Zobrazují se příspěvky se štítkemvztahy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvztahy. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 5. března 2017

Láska, žárlivost a podobné legrace

Poslední dobou náš blogísek začal trochu deníčkovatět, tak jsem si říkal, že bych mohl napsat nějaké to další zamyšlení, úvahu nebo pseudopsychologický blábol založený na pochybných zkušenostech. Má to nejeden důvod. Jednak by nám za chvíli došla munice a museli bychom psát články ve stylu “nasnídali jsme se, vyčistili si zuby, Áďa si dal kafe a cigárko, Máňa jej seřvala, protože smrdí kouřem atakdál” a jednak bychom Vás neradi o naše myšlenkové pochody ochudili. Přeci jen jsme si založili blog i jako jakousi myslánku, do které můžeme ukládat přebytečné emoce a myšlenky, nechávat si je cupovat, trhat a převracet internetovým davem (ne, že by se něco takového dělo), ale zejména, aby se z našich chyb a zkušeností poučil třeba i někdo další. Každý člověk se čas od času spálí a pokud si z toho vezme ponaučení, a změní svůj vzorec chování tak, aby se to příště neopakovalo, tím lépe. To samozřejmě v mnoha případech není úplně možné, například bych rád poznal člověka, který spadl do černé díry a následně by se mnou šel na pivo poreferovat o tom, že to vlastně nebylo nic moc a znova to dělat nebude. Ale to trochu odbíhám od tématu.
Abych ulevil svému deiectio verbale, myslím si, že je docela užitečné se občas poučit i z chyb a myšlenek naprosto cizích lidí, protože se tím člověk vyhne obrovské spoustě práce s děláním přešlapů vlastních.
Tedy, samozřejmě, že bychom si mohli ulevovat i vymýšlením vlastních příhod a povídek, imaginárních scénářů, ale to by nejspíše šlo proti původní, životopisné, idei.

Tak co je to vlastně láska?
Postarší biochemik nasáklý cynismem stejnou měrou jako ethanolem a nikotinem by nespíš poznamenal, že jde o jenom o hloupou a špatně ovlivnitelnou chemickou reakci v mozku, podobnou drogám, při které se uvolní spousta veselých hormonů s méně veselými názvy jako “oxytocin”, “adrenalin”, “dopamin”, “endorfin” a tak dál.
Přelétavý francouzský básník, hopsájíce od jedné ženy k druhé, by na povinné zastávce u sklenice absintu nejspíš poznamenal úplný nonsens jako “ten úžasný pocit, který svět vybarví do jasných barev, pozvedávající duši, jen aby záhy rozdupal srdce a utíkajíce s ukradenými barvami ponechal člověka samotného a zlomeného”.
No a já, možná trochu cynicky, si myslím, že jde vlastně zejména o investici.
Abych to trochu rozvedl, z mé zkušenosti, i ze zkušenosti strašně moc lidí v mém okolí, takový ten fantaskní stav zamilovanosti, kdy člověk myslí jen na svůj nový objev, přetrvává zhruba čtvrt roku. Pak hladina hormonů trochu opadne, a začneme si uvědomovat nejen přednosti toho člověka ale i jeho chyby. Taky se tomu říká “pád růžových brýlí” a proto většina vztahů krachuje právě po tom čtvrtroce. A beznadějný romantik/čka, který čeká, že s tou pravou bude mít stejný stav jako v oněch třech měsících po celý život pláče, rozchází se, zase se schází a nakonec umírá v nedožitých osmdesáti letech obklopený (a dále ohlodávaný) pouze smečkou koček.
No a po těch třech měsících, pokud přežijeme změnu citů i změnu v pohledu na partnera, pak můžeme začít mluvit o rozvíjející se lásce, o rozvíjejícím se vztahu. A do toho je třeba investovat. Termín investice jsem zvolil, protože mi připadal přiléhavý v tom, že vlastně nikdy nevíte, jestli se vám proinvestované zdroje zúročí nebo alespoň vrátí. Prostě je potřeba do vztahu vložit maximum, ať už emocí, času, důvěry nebo čehokoliv dalšího. A doufat, že další strany udělají totéž.
Pokud ano, vše může fungovat.
Pokud ne, tak je to dříve nebo později odsouzeno k zániku. A nejlepší co je možné udělat, je z takového vztahu odejít. A smířit se s tím, že o svou investici jste přišli. Protože, pokud vložíte do vztahu daleko více než ten další, bude vás to bolet. A pokud do toho naopak nejste ochotní nebo schopní vložit tolik, pak přijde jen rozmrzelost z toho, že ten další je na vás až moc upnutý a ruku v ruce s tím chuť si koupit falešný pas a letenky do Indočíny.
Další klíčová věc je pak důvěra, opora a žárlivost. Láska a žárlivost jsou si v podstatě odporující pojmy. Vždyť pokud někoho milujeme, jsme mu připraveni kdykoli stát oporou a  důvěřujeme mu, že on by pro nás udělal totéž. A žárlivost není nic víc než nedůvěra a ukázka toho, že vlastně nevěříme sami sobě.
Vztah je vždy o tom, že vím, že mám kolem sebe ty nejúžasnější osoby (tedy, teď jen jednu), uvědomuji si chyby, ale zároveň vím, že ty chyby jsou bezvýznamné ve srovnání s těmi dobrými vlastnostmi. Vím, že nemám důvod hledat náhradu a ani nechci a úplně stejně důvěřuji i Máně, že jsem pro ni ten nejlepší. Takže proč bych měl žárlit? Pokud ji důvěřuji ve všem ostatním, proč bych ji neměl důvěřovat v tomhle? Dovolil bych si jít i tak daleko, že bych řekl, že nejvíc žárlí lidé, kteří jsou náchylní k nevěrnictví a nedůvěřují ostatním právě proto, že nedůvěřují sobě.

Tak hezký večer, utíkejte z nefunkčních vztahů, těch funkčních si važte, protože jich moc není a hlavně si věřte!

Hodně zmateně píšící Áďa

středa 4. ledna 2017

Konflikty a problémy

Káťa je nepsavec a Máňě nějak poslední dobou chybí spisovatelské střevo, takže jsem se i já sebral k tomu, napsat článek s nějakou informační hodnotou, vypovídající o nějakých svých postřezích z fungování i skřípání vztahů. Docela mne k tomu inspiroval jeden incident, který se udal několik dní zpátky. Samozřejmě hned na začátku, abych Vás nenapínal, prozradím, že se pořád milujeme, takže všem kdo nás hltají víc než tetka Nováků Aháčko spadl kámen ze srdce, nepřejícím jsem ostrouhal a realisticky smýšlející většina nad tím pokrčila rameny, protože jedna nepříjemnost zdravý vztah nerozloží. Každopádně, po daném incidentu jsem hodně přemýšlel proč se to stalo jak by se tomu dalo předejít, jaké je nejsprávnější řešení problému, co je klíčové pro to, aby vztah fungoval tak jak má a jak se v tom vztah ve třech liší od klasického, monogamního.

Třetí v hádce

Takže za prvé, klíčové bude asi říct, že konflikt nastal mezi mnou a Máňou, tedy rozbroj dvou členů vztahu, kteří v něm jsou už od začátku. S tím, že Káťa tvořila jakýsi neutrální prostor. V případě monogamního vztahu se jedná o konflikt, či v lepším případě diskuzi dvou (v tom ideálním případě, kdy nikdo nevynáší “špinavé prádlo” ven a nedělí se o něj okolím) lidí. V našem vztahu je to o trochu složitější kvůli tomu dalšímu členovi. Ten má naprosto unikátní možnost situaci vidět ze strany, nezatížen emocemi situaci zhodnotit a pomoci vymyslet konstruktivní řešení či kompromis nebo dokonce vzniklou hádku řídit či moderovat.
No, samozřejmě se jedná o ideální případ, nakonec je ta situace daleko horší, protože ve výsledku jsou spíš pravděpodobné následující situace:
  • Když se postaví na stranu jednoho, protože konstruktivní úvahou dojde názoru, že ten jeden má pravdu, ten druhý se může začít cítit zahnaný do kouta a ve výsledku si konflikt vyžere ještě víc než ten první, který si mezitím hledá spěšné letenky do Indočíny.
  • Pokud se nepostaví na ničí stranu, ale bude se snažit pomoci hledat smír, tak si to vyžere od obou (pokud jsou dostatečně “rozjetí”), nebo nastane situace z předchozího odstavce, protože ten “rozjetější” bude mít pocit, že se ti dva proti němu spikli.
  • Vezme si knížku a půjde si číst do kouta, kdy obě zúčastněné strany budou té třetí spílat, že se přeci jedná o vztah ve třech, tak proč se k nim najednou nezná.
No, všechny tyto situace jsou silně hyperbolizované, pro lepší umělecké vyznění textu. Ale předpokládám, že na toho třetího to tak působit může.

Jak se hádat

Na tohle bych navázal tím, k čemu jsme dospěli převečírem po velice hluboké debatě s Máňou. Železo se kuje, dokud je horké. Má to ale i druhou stranu - pokud je tak horké, že se taví, tak si jej imaginárním kovářským kladivem spíš stříknete do oka. Trochu méně poeticky řečeno, pokud si jste jistí, že máte absolutní pravdu a protistrana je absolutní imbecil, počkejte. Hodinu. Dvě. Do rána. Je potřeba si celou tu situaci rozebrat, kriticky (a hlavně sebekriticky) zanalyzovat a mít jistotu v tom, co k té situaci vedlo, nakolik je to chyba toho druhého. A brát to ne jako boj se svým nepřítelem, ale konstruktivní diskuzi, která má posunout vztah ke vzájemné spokojenosti. Křikem a obviňováním se ještě nikdy nic nevyřešilo - a na většině takovýchto situací mají svůj podíl všechny strany.

Proč se hádat

Úplně stejně špatné jako vyhrocování konfliktů je i vyhýbání se jim za každou cenu. Pokud je ve vztahu něco špatně, pokud něco skřípe, je potřeba o tom mluvit. Protože neřešené problémy pomalu zahnívají a jednou stejně vyplavou na povrch, ale mnohem větší, než byly ze začátku. Jako příklad uvedu právě ten náš poslední konflikt, kdy Máňa měla dojem, že jí nevěnuji tolik pozornosti jako Kátě, bohužel to řešila tím, že byla nepříjemná a protivná, načež já jsem byl ještě více odtažitý a ve výsledku nám to všem zkazilo jinak příjemný večer a odpoledne. Ponaučení z toho plyne automaticky - problémy mají většinou snadné řešení, jejich přehlížení je naopak umocňuje. Další věcí je, že problémy, které člověka trápí víc se na jeho chování podepíší, ať se snaží působit v pohodě jak chce. Ale jeho okolí to vycítí a pokud neví co se děje, bude si nejspíše představovat ty nejčernější scénáře, případně získá dojem, že další strana mu nedůvěřuje natolik, aby se svěřila. Což ve vztahu, který podle mne definuje zejména vzájemná důvěra a podpora, není zrovna žádoucí. A proto si dovolím tvrdit, že otevřenost a upřímnost by měla být základem každého vztahu, nezávisle na počtu členů, protože jakkoliv obtížné řešení vždy má větší přínos než zametání pod koberec.

Slovo závěrem

Já sice nejsem ani trochu humanitně založený člověk, a už vůbec ne nějaký vztahový poradce, ale na základě dosavadních zkušeností si dovolím tvrdit, že komunikace je základem každého vztahu. S Máňou jsme si to všechno ještě ten večer, bohužel bez Káti, vyříkali. Odhalili chyby, kterých jsme se vzájemně dopustili. Omluvili se. A je aspoň o nějaký ten problém méně. Podobně to bude fungovat všude, pokud se všechny strany budou snažit na řešení problému spolupracovat. A pokud nebudou, pak je otázkou, zda je dobré si takového člověka držet ve svém okolí.

Váš psychoanalytický Áďa Freud

úterý 22. listopadu 2016

Facebooková výzva!


Jsme veselé kopy a tak nás dnes napadlo lehce pospamovat Facebook. A proč? No to je jednoduché. Všimli jsme si, že tu může být člověk ve vztahu jen s jedním člověkem najednou. Ono sice vlastně o nic nejde, ale když ani politicky hyperkorektní Facebook (na kterém si už dnes můžete nastavit v podstatě jakýkoli gender co Vás napadne, včetně helikoptéry) neuznává něco jako vícečetné vztahy, tak co si o tom může pomyslet kdokoli jiný?
Tak jsme se rozhodli napsat na podporu. Napsali jsme tam všichni tři a pokud by se kdokoli z Vás chtěl přidat, tak do toho! Nejprv dobudeme zákaznickou podporu, příště celou galaxii!
Váš milostný trojúhelník

P.S.: Co myslíte, pomůže to i bez toho, abychom do toho tahali Šabatici?