Poslední dobou náš blogísek začal trochu deníčkovatět, tak jsem si říkal, že bych mohl napsat nějaké to další zamyšlení, úvahu nebo pseudopsychologický blábol založený na pochybných zkušenostech. Má to nejeden důvod. Jednak by nám za chvíli došla munice a museli bychom psát články ve stylu “nasnídali jsme se, vyčistili si zuby, Áďa si dal kafe a cigárko, Máňa jej seřvala, protože smrdí kouřem atakdál” a jednak bychom Vás neradi o naše myšlenkové pochody ochudili. Přeci jen jsme si založili blog i jako jakousi myslánku, do které můžeme ukládat přebytečné emoce a myšlenky, nechávat si je cupovat, trhat a převracet internetovým davem (ne, že by se něco takového dělo), ale zejména, aby se z našich chyb a zkušeností poučil třeba i někdo další. Každý člověk se čas od času spálí a pokud si z toho vezme ponaučení, a změní svůj vzorec chování tak, aby se to příště neopakovalo, tím lépe. To samozřejmě v mnoha případech není úplně možné, například bych rád poznal člověka, který spadl do černé díry a následně by se mnou šel na pivo poreferovat o tom, že to vlastně nebylo nic moc a znova to dělat nebude. Ale to trochu odbíhám od tématu.
Abych ulevil svému deiectio verbale, myslím si, že je docela užitečné se občas poučit i z chyb a myšlenek naprosto cizích lidí, protože se tím člověk vyhne obrovské spoustě práce s děláním přešlapů vlastních.
Tedy, samozřejmě, že bychom si mohli ulevovat i vymýšlením vlastních příhod a povídek, imaginárních scénářů, ale to by nejspíše šlo proti původní, životopisné, idei.
Tak co je to vlastně láska?
Postarší biochemik nasáklý cynismem stejnou měrou jako ethanolem a nikotinem by nespíš poznamenal, že jde o jenom o hloupou a špatně ovlivnitelnou chemickou reakci v mozku, podobnou drogám, při které se uvolní spousta veselých hormonů s méně veselými názvy jako “oxytocin”, “adrenalin”, “dopamin”, “endorfin” a tak dál.
Přelétavý francouzský básník, hopsájíce od jedné ženy k druhé, by na povinné zastávce u sklenice absintu nejspíš poznamenal úplný nonsens jako “ten úžasný pocit, který svět vybarví do jasných barev, pozvedávající duši, jen aby záhy rozdupal srdce a utíkajíce s ukradenými barvami ponechal člověka samotného a zlomeného”.
No a já, možná trochu cynicky, si myslím, že jde vlastně zejména o investici.
Abych to trochu rozvedl, z mé zkušenosti, i ze zkušenosti strašně moc lidí v mém okolí, takový ten fantaskní stav zamilovanosti, kdy člověk myslí jen na svůj nový objev, přetrvává zhruba čtvrt roku. Pak hladina hormonů trochu opadne, a začneme si uvědomovat nejen přednosti toho člověka ale i jeho chyby. Taky se tomu říká “pád růžových brýlí” a proto většina vztahů krachuje právě po tom čtvrtroce. A beznadějný romantik/čka, který čeká, že s tou pravou bude mít stejný stav jako v oněch třech měsících po celý život pláče, rozchází se, zase se schází a nakonec umírá v nedožitých osmdesáti letech obklopený (a dále ohlodávaný) pouze smečkou koček.
No a po těch třech měsících, pokud přežijeme změnu citů i změnu v pohledu na partnera, pak můžeme začít mluvit o rozvíjející se lásce, o rozvíjejícím se vztahu. A do toho je třeba investovat. Termín investice jsem zvolil, protože mi připadal přiléhavý v tom, že vlastně nikdy nevíte, jestli se vám proinvestované zdroje zúročí nebo alespoň vrátí. Prostě je potřeba do vztahu vložit maximum, ať už emocí, času, důvěry nebo čehokoliv dalšího. A doufat, že další strany udělají totéž.
Pokud ano, vše může fungovat.
Pokud ne, tak je to dříve nebo později odsouzeno k zániku. A nejlepší co je možné udělat, je z takového vztahu odejít. A smířit se s tím, že o svou investici jste přišli. Protože, pokud vložíte do vztahu daleko více než ten další, bude vás to bolet. A pokud do toho naopak nejste ochotní nebo schopní vložit tolik, pak přijde jen rozmrzelost z toho, že ten další je na vás až moc upnutý a ruku v ruce s tím chuť si koupit falešný pas a letenky do Indočíny.
Další klíčová věc je pak důvěra, opora a žárlivost. Láska a žárlivost jsou si v podstatě odporující pojmy. Vždyť pokud někoho milujeme, jsme mu připraveni kdykoli stát oporou a důvěřujeme mu, že on by pro nás udělal totéž. A žárlivost není nic víc než nedůvěra a ukázka toho, že vlastně nevěříme sami sobě.
Vztah je vždy o tom, že vím, že mám kolem sebe ty nejúžasnější osoby (tedy, teď jen jednu), uvědomuji si chyby, ale zároveň vím, že ty chyby jsou bezvýznamné ve srovnání s těmi dobrými vlastnostmi. Vím, že nemám důvod hledat náhradu a ani nechci a úplně stejně důvěřuji i Máně, že jsem pro ni ten nejlepší. Takže proč bych měl žárlit? Pokud ji důvěřuji ve všem ostatním, proč bych ji neměl důvěřovat v tomhle? Dovolil bych si jít i tak daleko, že bych řekl, že nejvíc žárlí lidé, kteří jsou náchylní k nevěrnictví a nedůvěřují ostatním právě proto, že nedůvěřují sobě.
Tak hezký večer, utíkejte z nefunkčních vztahů, těch funkčních si važte, protože jich moc není a hlavně si věřte!
Hodně zmateně píšící Áďa
