První a poslední přátelské setkání, a co vás čeká a nemine

Náš vztah se příjemně rychle vyvíjí, všechno máme ujasněné, myslím, že jsme všichni spokojení. Když se něco děje, mluvíme o tom. Áďa vám popsal, jaké trable předcházely všemu před tím, než jsme se osobně poznali, já bych vám teď ráda řekla, jak to vlastně všechno pokračovalo.

Po našem rozkmotření, usmíření a následném hloupém vtipu jsme šli na kafe. Bylo to naše jediné opravdu přátelské setkání, protože, ač byla Káťa tenkrát ještě stále zadaná, další setkání už tak úplně přátelská nebyla, byla víc než to. Ale hezky popořádku. První a poslední přátelské setkání bylo jednoho podzimního pátečního odpoledne. Káťa šla s námi na kafe a dortík do útulné kavárničky kousek od nejmenovaného náměstí v nejmenovaném hlavním městě. Povídali jsme si o nás, o ní, o jejím mizerném vztahu,  obdivovali jsme mé jen pár hodin staré tetování. Přestože Káťa byla přesvědčená, že sex, natož vztah, ve třech není nic pro ní, při čekání na metro jsme se všichni trochu objímali, a ona uznala, že to je příjemné…

Odpoledne bylo hrozně krásné,a osud nám představil další z jeho neodbytných pokusů, jak nás dát dohromady. Když jsme Káťu totiž doprovázeli na vlak, tak nejely eskalátory z metra. A zrovna na tohle nádraží je opravdu strašné vylézt pěšky. Blé. Už nikdy, prosím, Osude, tohle fakt nebylo fér. Všichni lehce přinastydlí, a běželi jsme kilometr po schodech na vlak. Na vlak, který měl Káju dovézt za Milošem.

V neděli Káťa psala, že by nás ráda viděla. Že by se romantický víkend nevyvedl podle plánu? Před chladem jsme se schovali do kavárny kousek od nádraží. Protože jsme nestydové nestydatí, seděli jsme všichni vedle sebe namačkaní na gauči. Popíjeli jsme kávu a probírali Miloše. Káťa se s ním přes messanger hádala.. A tenkrát padla jeho legendární hláška: “Na geeky nežárlím.” No dobře, Milošku, jak myslíš. Ten večer jsem si ukradla první sladkou pusinku. Doslova ukradla, protože loudil Áďa, Káťa se otočila a tam jsem čekala já. Máňa, zloděj polibků. Káťa se jen začervenala a usmála se.

Ještě toho dne Káťa Milošovi oznámila, že chce pauzu. Byla jsem na ni tak hrdá, jak jsem jen mohla být. První krok z toho začarovaného kruhu… Jestli něco někdy změní, tak teď, říkala jsem si. Budeme tu pro ní, slíbili jsme jí.

Středa, další rande, i když Káťa tomu nadále říkala přátelské setkání. Toho dne se na scéně objevuje duo Harpyjí. Áďa ztrácí nadvládu, neboť Harpyje (já a Káťa) ho neustále pošťuchují. Původně jako žert byl i první polibek. Dostala jsem ho dřív než Áďa, heč!!! Seděli jsme v čajovně, mírně a hlavně nesměle se osahávali, jen tak letmo, jen tak jakoby omylem. Ale pusinkovali jsme se. V jednom momentu se Káťa naoko urazila a odešla z gauče do křesílka naproti. My se pohodlně roztáhli, a po půl minutě se naše Harpyjka zvedla s tím, že se chce tulit.. Kdo by odolal?

Áďa se naklání pro čaj se slovy: “Ne, že se mi budete cicmat za zády!” (pořád ještě nedošlo k pořádnému polibku, jen takové… skoro až dětské pusinky). A zatímco já se ke Kátě natáhla pro další pusu, ona z ní udělala polibek… Bylo to nečekané, a krásné, tak jak to u prvních polibků bývá.

Pátek, Kátina první návštěva v našem doupěti neřestí, ale jediným neřestníkem byla ona. Sice oficiálně zadaná, ale ze situace nám vyplynuly první náznaky erotických náznaků…

Kája se rozešla s Milošem. Miloš rozchod zazdívá, ale nakonec kapituluje, i když se pořád trochu snaží. Jsme tu pro ni.

Neděle, Káťa je u nás. Koukáme na film (pro starší generace našich čtenářů: koukání na film je ekvivalentní činností k prohlížení sbírky motýlů). A tak jsme zasvětili naši crush do tajů sexu ve třech.

Středa, Káťa přijíždí. Je volno, bude u nás až do neděle. Není to moc? Co když to bude… moc dlouho? Nebylo. Byly to skvěle strávené dny. No dobře, převážně jsme se milovali. Dokoukali jsme film z neděle, zašli na korejské jídlo. (Nápověda od těch mých dvou potvor: ještě jsme jedli, spali, sprchovali se, chvíli si i povídali… Do čeho jsem se to upsala... )

Neděla, Káťa odjíždí. Víme jak to mezi námi je, chodíme spolu. S úsměvem na rtech, láskou v srdci a srdcem na dlani. Našli jsme jednorožce, on si našel nás.

Vaše Máňa

PS: Samozřejmě se omlouváme za dlouhou neaktivitu, ale múza někdy prostě stávkuje. Příště se můžete těšit na vtípky o vyznávání lásky, na naše vánoce, … Shánějte ampulky s inzulinem, protože to bude sladký.

PPS: Ne že by byl Áďa bez pusinek a polibků, rozhodně nebyl o nic ochuzen, ale jednak má dáma přednost, a pak taky je to takhle… dramatičtejší!

Konflikty a problémy

Káťa je nepsavec a Máňě nějak poslední dobou chybí spisovatelské střevo, takže jsem se i já sebral k tomu, napsat článek s nějakou informační hodnotou, vypovídající o nějakých svých postřezích z fungování i skřípání vztahů. Docela mne k tomu inspiroval jeden incident, který se udal několik dní zpátky. Samozřejmě hned na začátku, abych Vás nenapínal, prozradím, že se pořád milujeme, takže všem kdo nás hltají víc než tetka Nováků Aháčko spadl kámen ze srdce, nepřejícím jsem ostrouhal a realisticky smýšlející většina nad tím pokrčila rameny, protože jedna nepříjemnost zdravý vztah nerozloží. Každopádně, po daném incidentu jsem hodně přemýšlel proč se to stalo jak by se tomu dalo předejít, jaké je nejsprávnější řešení problému, co je klíčové pro to, aby vztah fungoval tak jak má a jak se v tom vztah ve třech liší od klasického, monogamního.

Třetí v hádce

Takže za prvé, klíčové bude asi říct, že konflikt nastal mezi mnou a Máňou, tedy rozbroj dvou členů vztahu, kteří v něm jsou už od začátku. S tím, že Káťa tvořila jakýsi neutrální prostor. V případě monogamního vztahu se jedná o konflikt, či v lepším případě diskuzi dvou (v tom ideálním případě, kdy nikdo nevynáší “špinavé prádlo” ven a nedělí se o něj okolím) lidí. V našem vztahu je to o trochu složitější kvůli tomu dalšímu členovi. Ten má naprosto unikátní možnost situaci vidět ze strany, nezatížen emocemi situaci zhodnotit a pomoci vymyslet konstruktivní řešení či kompromis nebo dokonce vzniklou hádku řídit či moderovat.

No, samozřejmě se jedná o ideální případ, nakonec je ta situace daleko horší, protože ve výsledku jsou spíš pravděpodobné následující situace:

• Když se postaví na stranu jednoho, protože konstruktivní úvahou dojde názoru, že ten jeden má pravdu, ten druhý se může začít cítit zahnaný do kouta a ve výsledku si konflikt vyžere ještě víc než ten první, který si mezitím hledá spěšné letenky do Indočíny.
• Pokud se nepostaví na ničí stranu, ale bude se snažit pomoci hledat smír, tak si to vyžere od obou (pokud jsou dostatečně “rozjetí”), nebo nastane situace z předchozího odstavce, protože ten “rozjetější” bude mít pocit, že se ti dva proti němu spikli.
• Vezme si knížku a půjde si číst do kouta, kdy obě zúčastněné strany budou té třetí spílat, že se přeci jedná o vztah ve třech, tak proč se k nim najednou nezná.

No, všechny tyto situace jsou silně hyperbolizované, pro lepší umělecké vyznění textu. Ale předpokládám, že na toho třetího to tak působit může.

Jak se hádat

Na tohle bych navázal tím, k čemu jsme dospěli převečírem po velice hluboké debatě s Máňou. Železo se kuje, dokud je horké. Má to ale i druhou stranu - pokud je tak horké, že se taví, tak si jej imaginárním kovářským kladivem spíš stříknete do oka. Trochu méně poeticky řečeno, pokud si jste jistí, že máte absolutní pravdu a protistrana je absolutní imbecil, počkejte. Hodinu. Dvě. Do rána. Je potřeba si celou tu situaci rozebrat, kriticky (a hlavně sebekriticky) zanalyzovat a mít jistotu v tom, co k té situaci vedlo, nakolik je to chyba toho druhého. A brát to ne jako boj se svým nepřítelem, ale konstruktivní diskuzi, která má posunout vztah ke vzájemné spokojenosti. Křikem a obviňováním se ještě nikdy nic nevyřešilo - a na většině takovýchto situací mají svůj podíl všechny strany.

Proč se hádat

Úplně stejně špatné jako vyhrocování konfliktů je i vyhýbání se jim za každou cenu. Pokud je ve vztahu něco špatně, pokud něco skřípe, je potřeba o tom mluvit. Protože neřešené problémy pomalu zahnívají a jednou stejně vyplavou na povrch, ale mnohem větší, než byly ze začátku. Jako příklad uvedu právě ten náš poslední konflikt, kdy Máňa měla dojem, že jí nevěnuji tolik pozornosti jako Kátě, bohužel to řešila tím, že byla nepříjemná a protivná, načež já jsem byl ještě více odtažitý a ve výsledku nám to všem zkazilo jinak příjemný večer a odpoledne. Ponaučení z toho plyne automaticky - problémy mají většinou snadné řešení, jejich přehlížení je naopak umocňuje. Další věcí je, že problémy, které člověka trápí víc se na jeho chování podepíší, ať se snaží působit v pohodě jak chce. Ale jeho okolí to vycítí a pokud neví co se děje, bude si nejspíše představovat ty nejčernější scénáře, případně získá dojem, že další strana mu nedůvěřuje natolik, aby se svěřila. Což ve vztahu, který podle mne definuje zejména vzájemná důvěra a podpora, není zrovna žádoucí. A proto si dovolím tvrdit, že otevřenost a upřímnost by měla být základem každého vztahu, nezávisle na počtu členů, protože jakkoliv obtížné řešení vždy má větší přínos než zametání pod koberec.

Slovo závěrem

Já sice nejsem ani trochu humanitně založený člověk, a už vůbec ne nějaký vztahový poradce, ale na základě dosavadních zkušeností si dovolím tvrdit, že komunikace je základem každého vztahu. S Máňou jsme si to všechno ještě ten večer, bohužel bez Káti, vyříkali. Odhalili chyby, kterých jsme se vzájemně dopustili. Omluvili se. A je aspoň o nějaký ten problém méně. Podobně to bude fungovat všude, pokud se všechny strany budou snažit na řešení problému spolupracovat. A pokud nebudou, pak je otázkou, zda je dobré si takového člověka držet ve svém okolí.

Váš psychoanalytický Áďa Freud