pátek 16. prosince 2016

Mánina psychologická poradna: Domácí násilí, sebevědomí, mezilidské vztahy


    Zajímá vás, jak dopadl náš coming out? Vlastně nijak. Mí rodiče to kupodivu berou tak, že je to moje věc (na rozdíl od toho, že jsem sekla se školou a půjdu na jinou, na rozdíl od toho, že mám piercingy a tetování…), Káti máma si o nás myslí to nejhorší, ale asi to kdo ví jak neřeší. Áďa svůj coming out zatím stále neplánuje, ale maminku pomalu seznamuje se světem LGBT, prý aby si zvykla že takoví lidé jsou, a aby sama zatím došla k názoru “A tak když jim to tak vyhovuje…”

Dneska se budeme věnovat trošku smutnějšímu tématu, domácímu násilí. Nejsem žádný expert, nemám ani žádnou pořádnou zkušenost, naštěstí. Takže co mne k tomu vlastně vede? Moje milovaná žena a její bývalý přítel Miloš….

Miloš je chlapec, který, jak by řekla moje maminka, “sežral Šalamounovo hovno”. Je to takový ten typický příklad tyrana. Ze začátku se nám z Kátina vyprávění zdálo, že to je prostě jenom idiot. Postupem času jsme však zjišťovali, že je to odporný manipulátor, který si k sobě Káťu připoutal a ona s ním zůstává, i když ví, že se k ní chová odporně.
Když říkám, že máme za sebou stejné věci, patří do toho i deprese a trocha sebepoškozování. Když váš partner o tom ví, měl by vás podporovat v tom, aby všechno bylo lepší a ani k jednomu z toho nebyl důvod. A Miloš neměl problém být opačnou podporou a Kátě říct: “jdi se podřezat”… Když se poznali, měla problémy s anorexií. On to ví a stejně se jí nerozpakoval říct, že když přibrala, tak už není tak křehká a už se mu tolik nelíbí. Stejně tak neměl problém jí lhát, protože “pravda by jí mohla bolet a on jí nechce ubližovat”. Když jsem říkala, že se nám dějí stejné věci ve stejném věku, nelhala jsem. I já jsem v tom samém věku měla takového přítele Debila… (Tímto srdečně zdravím Emanuela, který potřeboval několikrát denně slyšet, že jeho penis je dost velký! JO, KÁMO VOLE, MÁŠ VOBŘÍHO *****!!!) Tihle chlapi jsou takoví, že i když se s nimi rozejdete, pořád dolézají, pláčou, slibují že se změní… Jenže nikdy se nic nezmění, ne trvale. Pár dnů až týdnů budou sekat dobrotu, budou milí, pozorní a úžasní, ale pak je to přejde, a dělají to samé co dřív. Já se třeba s Emanuelem rozcházela několikrát. Dala jsem mu několik šancí, všechny však promarnil. Potom mi došlo, že to nemá cenu a rozešla jsem se s ním na trvalo. A přesto, že jsme se vídali málo, protože to k nám bylo daleko, přijel. Přijel, omlouval se, sliboval,... Já však tentokrát nepodlehla. Emanuel pak asi dvě hodiny brečel před naším domem. Hezky na chodníku naproti, aby na něj bylo od nás hezky vidět. No, citové vydírání mu šlo… Kátin Miloš byl to samé. Napsala mu, že se s ním rozchází a on jí odepsal “Ale já s tebou ne.”
Po světě běhá spousta omezených lidí, kteří prohlašují, že takovým domácím násilníkem může být jen muž, že dokud ženu nebije, tak to nic není. Takové domácí násilí nemusí probíhat ve fyzické rovině, to je třeba případ naší ženy (hodně se mi líbí říkat “naše žena”, takový můj malý osobní protest vůči konzervativní společnosti). Miloš jí nebil, ale to neznamená, že ten vztah byl v pořádku. Přeci jen, milovaným se snažíme pomoci, ne je shazovat.

Takový agresor mívá z pravidla nízké sebevědomí, ale o chlup vyšší než jeho oběť. Sebevědomí si na své oběti-partnerce zvyšuje tím, že svou partnerku ponižuje, dokazuje jí, že ona ho potřebuje, že bez něj je úplná nula. Tohle třeba byl případ Miloše který je prostě nejlepší, protože rok má webdesignovou firmu, umí webdesign, a kdokoliv kdo to neumí, je úplná nula. Ano, má pravdu, třeba špičkoví vědci, doktoři, kdokoliv, by si měli jít rovnou hodit mašli, když neumí webdesign, fakt! Asi tolik k jeho schopnosti sebereflexe.
Člověk má občas tendence opakovat své chyby, zvlášť, když nemá dost sebevědomí. Pak má potřebu si vybírat stále stejné partnery. Proč? Protože si myslí, že na lepší nemá. Raději bude setrvávat v nefungujícím vztahu, protože “Jsme spolu dlouho, byla by škoda to zahodit”, nebo “Kvůli dětem”, nebo “Proč by se mnou jinak byl, vždyť kdyby mě nemiloval, tak se se mnou rozejde”... Otevřete oči, lidé se mění, s nimi se mění i vztah, nemá cenu setrvávat v takovém, kde je někdo nešťastný. Ani kvůli dětem ne, znám docela dost lidí, jejichž rodiče mají opravdu špatný vztah, děti tím trpí také… Znám poměrně dost lidí, kteří rozvod svých rodičů považují za správnou věc, protože se předtím rodiče nesnášeli.
Zvyky, jaké jsme viděli u svých rodičů, máme tendence přenášet do našich vlastních vztahů. Nebo tedy, jsou dvě možnosti, k čemu “rodiče jsou”: buď jsme jako oni, a nebo si řekneme, že to, co dělali, jak se chovali a podobně je špatné, a snažíme se takoví nebýt… Nedávno k tomu na facebooku koloval obrázek, video nebo něco takového, bylo o dvojčatech, jejichž otec pil. Jedno z nich říká: “Viděl jsem to u táty…” a to druhé říká: “Viděl jsem to u táty…”
Kam se však chci dostat… Každý člověk by měl být trochu sobec, každému z nás by mělo být naše vlastní štěstí nejpřednější… Nevím jak moc mým ex ubližovalo to, že jsem se s nimi rozešla. Někteří to vzali docela v pohodě, jiní (Emanuel) mi plakali před domem. Ale proč bych měla setrvávat ve vztahu s někým, s kým nejsem šťastná? Ano, vždycky jde se pokusit o nějakou změnu k lepšímu, ale když ani to nepomáhá? a platí to pro prakticky cokoliv. Když mi něco/ někdo víc bere, než dává, proč se toho nezbavit, zvlášť když to jinak ani změnit nejde?

Od domácího násilí jsem se poněkud vzdálila...Ale už mi nebývá moc moc říct. Náš vztah se zabývá partnerskýmmi vztahy, byť netradičními, proto jsem psala o domácím násilí v takovémto vztahu. Ale pozor, ono to může být i jinak, než že muž bije svou ženu: jednak to může být i obráceně, ale může to být i mezi jakýmikoliv lidmi a vždy je dobré to začít řešit včas, než se objeví tzv. Stockholmský syndrom, což je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli. Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.
Co vlastně dělat, když si všimneme, že někdo někomu ubližuje? To byl přesně náš případ s Káťou… Nejdřív jsme měli Miloše za obyčejného maloměstského blba, později nám došlo, co je zač… Rozhodně by ničemu nepomohlo Kátě jen tak říct: “To je domácí násilí, rozejdi se s ním.” To je k ničemu… My jsme se snažil se k ní především chovat hezky, protože, co jsem si tak všimla, tak její ex a její matka jsou si v přístupu k ní až moc podobní. Snažili jsme se, aby viděla že nejen k ní, ale i k sobě navzájem se chováme hezky, podporujeme se, vzájemně si sebe vážíme. Dnes už to má trochu jiný rozměr, než to mělo na začátku, dnes už to je “Tvoje problémy jsou i mými problémy” a docela to funguje. Ne vždy, každý někdy máme takové to: ”Nechci ti přidělávat starosti tím, co mne trápí,” ale to se poddá. Není to jen problém našeho Trojúhelníku, však i my s Áďou, dokud jsme neměli Káťu, jsme tohle dělali… Ale víme, kde máme nedostatky, a jak se stát lepšími lidmi a jak ještě zlepšit náš vztah. Koneckonců, nemá šanci to vydržet, když se nebudeme všichni snažit o fungování vztahu a nebudeme k sobě upřímní.

Doufám, že se nikdo z vás s domácím násilím nemusel, nemusí a nebude muset potýkat, ale kdyby se to náhodou stalo, obrať se na někoho s prosbou o pomoc… Prakticky na kohokoliv, komu věříte. Pokud se potýkáte s nízkým sebevědomím, je to horší. Ale dá se to zvládnout, já jsem toho živým důkazem! :)
Máňa

Žádné komentáře:

Okomentovat