Minule Áďa popsal, jak jsme poznali naši první partnerku Tóňu. Já bych ve vyprávění ráda pokračovala a ukázala vám, že vztah ve třech začíná vlastně úplně stejně, jako vztah ve dvou.
No a tak jsme jednoho zamračeného nedělního odpoledne šli ve třech na procházku do rodné části Prahy naší nové kamarádky. Cestou ze Smíchova do inkriminované lokality strašně pršelo. Jenže my jsme velcí (největší, nejkrásnější, nejzdatnější - to hlavně já!) túristi, takže jsme byli proti dešti vyzbrojeni pohorkami, pláštěnkami a hlavně naším ostrovtipem, který by vylekal i největší průtrž mračen (v autobuse nám to bylo jedno a zakročit jsme nemuseli). Když jsme dorazili na místo, tak jen lehce mžilo. Ono líbat se v dešti je sice strašně romantické, ale to studené oblečení ne, a zápal plic umí zkazit výsledný dojem. Takže takové to lehké mžení je daleko lepší než pořádný déšť. (Jo, Máňa si oblíbila slovo mžení/mžít.)
Na autobusové zastávce čekala zakapucovaná Tóňa. A mohli jsme vyrazit. Cestou nám ukazovala kostelíček na kopci, kam prý směřuje naše cesta. No a já, protože popis sama sebe jako super nejlepší turistky jsem si trochu přikrášlila, jsem doufala, že si dělá legraci. Taková výška... No, přeci se neztrapním, když už máme rande. Cesta ubíhala rychle, stejně jako náš rozhovor. Našli jsme si spoustu společných témat, například naše pošahané rodiny, rozdíly v myšleních technických a humanitních typů lidí a samozřejmě došlo i na ta klasická témata nesmělých prvních schůzek jako je hudba, trapné zážitky, první polibky... Než jsme se nadáli, byli jsme u kostelíčka; kopec nebyl vůbec tak děsivý, jak zprvu vypadal. Popravdě mám dodnes pocit, že jsme vlastně do žádného kopce nešli. Chvilku jsme se kochali výhledem na matičku stověžatou, a vydali jsme se dále na cestu. Stavili jsme se v lesní zoo, obdivovali jsme krkavce, divočáky i jeleny a smáli se Áďovi, že je bez brýlí nevidí, dokud se nemají k napadení jeho osoby.
Když jsme došli k altánku, kde jsme rozbili tábor, vytáhli jsme láhev Tokaje. No a protože to bylo rande, seděli jsme všichni blízko sebe, povídali jsme si, došlo i na líbání a trochu vzájemných doteků... Strávili jsme tím hodinku, možná dvě. Začalo se stmívat. Vyrazili jsme na cestu dál. Drželi jsme se za ruce a všechno bylo strašně krásné, kytičkové a plné jednorožců.
Je s podivem, o kolik lépe se do někoho “rejpe”, když k tomu má člověk parťáka. Aneb chudák Áďa, našel si dvě harpyje. A my mu to dávaly adekvátně “sežrat”. Ale s láskou!
Naše cesta pokračovala další městskou částí do další přírody. Sešli jsme kopec až do údolí, už byla tma, která nikomu z nás nevadila. Jenže co se nestane? Idiot Máňa si vzpomene, že v altánku nechala brýle. Fakt super, každý člověk, který má brýle určitě ví, že takové okuláry nejsou levná záležitost, ale já je nechám napospas jelenům, liškám, tygrům a tučňákům. Úžasný. Takže místo toho, abychom prošli údolí na druhou stranu, doprovodili Tóňu na metro a šli domů, jsme si vyšplhali kopec zpátky a vrátili se do altánku. Brýle tam byly. Díky bohu. To je tím, že brýle sice potřebuji, není mi bez nich dobře, ale vidím, protože nemám příliš velký posun ohniskové vzdálenosti (skorooptik Áďa mi zakázal napsat silné dioptrie, nikdy si nic nezačínejte s puntíčkářem!). No a tak se stalo, že jsme se vrátili kolem kostelíčka zpátky do výchozího bodu. Až na tento můj drobný karambol (v tu chvíli pro mne nejhorší katastrofa) se odpoledne až neuvěřitelně vydařilo. Je však s podivem, že zatím žádné rande ve třech se neobešlo bez nějaké malé či velké pohromy (rande ve dvou to mají alespoň tak 50:50). A my se vydali na cestu domů. Důkladnou konzultací jsme se shodli na tom, že to bylo hrozně hezké. A že Tóňa je úžasná. Doma jsme ulehali s poblázněnými úsměvy na rtech.
Stěhování. Lepší vyhořet, než se stěhovat, jak by řekl klasik (každý rádoby oduševnělý všeználek). Většinu věcí jsme zabalili už tři týdny předem, drobnosti jsme balili den předem, a v den D bylo všechno super. Stěhovali jsme se ze spolubydlení do malého bytečku, což pro nás znamenalo nakoupit hromady věcí. Doslova. Daleko horší ale bylo, že rekonstrukce bytu se zpozdila asi o dva měsíce. Nemluvě o tom, že jsme se stěhovali o dva měsíce později a pořád nebylo vše hotové. Nicméně během prvního týdne alespoň dodělali dlažbu v předsíni. Díky bohu. Ale co to znamenalo pro nás? Když jsme kolem poledne přijeli, pan a paní domácí nám malovali v kuchyni. Netekla teplá voda, ale aspoň nějaká voda tekla. Nefungovalo topení. A nebyly hotové zásuvky. Paráda… A to nás čekalo drhnutí pětadvaceti metrů čtverečních parket. Už nikdy, prosím, už nikdy. Uprostřed pokoje byly naskládané naše krabice, nábytek, kuchyňská linka… Dřeli jsme jak dělníci na stavbě (daleko více než ti, kteří pracovali na této), a tak jsme večer chtěli padnout vyčerpáním. A fuj, studená sprcha! Svěřili jsme se Tóně, která nám napsala že se staví a přinese nám masové koláčky. Záhy se doopravdy objevila a po shlédnutí našeho neuvěřitelného bordelu dokonce ani neutekla. Ne, ona nás pomalu krmila svými koláčky. Byly to nejlepší masové koláčky. Dobře, asi nebyly, ale rozhodně nejzaslouženější! A vrhli jsme se na stavění postele z IKEY. Dávali jste někdy dohromady rošty? Je to opravdu katastrofa. Ale ve třech to jde podstatně lépe. Bylo u nás vlhko, zima (začátek března), a my co? My se dostali až na čtvrtou metu! (Ano, googlila jsem si to.) Kvůli nedostatku hygieny (nebylo to tak zlé, ale rozhodně se v teplé vodě sprchuji poctivěji) jsme se s Tóňou (Tóňa se mnou) nechovaly jako dvě lesbidla, ale i tak jsme si to, myslím, všichni tři moc užili. A v noci nám bylo o moc tepleji.
Když k nám přišla Tóňa asi o týden na další návštěvu, měli jsme už byteček úžasný a útulný. Protože to bylo uprostřed týdne, já zodpovědná jsem brzy usnula a Áďa pokračoval s Tóňou a lahví vína sám. Dodnes mne to trochu mrzí, no co naplat. Ráno jsem se od Ádi dozvěděla, co si povídali na cigaretě na balkóně:
Á: Hele? A to spolu chodíme?
T: No asi jo.
No a tohle byl oficiální začátek našeho vztahu ve třech. V podstatě identický, jako začátek našeho vztahu ve dvou.
Máňa
Žádné komentáře:
Okomentovat