objevila jedna taková detektivka (je tohle správně detektiv v ženském rodě?), sympatická zrzka, se kterou byla docela zábava si psát. Zdálo se jí, že neodpovídám dost často, tak si mne našla na facebooku (to mne docela děsí). Psali jsme si (nemám tam hrubku, občas jsem psala já, občas Áďa), a bylo to bezva, tak jsme se domluvili že půjdem na pivo. Na poslední chvíli to bohužel odřekla. Jenže já oblečená, namalovaná, prostě ve stavu, kdy se mi nechce se jít odlíčit, protože make-up je drahá a pracná věc (deset minut i s koukáním na videa na youtube). A co s načatým večerem? Dlouho jsme měli v hledáčku jeden takový nejmenovaný bar, tak jsme si řekli, že ho zkusíme. Bylo to tam skvělé, chodí tam bezva lidi. Jedna slečna se tam s námi dala do řeči (říkejme jí Božka). Tak jsme si povídali, sem tam jsme šli kouřit ven (nekouříme, to je kuře). No a co nenapadlo mého drahého? “Můžeš přespat u nás, dáme trojku,” zase ty naše vtípky... Jak jsme později zjistili, nebyla by Božka Božkou, kdyby neřekla “Tak jo!”

Pod barem za barem jsme se, puberťák by řekl vykousli, já jakožto distingovaná mladá žena řeknu LÍBALI. Moje první líbání s holkou, jej. Zkusili jste se někdy líbat ve třech? Je to docela zvláštní. Prostě si tři lidé stoupnou k sobě, a dva si pak vyměňují sliny a třetí jim mačká zadky, hladí záda, cuchá vlasy, … Z nedostatku lepších obrázků připojuji tento, byť neodpovídá mému popisu. Sto lidí, sto chutí, ve třech je víc možností než ve dvou, další moudře znějící slova mne nenapadají.

No a s postupujícím večerem jsme se přesunuli k nám, kde jsem se definitivně přesvědčila o tom, jak jsem strašně hetero. Sex s mužem a další ženou jsem si strašně moc užila, nejen, že nás to vytrhlo z neexistujícího stereotypu (ne, náš sex není ani po dvou letech stereotypní a nudný), opravdu mne baví uspokojovat jak partnera tak partnerku, stejně jako mne baví, když oni uspokojují mne…

Výsledek? Jsem tak moc hetero, že mne představa sexu se ženou vzrušuje, jsem tak moc hetero, že koukám v tramvaji na pěkný prsa, zadky, nohy,... Jsem tak moc hetero, že jsme si s mužem založili blog o vztahu ve třech.

Máňa

Život ve třech, aneb proč jsme založili blogísek

Každý blog potřebuje nějaký nudný úvodní článek, v němž dojde k osvětlení probírané problematiky a to padlo na mne.

Takže “slovo redakce”:

Na tomto blogu bychom se chtěli věnovat problematice polyamorních (respektive polygynnních) vztahů. V dnešní době se už skoro nikdo nedívá křivě na jakékoli svazky dvou lidí, ať už jsou jakéhokoliv pohlaví, nicméně vztahy, v nichž figuruje více osob, jsou brány jako něco nepřirozeného, zvrhlého. Diskuse s jednou slečnou, která se mne snažila vehementně přesvědčit o tom, že vztah, kde figurují více než dvě osoby je zákonitě odsouzen k nezdaru, postrádá jakoukoliv romantiku a vlastně odporuje jakékoliv morálce, mne přesvědčila k založení tohoto blogu, kde bychom si rádi vylili srdíčko, sdělili jak jsme se vůbec k polygamnímu vztahu dostali, co to obnáší a snad i přesvědčili, že ačkoli to rozhodně není pro každého, tak ve výsledku se nejedná o nic zavrženíhodného. Občas budu psát články já, občas má milá (v tuto chvíli jsme pouze dva), občas přeložíme zajímavý článek ze zahraničí, pokud naše myšlenky budou někoho zajímat, tak třeba zveřejníme i zajímavý názor třetí strany a třeba se objeví i další přispěvatelka. No a samozřejmě budeme minimálně zpočátku fungovat anonymně.

Blog se budeme snažit vést v hodně odlehčeném a veselém duchu (až tedy na tento prolog), spíše historky než psychologické rozbory, přeci jen nikdo z nás není psycholog. Nicméně, na pokud se objeví zajímavé dotazy, budeme se je snažit zodpovědět na základě našich laických úvah.

Něco málo o nás:

Pro účely tohoto blogu se budeme jmenovat Áďa a Máňa, oba jsme pracující studenti, dva roky spolu žijeme, jsme vášniví čtenáři, trochu nerdi a geekové, milovnící sci-fi a fantasy, založení technicky, ale s velkými sklony k fantazírování a tendencemi ventilovat své pocity do nějaké formy umění. Nejsme nijak zvlášť společenští, máme kolem sebe raději úzký okruh lidí, kterým můžeme důvěřovat. Ačkoliv navenek působíme oba dost extrovertně, v jádru jsme dost stydliví, občas míváme bláznivé nápady, ale protože si navzájem úplně věříme a hrajeme vzájemně “s kartami na stole”, naše příhody se nikterak zvlášť negativně nepodepisují na našem soužití.

A teď něco o polyamorii, respektive polygamii:

Polyamorie je definovaná jako vztah více lidí, kdy nemusí mít mezi sebou svazky všichni lidé ve vztahu, o tomto případu tu psát nebudeme, protože s tím nemáme zkušenosti. A upřímně, alespoň já si nedovedu ani představit jak to v praxi funguje.

Tady budeme mluvit o takzvané “triádě”, kdy jsou spolu tři lidé, všichni vzájemně ve svazku, v našem případě dvou bisexuálních žen a heterosexuálního (tedy asi většinou) muže.

V tomto případě vzájemné soužití funguje na principu, že ve vztahu figurují tři naprosto rovnocenní partneři, kteří si vzájemně důvěřují a milují se (samozřejmě je pochopitelné, že občas má člověk náladu pouze na jednoho z těch dvou, občas náladu být jen sám pro sebe, ale to je normální i v klasickém dvouprvkovém vztahu). Klíčové je, že z dlouhodobého hlediska  jsou všechny 3 prvky rovnocenné. Samozřejmě, může to být obtížné při představě, že pár funguje jako pár a třetí osoba se k němu přidá časem, ale alespoň u nás to fungovalo tak, že pro třetího člena jsme byli jako jedna entita (vzájemně více provázaná než se třetím členem), přičemž rovnocennost by přišla časem - přeci jen, ani v páru se lidé vzájemně neotevřou hned na začátku.

Áďa