pátek 24. února 2017

Začátky a konce



-  dobré zprávy, špatné zprávy a srdíčko - vichr vynáší nedopalky - psychicky vyrovnaní a nevyrovnaní lidé - velké počty démonů - chemická nerovnováha - odtažitost a chlad - napomínání a pěnění - neozývání se - konec - pláč - Osud je škodolibý sviňák - neexistence -



Tak milí a vážení, tentokrát začneme dobrými zprávami, a budeme pokračovat těmi… Méně dobrými. Vím, že jste si všimli, že na blog jsme nijak zvlášť nepřispívali, za což se setsakramentsky omlouváme, ale nebudeme slibovat, že se to nebude opakovat. Ono psaní, stejně jako jakákoli další kreativní činnost, chce inspiraci, trochu toho pověstného srdíčka a spoustu dalších ingrediencí vpravdě nezbytných. No a my jej paradoxně poslední dobou příliš neměli. Tedy, až tak paradoxní to asi nebylo, přeci jen, zkouškové období, k tomu zimní únava a neustálá chuť ponořit se do zimního spánku lidskou kreativitu trochu omezí.
Nicméně, venku začíná být krásně (těm z Vás, kterým současná větrná kalamita zpřetrhala elektrické vedení a strhala došky ze střech se omlouváme za necitlivost, nám vichr naštěstí jen vynesl nedopalky z popelníku), oteplilo se, začínáme se přibližovat k nejmenované kouli z rozžhaveného vodíku a helia a díky příznivějšímu natočení zemské osy k ní se prodlužují dny, takže energie pro spisovatelské kreace snad bude jen přibývat.
No, uvidíme. S Máňou jsme se začali věnovat trochu více hudbě, tak je možné, že jistou část tvůrčího potenciálu spolkne ta.
A teď k těm horším zprávám. Už jsme zase jenom dva.
Proč? Jak? Kdy? - se zcela jistě ptá čtenář, tvor zvědavý, jelikož kdyby takový nebyl, nejspíš by nečetl náš blog.
Jak je asi jasné z prosincových článků, s Káťou jsme si měli blízko. Hodně blízko, všichni máme jisté jizvy na duši, jisté vnitřní démony, jisté strachy a děsy. Troufnu si říct svůj malý předsudek, že člověk úplně normální a psychicky vyrovnaný jen tak nemůže být s někým trochu narušeným - takoví lidé si podle mne zkrátka nebudou rozumět.
Káťa démonů měla spoustu. My taky. My jsme byli trošku starší, věděli jsme jak se se svými démony vypořádat. Ona ne. A my jsme jí chtěli s jejími děsy pomoci.
První měsíce byly úžasné, společná objetí, procházky nočním městem, povídání si dlouho do noci. Když byla s námi, byla šťastná. Když s námi nebyla, bylo to horší, vzpomínky na nevydařený vztah, strach z odmítnutí jejího vztahu okolím a i stavy dané vyloženě chemickou nerovnováhou v mozku. Pokud někdo z Vás někdy trpěl depresemi, určitě ví o čem mluvím. Pro jistotu vyhledala i odbornou pomoc, za což jsme byli rádi, protože jsme o ní měli strach, je jen málo horších věcí než pozorovat trápení milované osoby.
Pak se to začalo bortit. Místo toho, aby se nám více otevírala, začala se uzavírat. Byla daleko chladnější a odtažitější. Nevíme co se jí honilo hlavou, je dost možné, že ona to tak vůbec nevnímala, je možné, že to bylo nějaké emoční zploštění způsobené antidepresivy, je možné, že se její deprese prohlubovaly a neměla tolik sil prokazovat lásku nám. A rozhodně si nedovolím tohle soudit.
Nás začaly hlodat pocity, že vlastně ani nejezdí tolik za námi, jako spíš, že utíká pryč z domu. A my jsme spíš jen vhodný prostředek. A možná i prostředek k tomu, aby nebyla sama.
Minulý víkend jsme se pohádali kvůli úplné hlouposti. Tedy, já jsem se snažil diskutovat, Káťa byla konstruktivní trochu méně a Máňa se mne zastala, s tím, že moc dobře vím, že kdyby se karta obrátila, byl bych úplně stejným způsobem napomenut já. No a Káťa vypěnila, spakovala se a odjela domů. Vzhledem k tomu, že jsme se s Máňou shodli na tom, že to byla z její strany opravdu přehnaná reakce, tak počkáme, až vychladne a napíše nám ona.
Doteď netušíme, proč se takovým šíleným způsobem naštvala, protože se neozvala. Ať už další den, nebo ten příští, ba ani ten další. Ten čas jsme věnovali tomu, abychom s Máňou náš vztah do hloubky zanalyzovali, probrali a dospěli jsme k názoru, že takhle dál už nemůžeme. Že vlastně vůbec nevíme, zda Káťu prostě jen přešla počáteční fáze zamilovanosti a teď už s námi je jen proto, že to neumí ukončit, nebo jestli je to dané úplně něčím jiným, ale že my už prostě takhle dál existovat nemůžeme - tento vztah nás stojí strašné množství sil, na naší psychice se podepisuje čím dál více a čím dál horším způsobem. Například, zatímco ještě před Vánoci jsem byl na nejlepší cestě přestat s cigaretami, během následujících pár měsíců jsem se zase dostal na větší než malé množství.
A ve středu jsme se rozhodli to ukončit. Zvolená cesta, zpráva, asi nebyla tou nejlepší možností, ale vzhledem k tomu, že to nevypadalo, že by se s námi chtěla sejít, to asi byla jediná rozumná možnost. Vzal jsem první telefon, který byl po ruce, popsal jsem naše pocity, podal telefon Máně, aby to pročetla a odeslala.
Poprvé po několika letech jsem plakal.
Nevím jestli to bylo správné, nevím jestli se to mohlo zlepšit, nevím jestli to mohlo být stejné jako na začátku, kdybychom se snažili. Stále jí miluji, záleží mi na ní, ale uvědomuji si, že vztah ve kterém nejsem spokojený, který mne stojí více energie než kolik dokážu dát a který mi nepřináší oplátkou to, co bych rád nemá smysl. Příliš mi to ale připomínalo její vztah s Milošem - kdy prý zpočátku byl ten vztah skvělý, ale postupně se to začalo bortit a ona se rok držela už nefunkčního vztahu jen kvůli vzpomínkám na začátky a občasným hezkým chvílím. A to je prostě málo. Například s Máňou jsme už docela dlouho, brzy to budou tři roky a těch hezkých chvil je daleko víc než těch špatných nebo průměrných, a po té době se spíše čím dál tím víc sbližujeme, než naopak.
A tady se to co zpočátku vypadalo jako osudové předurčení začalo měnit v jeho škodolibou hru.

První ptačí zpěv, zeleň na větvích,
a já trnu hrůzou, hořce sním.
Že každý ptačí tón je jen zlý smích,
že je láska pryč a já zas bdím.


Poslední ránou pak bylo to, že jedinou její reakcí byl odchod z naší skupiny na Messengeru, smazání všech společných fotografií a odebrání z přátel na Facebooku.
Je hodně špatné, když někomu s kým jste strávili tolik času a snažili se mu dát vše co jste mohli nakonec nestojíte ani za jedno slovo.
Jako bychom ani nikdy neexistovali.

VVV* Áďa

*Váš Výjimečně Vážný

2 komentáře:

  1. Tak to mi je velmi luto :( na vas blog som chodila posledne dni pozerat, co noveho a necakala som zle spravy.

    Drzim vam palce, aby ste to zvladli co najrychlejsie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky za podporu. No, snad jo. Snad se přes to dostane i Káťa, i když vlastně vůbec nevím jak si to bere ona.

      Áďa

      Vymazat