Začátky a konce

-  dobré zprávy, špatné zprávy a srdíčko - vichr vynáší nedopalky - psychicky vyrovnaní a nevyrovnaní lidé - velké počty démonů - chemická nerovnováha - odtažitost a chlad - napomínání a pěnění - neozývání se - konec - pláč - Osud je škodolibý sviňák - neexistence -

Tak milí a vážení, tentokrát začneme dobrými zprávami, a budeme pokračovat těmi… Méně dobrými. Vím, že jste si všimli, že na blog jsme nijak zvlášť nepřispívali, za což se setsakramentsky omlouváme, ale nebudeme slibovat, že se to nebude opakovat. Ono psaní, stejně jako jakákoli další kreativní činnost, chce inspiraci, trochu toho pověstného srdíčka a spoustu dalších ingrediencí vpravdě nezbytných. No a my jej paradoxně poslední dobou příliš neměli. Tedy, až tak paradoxní to asi nebylo, přeci jen, zkouškové období, k tomu zimní únava a neustálá chuť ponořit se do zimního spánku lidskou kreativitu trochu omezí.

Nicméně, venku začíná být krásně (těm z Vás, kterým současná větrná kalamita zpřetrhala elektrické vedení a strhala došky ze střech se omlouváme za necitlivost, nám vichr naštěstí jen vynesl nedopalky z popelníku), oteplilo se, začínáme se přibližovat k nejmenované kouli z rozžhaveného vodíku a helia a díky příznivějšímu natočení zemské osy k ní se prodlužují dny, takže energie pro spisovatelské kreace snad bude jen přibývat.

No, uvidíme. S Máňou jsme se začali věnovat trochu více hudbě, tak je možné, že jistou část tvůrčího potenciálu spolkne ta.

A teď k těm horším zprávám. Už jsme zase jenom dva.

Proč? Jak? Kdy? - se zcela jistě ptá čtenář, tvor zvědavý, jelikož kdyby takový nebyl, nejspíš by nečetl náš blog.

Jak je asi jasné z prosincových článků, s Káťou jsme si měli blízko. Hodně blízko, všichni máme jisté jizvy na duši, jisté vnitřní démony, jisté strachy a děsy. Troufnu si říct svůj malý předsudek, že člověk úplně normální a psychicky vyrovnaný jen tak nemůže být s někým trochu narušeným - takoví lidé si podle mne zkrátka nebudou rozumět.

Káťa démonů měla spoustu. My taky. My jsme byli trošku starší, věděli jsme jak se se svými démony vypořádat. Ona ne. A my jsme jí chtěli s jejími děsy pomoci.

První měsíce byly úžasné, společná objetí, procházky nočním městem, povídání si dlouho do noci. Když byla s námi, byla šťastná. Když s námi nebyla, bylo to horší, vzpomínky na nevydařený vztah, strach z odmítnutí jejího vztahu okolím a i stavy dané vyloženě chemickou nerovnováhou v mozku. Pokud někdo z Vás někdy trpěl depresemi, určitě ví o čem mluvím. Pro jistotu vyhledala i odbornou pomoc, za což jsme byli rádi, protože jsme o ní měli strach, je jen málo horších věcí než pozorovat trápení milované osoby.

Pak se to začalo bortit. Místo toho, aby se nám více otevírala, začala se uzavírat. Byla daleko chladnější a odtažitější. Nevíme co se jí honilo hlavou, je dost možné, že ona to tak vůbec nevnímala, je možné, že to bylo nějaké emoční zploštění způsobené antidepresivy, je možné, že se její deprese prohlubovaly a neměla tolik sil prokazovat lásku nám. A rozhodně si nedovolím tohle soudit.

Nás začaly hlodat pocity, že vlastně ani nejezdí tolik za námi, jako spíš, že utíká pryč z domu. A my jsme spíš jen vhodný prostředek. A možná i prostředek k tomu, aby nebyla sama.

Minulý víkend jsme se pohádali kvůli úplné hlouposti. Tedy, já jsem se snažil diskutovat, Káťa byla konstruktivní trochu méně a Máňa se mne zastala, s tím, že moc dobře vím, že kdyby se karta obrátila, byl bych úplně stejným způsobem napomenut já. No a Káťa vypěnila, spakovala se a odjela domů. Vzhledem k tomu, že jsme se s Máňou shodli na tom, že to byla z její strany opravdu přehnaná reakce, tak počkáme, až vychladne a napíše nám ona.

Doteď netušíme, proč se takovým šíleným způsobem naštvala, protože se neozvala. Ať už další den, nebo ten příští, ba ani ten další. Ten čas jsme věnovali tomu, abychom s Máňou náš vztah do hloubky zanalyzovali, probrali a dospěli jsme k názoru, že takhle dál už nemůžeme. Že vlastně vůbec nevíme, zda Káťu prostě jen přešla počáteční fáze zamilovanosti a teď už s námi je jen proto, že to neumí ukončit, nebo jestli je to dané úplně něčím jiným, ale že my už prostě takhle dál existovat nemůžeme - tento vztah nás stojí strašné množství sil, na naší psychice se podepisuje čím dál více a čím dál horším způsobem. Například, zatímco ještě před Vánoci jsem byl na nejlepší cestě přestat s cigaretami, během následujících pár měsíců jsem se zase dostal na větší než malé množství.

A ve středu jsme se rozhodli to ukončit. Zvolená cesta, zpráva, asi nebyla tou nejlepší možností, ale vzhledem k tomu, že to nevypadalo, že by se s námi chtěla sejít, to asi byla jediná rozumná možnost. Vzal jsem první telefon, který byl po ruce, popsal jsem naše pocity, podal telefon Máně, aby to pročetla a odeslala.

Poprvé po několika letech jsem plakal.

Nevím jestli to bylo správné, nevím jestli se to mohlo zlepšit, nevím jestli to mohlo být stejné jako na začátku, kdybychom se snažili. Stále jí miluji, záleží mi na ní, ale uvědomuji si, že vztah ve kterém nejsem spokojený, který mne stojí více energie než kolik dokážu dát a který mi nepřináší oplátkou to, co bych rád nemá smysl. Příliš mi to ale připomínalo její vztah s Milošem - kdy prý zpočátku byl ten vztah skvělý, ale postupně se to začalo bortit a ona se rok držela už nefunkčního vztahu jen kvůli vzpomínkám na začátky a občasným hezkým chvílím. A to je prostě málo. Například s Máňou jsme už docela dlouho, brzy to budou tři roky a těch hezkých chvil je daleko víc než těch špatných nebo průměrných, a po té době se spíše čím dál tím víc sbližujeme, než naopak.
A tady se to co zpočátku vypadalo jako osudové předurčení začalo měnit v jeho škodolibou hru.

První ptačí zpěv, zeleň na větvích,

a já trnu hrůzou, hořce sním.
Že každý ptačí tón je jen zlý smích,
že je láska pryč a já zas bdím.

Poslední ránou pak bylo to, že jedinou její reakcí byl odchod z naší skupiny na Messengeru, smazání všech společných fotografií a odebrání z přátel na Facebooku.
Je hodně špatné, když někomu s kým jste strávili tolik času a snažili se mu dát vše co jste mohli nakonec nestojíte ani za jedno slovo.

Jako bychom ani nikdy neexistovali.

VVV* Áďa

*Váš Výjimečně Vážný

Jak souvisel náš vztah s Tóňou s koprem?

No a tady je poslední díl naší storyline o vztahu s Tóňou. Po tomhle budou následovat další historky, nějaké naše úvahy, ale žádné velké životní zkušenosti. No kdyby se do nás nějaká čtenářka vášnivě zamilovala, tak s ní můžeme udělat konkurz na redaktorku (požadavky: přítulná, sladká, roztomilá, nadprůměrná inteligence, vlastní vila, jachta, zámek, Rolls-Royce výhodou), protože blog o trojúhelnících bude vždycky vypadat lépe, když je vedený ve třech, než ve dvou. Ale to trochu odbíhám.

Byli jsme spolu asi tři měsíce. Bohužel, po asi měsíci a půl mi náš vztah přestal připadat dostatečně vyvážený. Já s Áďou jsme si zakládali na tom, že chceme vztah, kde si budeme všichni rovnocennými partnery. Pro nás jiný vztah poněkud postrádá smysl. S Tóňou to bohužel po jakémsi rozkoukání nefungovalo.

Vždy, když jsme byly spolu samy, bylo to hrozně fajn, obě jsme si to (asi) užívaly, ale bohužel to vždy bylo jen kamarádské. Žádný sem tam letmý dotek, žádná pusinka abych věděla že tu je. Já ano, ona ne. A mně to pak přestalo bavit také. Shodly jsme se na tom, že si k sobě musíme tak nějak najít cestu. Ano, zdálo se to logické. Ani jedna z nás neměla vztah se ženou, obě vždy jen s muži. Jenže ono to přeci nemůže být tak těžké, ne?

Problém by samozřejmě nebyl, kdyby nedělala ty zamilované věci ani Áďovi. Jenže tady se ta pozornost nenásobila tak, jak by měla. Občas jsem si připadala jako ta třetí já, i když Áďa se usilovně snažil svou pozornost dělit mezi nás obě. Bohužel jsme se nesnažili všichni a já se nějakou dobu snažila sžít s myšlenkou, že to prostě chvilku může trvat.

No jo, jenže ono když jste s někým tři měsíce, máte pětkrát sex a ona vám to jednou dělá chvíli pusou a třikrát sáhne na prsa, je to prostě problém. Co se sexu týče, tam to bylo znát asi nejvíc. Nejsem taková naivka, abych si myslela, že všechno bude jako v pornu, kde se ženy navzájem věnují strašně moc, zatímco do jedné je zasouván penis… Ne, to opravdu ne. Ale ze zkušenosti s Božkou prostě vím, že se dá pozornost rozdělit i mnohem rovnoměrněji. Ono kdyby se to alespoň trochu střídalo… Nemyslím si, že sex je klíčovou součástí vztahu, ať už dvou či tří-členného, ne, klíčový není, ale rozhodně pro mne ani pro Áďu není zanedbatelný. Bohužel v tomhle vztahu prostě nefungoval. Většinou to bylo tak, že když ehm.. jaksi… Áďa s Tóňou tooo, tak já ležela vedle a přemýšlela co vlastně mám dělat, protože ať jsem se snažila o cokoliv, nikdy jsem od Tóni nedostala jakoukoliv zpětnou vazbu. A to ani když jsme zrovna měly chvilku pro sebe, kdy Áďa se potřeboval vydýchat, napít, načerpat síly na pokračování.. Nikdy jsem nedostala zpětnou vazbu.. Kromě jednoho momentu, kdy mi rozdrápala ruku… Hahaha…

Nechci psát jen o tom, jak to neklapalo v posteli. Jenže tak jak to neklapalo tam, tak to neklapalo ani jinde. My byly prostě kamarádky a obě jsme chodily s Áďou… Bohužel se Tóňa začala vybarvovat i jinde, jak již Áďa naznačil….

Nemáme rádi pokrytecké lidi, a pokud se nám nějaké takové pokrytectví povede, okamžitě si to navzájem řekneme… Bohužel, Tóňa pokrytec byla víc, než by se nám líbilo. Jako každá žena si o sobě myslela že je tlustá (ano, postavu modelky neměla, ale kdo ji má, že) a chtěla zhubnout. Zhruba jednou týdně chodila sportovat, což jí bohužel nepomáhalo. Ono ani nemohlo, když její jedna porce byla stejně velká, jako moje a Áďova dohromady. Ale dál brblala že nehubne. Jasně, taky bych strašně chtěla zhubnout, ale nejsem pokrytec a přiznám rovnou, že jsem lenoch líná a chci si válet šunky, protože to je pohodlnější… Prostě, myslím si, že každý by se měl naučit přebírat zodpovědnost za svá rozhodnutí, místo brblání a výmluv se snažit hledat cestu ke zlepšení a nebo se smířit s tím co je.

Také se začala vybarvovat i co se alkoholu týče. Ano, každý máme svoje problémy, její nebyly zrovna malé, ale když už tedy jezdí každý víkend k Tondovi, opravdu se spolu musí pořád jen opíjet? A pak se tím pubertálně chlubit? Jsou to takové ty věci, které člověka prostě mrzí….. Navíc Tóňa nikdy neměla za nic zodpovědnost. Nikdy nemusela převracet každou korunu v ruce, nikdy si na nic moc nevydělala, protože vlastně nemusela.

Ano, jsou věci, které se člověk naučí až věkem a tak. Třeba já jsem se od rodičů čerstvě po osmnáctých narozeninách odstěhovala a potýkala se s tím, že mne můj drahý nějakou dobu víceméně živil. S mým kapesným 1000Kč jsem do “rodinného” rozpočtu moc nepřispěla a brigáda v maturitním ročníku nepřipadala v úvahu (ne kvůli náročnosti předmětů, to byl výsměch, ale kvůli docházce). Nechci nikomu vyčítat, že tyhle zkušenosti nemá, ale když už si někdo stěžuje, že nemá čas, protože se učí, to je výmluva. My musíme kromě školy chodit do práce, a to rozhodně nechodíme na jednoduchou univerzitu…

Takže s Tóňou to šlo do kopru… Několik nocí jsme o tom s Áďou diskutovali, oba jsme se snažili najít řešení. A to je problém. OBA. Ne VŠICHNI TŘI.

No, možná to šlo udělat i líp. Možná kdybychom se snažili víc, mohli dnes být redaktoři blogu tři. S Tóňou jsme se rozešli. I to šlo asi udělat líp. Možná by vás zrovna tohle mohlo zajímat, přeci jen… rozdíly v začátcích vztahu jsme probrali, ale konce ne. No… to jsme takhle jednou seděli u nás a Áďa si vzal hlavní slovo, řekl Tóně, že to není ono. No, dodnes nevíme, zda si to Tóňa přebrala tak, jak měla. Vzala to v klidu (respektive klid předstírala) s tím, že chceme být sami a že to chápe. Nepříjemná část byla za námi a vztah ve třech také. No a jak tedy náš vztah souvisel s koprem?

VZTAH→KOPR

Obr. 1: Vývojový diagram o procesu přeměny vztahu v kopr

No a teď se můžete těšit na příběhy z naší nezadanosti, naše strasti se seznamováním a milostné eskapády. Doufáme, že zůstanete našimi věrnými čtenáři a budete se bavit. :-)

Váše Máňa