neděle 30. října 2016

Punk na Stodůlkách a divoká jízda s policisty


Za tu dobu, co tenhle blog jede, jste si mohli přečíst mnoho článků. Některé ode mne, některé od Áďi, některé humorné, jiné k zamyšlení… Dnešní se bude týkat jednoho letního dne, respektive večera, který se opravdu nevydařil. Bylo to jedno z našich prvních rande po rozchodu s Tóňou. Na začátek by bylo možná dobré zmínit, že když spolu pijeme, má můj nejmilejší potřebu se kontrolovat a hlídat, aby nebyl opilý moc. Za víc než dva roky, co jsme spolu, jsem ho nikdy neviděla v horším stavu, než jakým je dobrá nálada. Nepijeme často, ale když, tak nepijeme natolik, abychom si nic nepamatovali. Ano, párkrát se mi povedlo zvracet (třeba když jsme spolu byli asi dva měsíce a já Áďovi pozvracela hudební nástroj….), ale nikdy to nebylo takové, že bych si nic nepamatovala, nevěděla o sobě a tak. A další poznámka na začátek: NIKDY NENAKLÁDEJTE UTOPENCE V LÉTĚ, POKUD NEMÁTE OPRAVDU DOBŘE CHLAZENÝ PROSTOR.
Ne že bychom někdy byli zoufalí a zatvrzele lpěli na tom, že náš vztah nemá ve dvou smysl a prostě musíme mít třetího do party, to vůbec ne. Náš vztah je opravdu čiročirá dokonalost, soužití v malém bytě dovede být náročné (jo, nemám kam uraženě odejít a odejít na wc fakt není tak dramatické, jak by se mi líbilo), on obecně jakýkoliv vztah dovede být místy náročný.. Každopádně po pár měsících po rozchodu s Tóňou, kdy se nám nepodařilo žádnou “buchtu” sbalit, byť jen do postele, zavítali jsme na igirls seznamku. Nečekali jsme valné výsledky, jen jsme si říkali, že možná by nebylo špatné zamávat na štěstí a říct “Ahoj, my jsme tady!” (Ve skutečnosti by nám nedělalo problém ho praštit pánví zezadu a přivázat ho v našem sklepě, ale pššt!) Ozvalo se pár hloupých, pár falešných, pár pěkných ale zdaleka, slečen. Některé slečny byly dokonce tzv. svlečny, to jest slečna co se neptá a rovnou posílá nahaté fotky. Jiné zase neměly na profilu fotku vůbec. Nebyla bych to já, abych jedné takové neodepsala. Přeci jen, když už si někdo vymyslí cosi originálnějšího než “Ahoj, jak se máš?” zaslouží si alespoň chvilku mého času. Z této osoby se vyklubala Anča. Na fotkách ne moc pěkná, ale docela sympatická dívka v mém věku. Bylo znát, že je inteligentní, prima se s ní psalo, slovo dalo slovo, a šli jsme ve třech na rande. Sešli jsme se v pivovaru a povídali si. Hodně jsme se o sobě vzájemně dozvěděli, tak nějak jsme si povídali i o našich zkušenostech s touto netradiční formou vztahu, večer obecně byl moc fajn. Když pivovar zavíral, jako jeden muž (nebo jedna žena? Převaha žen asi vítězí), tak teda jako jedna žena jsme se shodli, že v Bille koupíme kofolu a whiskey a půjdem pokračovat do nedalekého parčíku. Anča v těch místech bydlela celý život, my asi rok, takže to bylo jasné. Seděli jsme na kamenné lavičce, mírně přiopilí (opravdu jen mírně, co s člověkem udělají dvě piva a možná panák whiskey), zábrany pomalu padaly. S Ančou jsme se líbali (techniku líbání ve třech lze najít v mém prvním článku, libovali jsme si, jak super rande se nám povedlo. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Áďa si šel odskočit, já s Ančou jsme si povídali. Po chvíli už mi bylo divné, kam sakra šel, tak jsem mu volala. Nebral mi to… To, že mi Áďa nebere telefon, je divný, nebere mi ho jen když je v práci, a ani to není stoprocentním pravidlem.  Není tedy divu, že se mi udělalo špatně, když mi to nebral pět minut.Tak jsme ho šly hledat. Nervíky zapracovaly a já zvracela u stromu. Anča slíbila, že ho jde najít a že všechno bude v pořádku. Mírně hysterická jsem seděla u stromu (u jiného než u kterého jsem zvracela!) a zkoušla mu dál volat. Po několika marných pokusech mi to konečně zvedl. Nevypáčila jsem z něj nic jiného, než to, že se mu udělalo špatně a někde leží. Hysterické já popadlo veškeré zbytky logického uvažování a zavolalo 112. Byla jsem schopná vysvětlit kde jsme a co se stalo. Poslali k nám hlídku. Došourala jsem se k lavičce u cesty, kde jsem na ni čekala. Když páni policisté dorazili, zeptali se mne co se stalo a jali se Áďu hledat. když jsem slyšela “Máme ho!” tak jsem se k němu rozeběhla. Nic jsem nedbala, že mám na rameni jeho stokilovou brašnu, najednou nevážila nic. Když jsem viděla, že mu je jen špatně, ale že normálně a v klidu komunikuje, bylo mi o hodně líp. Příval slz jsem sice pořádně nezastavila, ale co, on mne viděl brečet, já jeho zvracet. Páni policisté zavolali záchranku. Stalo se něco, co jsem opravdu nečekala. Nemohla jsem jet s ním. Bylo mi zle. Nikdy jsem o nikoho neměla takový strach. Asi to je tím, že jsem hrozně cinická osoba, což je zapříčiněno tím, že mám za sebou nehezké události, hodně nehezké. A oni mne nenechali být s ním. Donutili mne vylézt ze sanitky a já se složila na asfaltu. Dlouho jsem se necítila takhle. Všechno jsem měla sevřené a v hlavě jen neutuchající žal, který křičel “NE! TOHLE NEMŮŽETE, TO NEJDE!” Docela mne dodnes děsí, že polisicté očividně nemají žádný kurz, jak nakládat s někým, kdo se takhle složí. Aneb tři strážci zákona nade  mnou stáli, zatímco já se kolíbala dopředu dozadu a rvala si vlasy. Nakonec, když jsem jim slíbila že budu moc moc moc hodná, mne odvezli do Motola. Jela jsem policejním fárem, heč! V Motole mne vysadili, vysvětlili co se děje, kde je Áďa a odjeli. Já tam čekala a čekala. Zdálo se mi to nekonečné, co na něm sakra vyšetřují? Po dlouhé době vylezla paní v bílém a řekla si o ambulantní poplatek. Dala jsem jí devadesát korun a ona zase odešla. Po další dlouhé době vyšli dva lidé s Áďou. “Tak tady ho máte,” sdělila mi bílá osůbka a posadila ho na židli. “A co já s ním?” Hahaha. Milující žena, fakt. Jenže já opravdu nevěděla. Neřekli mi nic. Ve všech Růžovkách a tak vždycky dostane doprovázející osoba vyčerpávající info a já dostala: “Tady ho máte.” Super. Takže co… Mimochodem, Áďa tenkrát dostal super blicí pytlík, igeliťák s ryskou a náhubkem. Asi hodinu jsme seděli v nemocnici, zatímco já přemýšlela kde sakra jsme (v Motole se fakt nevyznám a doufám, že tam nikdy nebudu muset něco hledat) a jak se dostaneme domů. Autobus byl zavržen rovnou. Metro už dávno nejelo a i kdyby, tak jsem nevěděla jak se k němu dostat sama, natož s člověkem, co je rád, že dojde pár metrů. Tak se projedeme taxíkem. Googlila jsem taxislužby. První paní mi odmítla poslat Taxi s tím, že nemám viditelné číslo. Tu jsem poslala do háje slovy: “No super, tak nashle.” Další paní mi řekla to samé, ale když jsem jí nadiktovala číslo, řekla že mi někoho pošle. Půl hodiny se nic nedělo, tak jsem googlila dál. Taxislužba bez zavolaní dorazila jako jediná. Dotáhla jsem poblijónka do taxíku a frčeli jsme domů. Pán byl o tři kila těžší a my o ty samá tři kila lehčí, respektive moje peněženka. Díky bohu za širší centrum, bůh ví, kolik by to stálo někam na okraj Prahy. V tom shonu jsme na Anču ani nepomysleli. Ráno poté jsem si na ni ale vzpomněli a situaci si rozebrali: milá Anča se na nás totálně vybodla. Jasně, asi by další rande nebylo a když, bylo by to asi trochu divný. Jenže ona prostě Áďu nešla hledat (on byl asi deset metrů od nás, takže by ho opravdu nepřehlédla), i když to slíbila. Bude z ní asi zdravotní sestra, to potěš pánbů teda. Co bychom s někým takovým dělali? Jasně, asi nemůžeme nikomu vyčítat, že nedá opilému bezdomovci dýchání z úst do úst, ale vykašlat se na někoho s kým si celý večer povídám? To je slušnost, pokusit se pomoct. Byť jen trochu. Takže našeho nevydařeného rande nelitujeme. Přišli jsme sice o možnost poznat se hlouběji, na druhou stranu jsme zjistili, že jsme rozhodně nepřišli o TU PRAVOU. Ta pravá by tohle totiž neudělala ani omylem.
A co za touhle událostí vlastně stojí? Zmínila jsem to na začátku: utopenci. Já měla jen kousek a rovnou jsem řekla, že je to moc kyselé a že to nesním. No, Áďa byl frajer, a když už utopence udělal, tak je sní. Utopence v létě už nikdy, jestli vůbec. Lednice je na ně malá, do sklepa se zatím nedostanem a pod linkou se očividně zkazili. A to je v našem bytě permanentně mezi osmnácti a dvaceti stupni (takže venku lituji, že nemám postavu na minikraťásky a tričíčko co končí těsně pod pupíkem, a vevnitř nosím teplé ponožky a zimní bundu).

Myslím si, že by bylo dobré, abych ještě jednou zopakovala poselství tohoto článku:
NIKDY NENAKLÁDEJTE UTOPENCE V LÉTĚ, POKUD NEMÁTE OPRAVDU DOBŘE CHLAZENÝ PROSTOR.
Máňa

čtvrtek 20. října 2016

Jak souvisel náš vztah s Tóňou s koprem?

No a tady je poslední díl naší storyline o vztahu s Tóňou. Po tomhle budou následovat další historky, nějaké naše úvahy, ale žádné velké životní zkušenosti. No kdyby se do nás nějaká čtenářka vášnivě zamilovala, tak s ní můžeme udělat konkurz na redaktorku (požadavky: přítulná, sladká, roztomilá, nadprůměrná inteligence, vlastní vila, jachta, zámek, Rolls-Royce výhodou), protože blog o trojúhelnících bude vždycky vypadat lépe, když je vedený ve třech, než ve dvou. Ale to trochu odbíhám.


Byli jsme spolu asi tři měsíce. Bohužel, po asi měsíci a půl mi náš vztah přestal připadat dostatečně vyvážený. Já s Áďou jsme si zakládali na tom, že chceme vztah, kde si budeme všichni rovnocennými partnery. Pro nás jiný vztah poněkud postrádá smysl. S Tóňou to bohužel po jakémsi rozkoukání nefungovalo.
Vždy, když jsme byly spolu samy, bylo to hrozně fajn, obě jsme si to (asi) užívaly, ale bohužel to vždy bylo jen kamarádské. Žádný sem tam letmý dotek, žádná pusinka abych věděla že tu je. Já ano, ona ne. A mně to pak přestalo bavit také. Shodly jsme se na tom, že si k sobě musíme tak nějak najít cestu. Ano, zdálo se to logické. Ani jedna z nás neměla vztah se ženou, obě vždy jen s muži. Jenže ono to přeci nemůže být tak těžké, ne?
Problém by samozřejmě nebyl, kdyby nedělala ty zamilované věci ani Áďovi. Jenže tady se ta pozornost nenásobila tak, jak by měla. Občas jsem si připadala jako ta třetí já, i když Áďa se usilovně snažil svou pozornost dělit mezi nás obě. Bohužel jsme se nesnažili všichni a já se nějakou dobu snažila sžít s myšlenkou, že to prostě chvilku může trvat.
No jo, jenže ono když jste s někým tři měsíce, máte pětkrát sex a ona vám to jednou dělá chvíli pusou a třikrát sáhne na prsa, je to prostě problém. Co se sexu týče, tam to bylo znát asi nejvíc. Nejsem taková naivka, abych si myslela, že všechno bude jako v pornu, kde se ženy navzájem věnují strašně moc, zatímco do jedné je zasouván penis… Ne, to opravdu ne. Ale ze zkušenosti s Božkou prostě vím, že se dá pozornost rozdělit i mnohem rovnoměrněji. Ono kdyby se to alespoň trochu střídalo… Nemyslím si, že sex je klíčovou součástí vztahu, ať už dvou či tří-členného, ne, klíčový není, ale rozhodně pro mne ani pro Áďu není zanedbatelný. Bohužel v tomhle vztahu prostě nefungoval. Většinou to bylo tak, že když ehm.. jaksi… Áďa s Tóňou tooo, tak já ležela vedle a přemýšlela co vlastně mám dělat, protože ať jsem se snažila o cokoliv, nikdy jsem od Tóni nedostala jakoukoliv zpětnou vazbu. A to ani když jsme zrovna měly chvilku pro sebe, kdy Áďa se potřeboval vydýchat, napít, načerpat síly na pokračování.. Nikdy jsem nedostala zpětnou vazbu.. Kromě jednoho momentu, kdy mi rozdrápala ruku… Hahaha…
Nechci psát jen o tom, jak to neklapalo v posteli. Jenže tak jak to neklapalo tam, tak to neklapalo ani jinde. My byly prostě kamarádky a obě jsme chodily s Áďou… Bohužel se Tóňa začala vybarvovat i jinde, jak již Áďa naznačil….
Nemáme rádi pokrytecké lidi, a pokud se nám nějaké takové pokrytectví povede, okamžitě si to navzájem řekneme… Bohužel, Tóňa pokrytec byla víc, než by se nám líbilo. Jako každá žena si o sobě myslela že je tlustá (ano, postavu modelky neměla, ale kdo ji má, že) a chtěla zhubnout. Zhruba jednou týdně chodila sportovat, což jí bohužel nepomáhalo. Ono ani nemohlo, když její jedna porce byla stejně velká, jako moje a Áďova dohromady. Ale dál brblala že nehubne. Jasně, taky bych strašně chtěla zhubnout, ale nejsem pokrytec a přiznám rovnou, že jsem lenoch líná a chci si válet šunky, protože to je pohodlnější… Prostě, myslím si, že každý by se měl naučit přebírat zodpovědnost za svá rozhodnutí, místo brblání a výmluv se snažit hledat cestu ke zlepšení a nebo se smířit s tím co je.
Také se začala vybarvovat i co se alkoholu týče. Ano, každý máme svoje problémy, její nebyly zrovna malé, ale když už tedy jezdí každý víkend k Tondovi, opravdu se spolu musí pořád jen opíjet? A pak se tím pubertálně chlubit? Jsou to takové ty věci, které člověka prostě mrzí….. Navíc Tóňa nikdy neměla za nic zodpovědnost. Nikdy nemusela převracet každou korunu v ruce, nikdy si na nic moc nevydělala, protože vlastně nemusela.
Ano, jsou věci, které se člověk naučí až věkem a tak. Třeba já jsem se od rodičů čerstvě po osmnáctých narozeninách odstěhovala a potýkala se s tím, že mne můj drahý nějakou dobu víceméně živil. S mým kapesným 1000Kč jsem do “rodinného” rozpočtu moc nepřispěla a brigáda v maturitním ročníku nepřipadala v úvahu (ne kvůli náročnosti předmětů, to byl výsměch, ale kvůli docházce). Nechci nikomu vyčítat, že tyhle zkušenosti nemá, ale když už si někdo stěžuje, že nemá čas, protože se učí, to je výmluva. My musíme kromě školy chodit do práce, a to rozhodně nechodíme na jednoduchou univerzitu…
Takže s Tóňou to šlo do kopru… Několik nocí jsme o tom s Áďou diskutovali, oba jsme se snažili najít řešení. A to je problém. OBA. Ne VŠICHNI TŘI.
No, možná to šlo udělat i líp. Možná kdybychom se snažili víc, mohli dnes být redaktoři blogu tři. S Tóňou jsme se rozešli. I to šlo asi udělat líp. Možná by vás zrovna tohle mohlo zajímat, přeci jen… rozdíly v začátcích vztahu jsme probrali, ale konce ne. No… to jsme takhle jednou seděli u nás a Áďa si vzal hlavní slovo, řekl Tóně, že to není ono. No, dodnes nevíme, zda si to Tóňa přebrala tak, jak měla. Vzala to v klidu (respektive klid předstírala) s tím, že chceme být sami a že to chápe. Nepříjemná část byla za námi a vztah ve třech také. No a jak tedy náš vztah souvisel s koprem?


VZTAH→KOPR
Obr. 1: Vývojový diagram o procesu přeměny vztahu v kopr


No a teď se můžete těšit na příběhy z naší nezadanosti, naše strasti se seznamováním a milostné eskapády. Doufáme, že zůstanete našimi věrnými čtenáři a budete se bavit. :-)

Váše Máňa

pondělí 17. října 2016

Dámy a jejich svádění

Pár dnů zpátky se nám tu objevil dotaz na to, jak a kde svést děvče. No a protože  jsem neskutečný alfasamec, jak jsem již zdůrazňoval dříve, zahrnu Vás tipy a triky na to, jak balit nějaký buchty, kámovole, jo. No dobře, trochu lžu - žádné triky říkat nebudu, protože žádné triky nejsou. Platí to pro ženy, pro muže, pro koně, pro slepice - na balení, svádění, získávání srdcí žádné triky nejsou, nebyly a nebudou. Lidé nejsou roboti, na každého platí něco úplně jiného a ve výsledku je nejdůležitější psychické souznění a překonání zábran. A samozřejmě, první polibek zdaleka neslibuje druhé rande (přeci jen, spousta dam může být prostě jen zvědavých a pro večery v barech, kdy alkohol posiluje zvědavost, to platí zvláště), ale vzhledem k tomu, že každé hledání vztahu začíná filtrací osob nevhodných, tohle téma toho asi řekne nejvíce. Ale abyste si nemysleli, zas až tolik zkušeností s tímhle taky nemáme, ono to tak možná nevypadá, ale jsme docela cudní a slušní. Opravdu.
Hezcí lidé to mají samozřejmě jednodušší. Nemůžu posoudit úplně objektivně jak jsem na tom já, ale tipoval bych lehký nadprůměr - mám docela hezkou ramenatou postavu průměrné výšky, tmavé husté vlasy a jantarové oči. Na druhou stranu, nijak to nepřeháním s výběrem padnoucího oblečení, ani nemám vypracované tělo z posilovny. Máňa je na tom lépe - má roztomilý kukuč, postavu přesýpacích hodin a není líná se sebou sem tam něco provést (například si obarvit vlasy na odstín zralé karotky).
Na druhou stranu znám i lidi, kteří jsou docela hezcí, nemají nevýhodnou pozicí toho, že jsou dva, ale i tak jsou v těchto ohledech… No… Neúspěšní.
Pro příklad uvedu krátkou historku. Bylo nebylo, Áďa s Máňou seděli vlahého jarního večera ve svém oblíbeném baru, návštěvnost nebyla nijak zvlášť vysoká, tedy jsme živě konverzovali asi v pěti lidech (včetně barmanky Helči) o pářících zvycích kytovců a dalších mořských bestií. Nevím proč, ale diskuse v tomhle baru, ať začne jakkoliv, nakonec skončí u nějakého takového tématu.
Jeden náš kamarád (říkejme mu Vilda) se tam v průběhu večera snažil svádět jednu naší kamarádku (říkejme jí Vendulka), kupoval jí drinky, snažil se jí všemi možnými i nemožnými způsoby dvořit, svádět jí. Ona jeho návrhy nechávala nepovšimnutými a raději živě diskutovala. Později musel Vilda odejít domů, je mimoměstský, tedy musel stihnout autobus. No a Vendulka se nám po jeho odchodu svěřila, že zpočátku jí jeho snahy lichotily, ale později už to bylo dosti vlezlé a nepříjemné. My jsme v baru ještě zůstali a povídali si, probírali další zajímavá témata a lehce, spíše přátelsky, jsme flirtovali. Když jsme odcházeli domů, tak jsme se s Vendulkou na tramvajové zastávce (a v tramvaji) stačili líbat a slíbit si, že bychom někdy spolu mohli někam zajít. Nic víc z toho bohužel nebylo, protože jsme se pak dali dohromady s Tóňou, ale ponaučení je z tohoto příběhu jasné. Pokud se člověk snaží mermomocí někoho sbalit, dost možná svůj protějšek spíše odradí. My jsme si prostě přišli užít hezkého večera s přáteli, vyslali jsme lehký signál, že by se něco dít mohlo, netlačili jsme na pilu a vše vyplynulo ze situace. Bylo to hezké, příjemné, Vendulka se sladce a stydlivě červenala, ale nebylo v tom nic oplzlého nebo vlezlého. A to jsme byli dva, což je pro většinu lidí přeci jen poněkud nezvyklé.
Další podobná příhoda se stala, opět v našem oblíbeném baru, za večera kdy bylo naopak natřískáno. Podařilo se nám svést děvče, které jsme nikdy předtím neviděli. Byla to krásná blondýnka a kvůli ní na mne byl dlouho naštvaný jeden kamarád, Láďa. A to proto, že se mu strašně líbila a my jej předběhli. A co z toho plyne? Měl se s ní spřátelit, povídat si s ní. Nikoli na ní zamilovaně civět a čekat, že jí to dojde. Přeci jen, zapříst s někým hovor není složité. Chce to jen využít situace, nebýt nuceně vtipní, prostě být sví. No a pokud to protějšek neopětuje, tak pokrčit rameny, očividně to není osoba pro nás.
Co tím chci říct, svádění dam (o pánech mluvit nebudu, protože s tím jsem neměl nikdy zkušenosti, jednou jsem byl zatažen do trojky kamarádem a jeho milou, ale to jsem byl já tou “obětí”) není nic obtížného. Stačí ve vhodnou chvíli oslovit, být sví, usměvaví a empatičtí. A samozřejmě nepočítat s tím, že to pokaždé vyjde. No a jednou příště snad něco o našich zkušenostech s internetovými seznamkami.


Guru Áďa Óm Nadsamec

pátek 14. října 2016

Polyamorní demagogie na iDnes

Dámy a pánové, sedla na mne múza. A protože jsem supa hipsta bloga, píšu z CAFÉ BARU! Ou jé. Úplnou náhodou totiž potřebujeme k řešení jedné věci notebook, a přestože to momentálně vypadá tak, že Áďa se sice trošku nudí (ano, hraje si na telefonu, čte si a brblá), a já si datluju do notebooku. A popíjíme čajíček s rumem. Protože zdejší bar má, jak nám bylo sděleno, ÚROVEŇ, nemáme ho s Tuzemákem. Jaké (ne)zklamání! ♥
Ale k věci: na ONADNES, jsem narazila na článek o polyamorii. Respektive na příběh jednoho amerického páru/ trojice. Co mne však zaráží, jsou komentáře pod ním. Rozhodně doporučuji si přečíst diskuzi. Článek jako takový je o tom typu vztahu, o jakém tu píšeme my. Jaký chceme my. Takže jestli po přečtení článku budou nejasnosti, neváhejte nás kontaktovat. Pokud jste stydlín či stydlína (v případě nevyjasněné identity stydlíno), počkejte si, než o tom sami napíšeme, nebo počkejte než vás zvědavost začne hryzat až příliš a neváhejte nás jakkoliv kontaktovat!
No a o čem tedy chci psát? Nepředpokládám, že někdo z diskutujících by si můj článek přečetl, přesto však mám jakousi potřebu vyjádřit k některým příspěvkům svůj názor. A kde jinde než zde (ano, přímo v tamté diskuzi, ale jelikož iDnes je jako STB a moje opravdu normální jméno a příjmení označil za neobvyklé, chce po mne kopii občanky. Tůdle, i v bance si to musej opisovat!).

Rozjedem to něčím milým:
Víc takových Zdeňků, prosím. O terminologii se dohadovat nebudu, pojem sdílené manželství zní trochu šíleně, ale zrovna já mám co povídat. Každopádně to je jeden z mála milých komentářů a díky bohu za něj!



Nope, stačí jedna a další už je v pohodě (náš případ, víceméně). Ono to není tak těžké, dnes jsou lidé ochotni se nad danou problematikou zamyslet a doba nám přeje.



Jo, asi tak jako je otázkou času, kdy si vjedou do vlasů pán a paní. Lesbické vztahy snad nemohou být až do konce života? Heh?


Opravdu? Opravdu jsou muži jako zvířata, že nedokáží své pudy kontrolovat? Nebo začneme provádět malou potřebu uprostřed místnosti, protože to na nás teď přišlo a záchody nemáme geneticky dané? No tak… A opravdu do toho budeme tahat uprchlíky? Co třeba se podívat na rozdíly mezi polygamními vztahy kde jsou všichni dobrovolně a z lásky, a těmi, kde to určili rodiče? Jo, být nadrženým samcem a stará se na mě tvářit jak na pytel exkrementů, jsem taky frustrovaná. Jasně že jo. Ale když jsou všichni ve vztahu dobrovolně, proč by někdo měl být agresivní a bojechtivý když je spokojený? (Doufám že pochopíte myšlenku i s mou mizernou formulací.)


Přečtěte si článek: děti jsou spokojené a všechny tři rodiče mají rádi. Mají milující rodiče, kteří jsou všichni spolu a šťastní. To je více, než mají děti rozvedených manželů.


Když jsem dobrovolně s mužem a ženou, proč by někdo jiný nemohl být se dvěma muži? A proč by se o potomky nemohl starat i muž? V dnešní době není až tak neobvyklé, když jde na “mateřskou” muž.

Jejda…. Že by někdo uhodil hřebíček na hlavičku? ♥


To jsou asi ty nejlepší/ nejhorší komentáře. Co k tomu říci? Snad je to, že když už mi nedáte zpětnou vazbu vy, musím si ji hledat jinde. Takže tak. Komentujte, hejtujte, diskutujte, ale, prosím, reagujte. Pak nebude muset zoufalá Máňa masturbovat nad každým lajkem na facebooku a hledat si otázky když chce dávat odpovědi! :’(

Vaše Máňa

pátek 7. října 2016

Áďova bisexuální vsuvka

Vážené čtenářstvo, velice se omlouváme za dlouhou nečinnost, situace se pomalu stabilizuje, stresová špička ze začátku semestru je pryč a začíná trvalejší, menší a neodbytnější stres semestrálních prací, diplomek. nedostatků času, nicméně dovolující sem tam něco sepsat (dokud nám nedojde inspirace). Máňa Vás všechny pozdravuje, posílá pusu (to zejména slečnám) a brzy prý něco sepíše taky.


Dnešní článek bude o bisexualitě, o svých zkušenostech a jak na ní nahlížím.
Abych začal, k jeho napsání mne tak trochu inspiroval tento článek na blogu slečny Aries. S mým článkem vlastně nemá vůbec nic společného, ale byla by škoda jej nezmínit.


Abych začal, nejprve bych měl asi říci něco o sobě:


Ve svých sedmnácti letech jsem byl přesvědčený odpůrce jakéhokoliv projevu homosexuality. Považoval jsem to za něco nechutného a nepřirozeného. U žen mi to tedy až tolik nevadilo, lesbické porno jsem měl rád a tak dále. Myslím si, že můj pohled na věc se shodoval se podstatnou částí dnešní mužské populace.
Ve svých devatenácti jsem se poprvé líbal s klukem. Bylo to v opilosti, z hecu, s kamarádem, protože moje tehdejší přítelkyně to chtěla vidět, upřímně tehdy bych to nikdy nepřiznal (byli jsme dost maskulinní a homofobní komunita), ale docela se mi to líbilo.


Během následujících tří let jsem se stačil líbat (a to jakože s jazykem a vším co k tomu patří) s dalšími pěti chlapci. Všichni byli heterosexuální, všichni si byli typově trochu podobní (spíše jemných rysů, má milá by je nejspíše popsala slovem “uke”), vždycky tomu předcházel lehký flirt, který byl všemi okolo považován za nevinnou, byť trochu zvrhlou barovou zábavu a ono to tak vlastně i bylo.


Dokud nepřišel Drahoš.


S Drahošem jsme se znali od mých asi sedmnácti let, vídali jsme se pouze občas, ale svým způsobem si rozuměli. Byl štíhlý, ačkoliv nijak zvlášť nesportoval tak měl hezkou, šlachovitou postavu a samozřejmě jemné rysy. Pokud by byl oholený a namaloval se, nejspíš by z něj byla docela hezká dívka. Narozdíl ode mne - já jsem postavy ač nikoli tlusté, tak rozhodně trochu medvědí. Jednoho večera, při posezení s přáteli jsme spolu mluvili o líbání se kluka s klukem a jeho reakce byla docela předvídatelná:
D: “Fuj, Áďo, vždyť to je hrozně divný se líbat s klukem.”
A: “Vždyť je to jenom sranda, o nic nejde, prostě hec.”
D: “Stejně, je to prostě hnusný, je to teplý.”
A: “Seš srab, vole.”
Zhruba o měsíc později ho jeho přítelkyně (a mne zas ta moje) přemluvila, abychom se líbali, že by to hrozně chtěly vidět a bylo by to hrozně sladký a cute. Nicméně, to byl pouze začátek. Po pár týdnech jsme se s Drahošem viděli na další akci, a naše konverzace se ubírala dosti nečekaným směrem:
D: “Ahoj Áďo, budeme se zase líbat?”
A: “Cože? No to hele ne, na to nejsem dost opilý.”
D: “Ach jo,no tak pozdějc.”
Já jsem se mu ten večer trochu vyděšeně vyhýbal, zatímco mi má přítelkyně říkala, že se jí Drahoš byl už několikrát zeptat, zda dost piji a jestli už jsem dost opilý. No, abych mu udělal radost tak jsem se po něm v zapadlé chodbičce baru vrhl a líbali jsme se. Líbilo se mi to, i když nelíbal nijak zvlášť dobře. Hodně jako kluk, až příliš agresivní jazyk, zatímco já prý líbám trochu jako holka, něžně, i když na první pohled by každý čekal nejspíše opak.
Po tom večeru jsme se pár měsíců neviděli, i když jsme si občas vyměnili nějakou zprávu. Já jsem měl těžkou hlavu z toho, že jsem si nepřipadal tak docela jako testosteronem nabitý alfasamec, z toho že jsem zahnul své přítelkyni, z toho že mne vlastně přitahují i kluci.
Znovu jsme se viděli na jedné party u našeho společného kamaráda, kde byly opět i naše přítelkyně. Celý večer jsme se bavili tak nějak spolu, myslím si, že jsme spolu i trochu flirtovali. Občas jsme se spolu vypařili na cigaretu.. Protože alkoholový opar nebyl nijak silný, kupředu nás hnala jenom touha po... nikdo z nás asi ani nevěděl čem, naše doteky byly zpočátku dost nesmělé, padla spousta hloupých vtípků, pohledů do země, úsměvů a červenání se, nicméně když večer pokročil, měly naše rty k sobě zase příliš blízko. Vzhledem k tomu, že jsme to měli s dopravou domů těžké, zůstali jsme nakonec spát ve čtyřech (my a naše přítelkyně) v jedné posteli. Samozřejmě, že nás zase hecovaly a Drahoš překročil pomyslnou mez a sáhl mi do boxerek. Dámy tohle braly jako povedený žert, my se na sebe jen ve tmě červenali a šli raději spát.
Ráno jsem se probudil s Drahošem těsně přituleným ke mně, což našim přítelkyním připadalo v danou chvíli velice roztomilé. Ten den jsme se už jen rozloučili, dali si pusu, jako si obvykle dávají dobré kamarádky a pár týdnů se raději navzájem vyhýbali. Myslím, že oba jsme po tom večeru ztratili dost ze své sebejistoty.
Během následujících měsíců jsme se viděli několikrát, vždy jsme si jen dali pusu (což se neobešlo bez pohoršených poznámek okolí), ale jinak naše interakce byla nulová. Bál jsem se svých pocitů, nevěděl jsem co si o sobě mám myslet. A Drahoš se mezitím stačil rozejít se svou tehdejší přítelkyní.
Dalším zlomem byla párty u kamaráda na chatě, večer byl skvělý opět se pilo, jedlo, hodovalo... A my se s Drahošem vytratili do blízkého lesa pod záminkou, že si chceme promluvit o nějakých vztahových záležitostech. V okamžiku, kdy jsme byli mimo dohled jsme se po sobě vášnivě vrhli, začali se líbat a objímat a já jsem cítil náhlý přísun krve do svého rozkroku. Rukou jsem nahmátl, že Drahoš trpí stejným neduhem. Naše vzrušení dávno překonalo veškerý stud a zábrany a po chvíli, kdy jsme vzájemně řešili své problémy, jsme se ruku v ruce vraceli k našemu tábořišti.
Řekli jsme si, že se chceme vídat častěji, ale příliš jsme nevěděli jak, věděl jsem, že mne přitahuje, ale měl jsem přítelkyni, vůči které jsem měl silný pocit viny, ale nechtěl jsem se s ní rozcházet, takže jsme se museli scházet tajně. Vzhledem k tomu, že jsme oba cítili nad sebou stud a neměli jsme ani čas, znovu jsme se pořádně viděli až po dalším měsíci, u mne doma. Po naší první společné erotické chvilce za úplné střízlivosti jsme asi poprvé mluvili o nás a já ani nevím nakolik vážně jsme to mysleli.
D: “Áďo, proč my vlastně spolu nechodíme?”
A: “Jak to myslíš?”
D: “No víš jak, prostě být spolu, můžem spolu bydlet, prostě spolu být, maximálně si občas spolu sbalíme nějakou holku.”
A: “Hele to nejde… Jak by na nás lidi koukali? Navíc mám holku, jsme spolu dlouho, bydlíme spolu, prostě to nejde, promiň.”
Každopádně to bylo naposledy, co jsme se s Drahošem spolu takhle viděli. Kontakty jsme spolu úplně nerozvázali, ale o tom co mez námi bylo nemluvíme. Se svou tehdejší přítelkyní jsem se o pár měsíců později rozešel, nic z toho jsem jí nikdy neřekl, a upřímně, trvalo mi další dva roky, než jsem si to všechno přiznal před sebou. A doteď mne občas napadne, jaké by to bylo, kdybych začal chodit s Drahošem.
Taky je docela zajímavé, jak reálný příběh může na papíře působit stejně nereálně jako nějaká fanfikce.
A teď k mému pohledu na bisexualitu:


Myslím si, že mezi muži je nejméně stejný podíl bisexuálů, jako mezi ženami, ale nikdy nepodnikne svůj coming-out, protože nemají bez partnera důvod. A toho partnera si nenajdou, protože se podniknout coming-out bojí, čemuž se nedivím. Já bych také svým rodičům neměl to srdce říci, že se mi líbí i muži, bojím se jak by k tomu přistupovali v práci, ve škole, mezi kamarády. Důvodem je to, že láska ke stejnému pohlaví je u mužů daleko větším stigmatem, přičemž bisexuálové to mají daleko těžši než gayové, paradoxně právě proto, že mohou smysluplně žít i bez onoho coming-outu.


Myslím si, že většina lidí je do jisté míry přitahována stejným pohlavím, pouze je přitahuje jinak úzká, typově specifická skupina. Zatímco žen se mi líbí opravdu přehršel, a na většině žen se dá najít něco přitažlivého, muže, kteří by mne nějak eroticky přitahovali jsem potkal možná tři.


Myslím si, že spousta bisexuálů si nepřizná samo před sebou svou orientaci se slovy “vždyť se mi líbí holky” anebo to dokonce ani nezjistí, vždyť já bych si bez Drahoše taky nemyslel, že jsem bisexuál. Vždyť se mi nikdy nelíbilo gay porno (to je dle mne pěkně nechutné), ani mne nikdy nevzrušovala představa souložit někoho (ať muže či ženu) do zadních vrátek.


Váš heterosexuální alfasamec Áďa

sobota 1. října 2016

Co bylo, je a bude

Milí čtenáři, fanoušci, členové davu s pochodněmi a vidlemi. Drazí přátelé a potenciální oběti. Možná, že jste se pozastavili (a možná taky ne) nad tím, že se frekvence našich oduševnělých zamyšlení nad smyslem života a napínavých příběhů s dramatickými zápletkami trochu zmenšila. Nemluvě o tom, že roztomilé kotě nebylo utopeno a nahrazeno dalším roztomilým kotětem, nýbrž se zuby drápy drželo našeho blogu celý týden. Bylo to způsobeno tím, že i Áďa a Máňa potřebují chvíli oddechu, tedy popadli své safari klobouky, sandále, bílé ponožky a kožené kraťasy se širokými šlemi a vyrazili do zahraničí. Nicméně, teď už jsme zpátky, živí a zdraví, po teplých večerech strávených tancem a popíjením velmi sladkého vína, slunných dnech strávených ve stínu olivových hájů a samozřejmě i trochou topení se ve slané vodě. Áďa pochytal trochu barvy a vypadá jako rodilý Řek, zatímco Máně jen vyskákaly pihy po celé tváři, takže se rozhodla, že když už je pihatá jako zrzka, tak se zrzkou stane se vším všudy.
Tolik k minulému týdnu, a teď co dál s blogem. Oběma nám začíná semestr a vzhledem k našim pracovním povinnostem, tomu, že i asociálové jako my se občas musí socializovat (balit buchty, randit a tak, vole, jo, psát blog o vtazích ve třech když jsme dva není moc cool), rozhodně nebudeme psát tolik jako doposud. Velmi nás to rmoutí, ale aspoň nám hned tak nedojde inspirace.

Vaši Áďa a Máňa