Myšlenky na budoucnost a jak se začaly stávat minulostí

- ovíněný začátek vztahu - sublimace - pohlavní sukulenty - mužné atributy čeledi equidae - talíř pelmení - úvahy o budoucnosti - závist - harpyjismus - vystřízlivění -

Náš “oficiální” začátek vztahu byl možná trochu ovíněný, ale vlastně šlo jen o to, že jsme si ve stavu, který byl trochu oproštěn společenských zábran řekli to, co viselo ve vzduchu poslední týdny. Přeci jen, vídali jsme se docela často, bylo nám spolu vážně hezky, vzájemná přitažlivost visela ve vzduchu - takže vlastně proč ne?

Tak jsme začali spolu trávit ještě daleko více času. Tóňa u nás přespávala čím dál, tím častěji. Pomaličku se u nás začalo objevovat její oblečení a její věci a samozřejmě dostala i vlastní kartáček. Jednoduše k nám pomalu sublimovala. Občas jsme si udělali nějaké hezké a romantické gesto. Například jednou přinesla tři sukulenty. Ty které symbolizovaly Máňu a Tóňu byly malé, kulaté a sladké, ten pro mne, byl dlouhý, pichlavý a tyčil se. Když si vzpomenu jak je následně umístila, tak si vlastně říkám, že to příliš romantické nebylo, nicméně chlípný, dvojsmyslný a místy nepatřičně černý smysl pro humor skvěle Tóňu vystihoval a myslím si, že to byla jedna z jejích vlastností, které nám imponovaly nejvíce. Náš smysl pro humor rozhodně není plný sluníčka a jednorožců. U jednorožců maximálně připomene, že ti rozhodně nepatří na stěny pokojíčků malých holčiček, protože jejich roh připomíná jisté skleněné hračky z obchodů, které vám zásilky posílají inkognito a jejich jisté mužné atributy bývají stejně výrazné, jako u jiných příslušníků čeledi equidae.

Jedna ze vzpomínek, která mi vždy vykouzlí úsměv na tváři je ta, kdy jsem se domů vracel po náročném dni v práci, zatímco Tóňa s Máňou byly doma daleko dříve. První věc co se po mém příchodu udála, byla velká pusa na tvář, s každé strany, načež jsem byl usazen před plný talíř mého oblíbeného jídla*. A cítil se obletován a milován. Co na tom, že jsem pak musel umýt hromadu nádobí?

S Tóňou jsme si rozuměli čím dál více, ať už jsme spolu byli všichni tři dohromady, nebo jenom v páru, začali si daleko více důvěřovat, svěřovat se nejen se strastmi všedního dne, ale i s našimi drobnými tajemstvími a duševními poruchami, o kterých nikdo jiný neví. Vedli jsme filosofické debaty za přítomnosti sklenice vína a absence oděvu, chodili spolu na túry a mluvili o svých obavách.

Jednou jsem s Tóňou u odpolední kávy a cigarety vedl rozhovor o tom, kam náš vztah vlastně směřuje. Přiznala se mi, že je jí s námi hrozně hezky a dokázala by si představit jednou život někde na farmě, jenom my tři, spousta knih a klid. Ale že je to jenom její pohádková představa, co by, kdyby, protože podle ní to nemá naději na budoucnost, protože my dva se jednou budeme chtít vzít, mít vlastní rodinu a ona, že zůstane tou třetí. Ale že jí to nevadí, že pro nás tu chce být, že vždycky bude chtít být alespoň naší kamarádkou. Popravdě jsem jí ubezpečil o tom, že zatím jsme spolu chvíli a ano, teď opravdu je tou třetí, ale že když se budeme všichni snažit a dáme tomu čas, tak nebude třetí polovinou, ale třetí třetinou. Nevím zda mi uvěřila doopravdy, i když jsem to myslel skutečně vážně, ale věnovala mi něžný, i když trochu smutný úsměv, objala mne a všechno bylo krásné.

Vtipné byly i naše občasné rozhovory o tom, jak, komu a kdy o našem vztahu řekneme někomu dalšímu. Což o to, někteří lidé už o nás věděli (například Helča, která je jako kněz, každý se jí zpovídá a ona tím pádem všechno ví), ale například její nejlepší kamarád Tonda se o tom dozvědět nesměl, protože je to prý velký homofob a už by na ni nekoukal stejně jako dřív. No, myslím si, že by Tóňa lehce paranoidní, přeci jen byl svědkem našich námluv a tak hrozné to s ním není. Ale respektovali jsme její rozhodnutí a před ním jsme se chovali prostě jako hodně blízcí přátelé. Já jsem o tom pár svým přátelům (kteří Tóňu neznali) řekl, ale jen proto, že jsem duše zlá a zlomyslná a chtěl jsem vidět jejich závistivé pohledy. Pro ilustraci, můj rozhovor s kamarádem Nobym vypadal nějak takto:

N: “Tak co, jak se máš? Jak se má Máňa?”

A: “No hele, všechno je mega dobrý. A ty vole, našli jsme si s Máňou holku!”

N: “Ty krávo, a to to Máně nevadí? Nežárlí?”

A: “Hele ne, tak ona je s ní taky, že jo.”

N: “Ty vole, ty to máš fakt dobrý.”

O drobných nešvarech, jako třeba to, že dvě ženy znamenají dvojnásobek popichování a harpyjismu (teď samozřejmě poněkud nadsazuji a přeháním) jsem se samozřejmě nezmiňoval.

Kamarádi byli ale samozřejmě tím nejmenším problémem. Naše rozhovory se samozřejmě týkaly i toho, co vlastně řekneme rodičům. Tóňa už se i tak dostala do lehce prekérní situace při rozhovoru s maminkou.

M: “Jsem slyšela, že poslední dobou moc nespíš doma, máš nějaký nový objev?”

T: “Ne, to ne, já teď tak nějak přespávám u Ádi a Máni.”

M: “A to jako spíš s nima v posteli?”

T: “Ježíš ne, oni mají gauč..”

Tóni rodina, vzhledem k tomu, že pocházejí hlavně z vesnice, kde se přeci jen preferuje trochu tradičnější model, by to nesla asi nejhůře. Nicméně, myslím si, že ty naše, by vzhledem k delikátnosti a neobvyklosti dané situace nereagovaly až o tolik lépe. Vážené čtenářstvo, kdo z Vás se něčím takovým pochlubil svým rodičům a spáchal takovýto coming-out? Jaké byly jejich reakce? Jaká byla Vaše rétorická taktika? My jsme zatím nic takového nemuseli, nicméně není vyloučené, že jednou toto budeme muset podniknout taktéž, a každá rada dobrá.

Bohužel, po každém opojení přichází vystřízlivění. A během doby strávené s Tóňou jsme pomalu střízlivět začali, chyby které zpočátku byly přehlížené nebo nebyly vidět vůbec nabývaly jasnějších obrysů a jako v každém vztahu bylo otázkou, zda jsme schopni se s nimi vyrovnat nebo ne. Tóňa tedy nebyla taková, jakou se zdála zpočátku být. Tedy což o to, inteligentní je velmi a má opravdu dobré srdce, byť to dovedně maskuje jízlivostí a pohledem zapalujícím domy.

V jistých ohledech byla ale trochu pokrytec, byť si to rozhodně sama neuvědomovala, také je těžké pořízení s člověkem, který vlastně sám za sebe nikdy nemusel nést zodpovědnost a dalším hřebíčkem bylo hledání výmluv tam, kde se hledají řešení, případně je nutné přiznat svou chybu a nést si za ní následky. Problémy se bohužel začaly množit a přibývalo jich. Ale o tom až příště.

Áďa

*Tím jídlem byly pelmeně, oblíbený pokrm ve východní Evropě. V podstatě se jedná o těstovinové taštičky plněné směsí z mletého masa, podobné italským tortellini. S tím rozdílem, že se podávají s trochou vývaru, octem, kořením a zakysanou smetanou.