Polyamorní demagogie na iDnes

Dámy a pánové, sedla na mne múza. A protože jsem supa hipsta bloga, píšu z CAFÉ BARU! Ou jé. Úplnou náhodou totiž potřebujeme k řešení jedné věci notebook, a přestože to momentálně vypadá tak, že Áďa se sice trošku nudí (ano, hraje si na telefonu, čte si a brblá), a já si datluju do notebooku. A popíjíme čajíček s rumem. Protože zdejší bar má, jak nám bylo sděleno, ÚROVEŇ, nemáme ho s Tuzemákem. Jaké (ne)zklamání! ♥

Ale k věci: na ONADNES, jsem narazila na článek o polyamorii. Respektive na příběh jednoho amerického páru/ trojice. Co mne však zaráží, jsou komentáře pod ním. Rozhodně doporučuji si přečíst diskuzi. Článek jako takový je o tom typu vztahu, o jakém tu píšeme my. Jaký chceme my. Takže jestli po přečtení článku budou nejasnosti, neváhejte nás kontaktovat. Pokud jste stydlín či stydlína (v případě nevyjasněné identity stydlíno), počkejte si, než o tom sami napíšeme, nebo počkejte než vás zvědavost začne hryzat až příliš a neváhejte nás jakkoliv kontaktovat!

No a o čem tedy chci psát? Nepředpokládám, že někdo z diskutujících by si můj článek přečetl, přesto však mám jakousi potřebu vyjádřit k některým příspěvkům svůj názor. A kde jinde než zde (ano, přímo v tamté diskuzi, ale jelikož iDnes je jako STB a moje opravdu normální jméno a příjmení označil za neobvyklé, chce po mne kopii občanky. Tůdle, i v bance si to musej opisovat!).

Rozjedem to něčím milým:

Víc takových Zdeňků, prosím. O terminologii se dohadovat nebudu, pojem sdílené manželství zní trochu šíleně, ale zrovna já mám co povídat. Každopádně to je jeden z mála milých komentářů a díky bohu za něj!

Nope, stačí jedna a další už je v pohodě (náš případ, víceméně). Ono to není tak těžké, dnes jsou lidé ochotni se nad danou problematikou zamyslet a doba nám přeje.

Jo, asi tak jako je otázkou času, kdy si vjedou do vlasů pán a paní. Lesbické vztahy snad nemohou být až do konce života? Heh?

Opravdu? Opravdu jsou muži jako zvířata, že nedokáží své pudy kontrolovat? Nebo začneme provádět malou potřebu uprostřed místnosti, protože to na nás teď přišlo a záchody nemáme geneticky dané? No tak… A opravdu do toho budeme tahat uprchlíky? Co třeba se podívat na rozdíly mezi polygamními vztahy kde jsou všichni dobrovolně a z lásky, a těmi, kde to určili rodiče? Jo, být nadrženým samcem a stará se na mě tvářit jak na pytel exkrementů, jsem taky frustrovaná. Jasně že jo. Ale když jsou všichni ve vztahu dobrovolně, proč by někdo měl být agresivní a bojechtivý když je spokojený? (Doufám že pochopíte myšlenku i s mou mizernou formulací.)

Přečtěte si článek: děti jsou spokojené a všechny tři rodiče mají rádi. Mají milující rodiče, kteří jsou všichni spolu a šťastní. To je více, než mají děti rozvedených manželů.

Když jsem dobrovolně s mužem a ženou, proč by někdo jiný nemohl být se dvěma muži? A proč by se o potomky nemohl starat i muž? V dnešní době není až tak neobvyklé, když jde na “mateřskou” muž.

Jejda…. Že by někdo uhodil hřebíček na hlavičku? ♥

To jsou asi ty nejlepší/ nejhorší komentáře. Co k tomu říci? Snad je to, že když už mi nedáte zpětnou vazbu vy, musím si ji hledat jinde. Takže tak. Komentujte, hejtujte, diskutujte, ale, prosím, reagujte. Pak nebude muset zoufalá Máňa masturbovat nad každým lajkem na facebooku a hledat si otázky když chce dávat odpovědi! :’(

Vaše Máňa

Romantika, intimita a růže

- narozeniny - konverzace prostá techtlí - konverzace prostá mechtlí - absolutní nepochopení - pláž pokrytá rosou - teorie množin - intimní atmosféra - pohřební růže - nejsou špatné věci -

Kdysi, při naší návštěvě jednoho nejmenovaného baru, kde jsme byli na oslavě narozenin naši kamarádky Helči, jsme se seznámili s dívkou, které budeme říkat například Marcelka. Mám pocit, že nás k ní Helča posadila zcela schválně, se slovy, že jsme velmi přátelští. Helčá má tak trochu pocit, že nenecháme na pokoji žádnou sukni, která se okolo nás objeví - což vůbec není pravda. Za prvé jsme svým způsobem docela povrchní, a za druhé, když jsme byli zadaní, byli jsme slušní. No, tehdy jsme zadaní nebyli, brzy tedy vyšlo najevo, že Marcelka je jednak zcela monogamní, jednak heterosexuální, a ke všemu velmi mravná. Nicméně, jak už to tak u nás bývá, pokud jsme ve větší skupině lidí, obvykle si najdeme pouze úzký hlouček lidí, čítající maximálně čtyři osoby, se kterými udržujeme konverzaci celý večer, protože velké skupiny lidí a halas nás trochu znervózňují.

Takže jsme strávili večer vřelou konverzací s Marcelkou, naprosto prostou techtlí i mechtlí. Marcelka je Helči spolustudentka ze školy, rozhodně inteligentní, nicméně s naprostým nepochopením naší životní cesty. Jediná možnost, jak podle ní může vztah vypadat, je v podobě páru procházejícího se na písčité pláži pokryté rosou a ozářenou svitem měsíce. Tedy což o to, potud je to opravdu hezké a rozhodně bych si takový zážitek nechal líbit taktéž. Marcelka ale pokračovala dále, podle ní není možné mít city k více osobám najednou, ve více osobách najednou přeci není možná jakákoli romantika! Ba dokonce, proč hledáme někoho třetího? To už si nestačíme?

No a tohle mi vnuklo nápad na dnešní článek, zcela postrádající příběhovou osnovu a fungující nezávisle na čemkoli dalším. Věřím tomu, že mnoho lidí se pozastaví nad tím jak vlastně tohle může fungovat.

No ono je to v podstatě úplně stejné, jako randění ve dvou (a že to tu už určitě zaznělo!). S tím rozdílem, že víc hlav víc ví, a ve výsledku je tedy o polovinu více nápadů co s načatým večerem. Samozřejmě, že nikdy se každý nápad nemusí líbit každému (ne, já se opravdu nebudu koukat na yaoi!), ale vzhledem k tomu, že vrána k vráně sedá a množiny vzájemně se prolínajících zájmů určitě nebudou úplně malé, nalezení činnosti vyhovující všem článkům rozhodně není těžké. Navíc, je tu výhoda v tom, že množina vzájemných zájmů bude u kombinace A+B jiná než u kombinace B+M nebo kombinace M+A, tedy člověk získá volný čas navíc (a nemusí se koukat na yaoi), a k tomu společníka na činnosti, které jeho druhé třetince nevyhovují. Navíc ve výsledku získá člověka s dalšími, unikátními vlastnostmi, které mu mohou imponovat a přitahovat jej.

Další kapitolou je romantika, vzájemné jiskření, flirt a intimita - myslím si, že tady to určitě nebude vyhovovat každému. Jsou prostě lidé, kteří se v takových situacích dokáží věnovat pouze jedné osobě, musí soustředit veškerou svou pozornost pouze na ni. Nedokáží udržovat lehký flirt s nikým dalším v jeden čas, nedokáží svou pozornost zaměřit na více lidí najednou. A v “romantické situaci” na ně další člen působí rušivě. Pro nikoho takového takový vztah rozhodně není, ale každý jsme jiný - někdo si nedokáže představit více než jednoho partnera, někomu by byl odporný vztah s někým stejného (nebo opačného) pohlaví, jinému zase vyhovuje žít v sexuální komunitě, a to nás činí zajímavými. U nás ale vždy byla atmosféra příjemná a intimní. Ať už jsme byli s Tóňou na dobrém pití, kdy jsme na sebe vrhali poťouchlé úsměvy a pohledy (a lidé se občas na nás dívali vážně dosti překvapeně) nebo v baru s přáteli, kdy jsme se odtrhli a naše konverzace plynula nespoutaně a divoce, že se nikdo z našich přátel ani neodvážil ji zkrotit svým příchodem. Nebo u nás doma u skleničky vína, všichni k sobě stulení jako klubíčko koťat, nikdy nebyl problém se vzájemným porozuměním nebo nedostatkem blízkosti a romantiky.

Promiňte za malou příběhovou odbočku, ale jednou jsem způsobil jisté květinářce málem infarkt, když jsem ji požádal o dvě růže, načež ona mi přála upřímnou soustrast a jí ji odpověděl, že mi přeci nikdo neumřel, to já jen chci udělat radost svým přítelkyním.

Myslím si, že pro vzájemnou intimitu je naprosto irelevantní počet zúčastněných osob. Důležité je pouze to, aby si všechny osoby dokázaly vzájemně projevovat pozornost a cítili k sobě důvěru.

A k tomu, že bychom si nestačili - jistě že stačíme. Ale je špatné chtít víc? A když to vezmeme kolem a kolem, neexistuje nic jako špatná věc, pokud tím člověk neubližuje nikomu dalšímu.