Možná by se podle nadpisu mohlo zdát, že dnešní téma bude plné erotiky, sexu a připínacích penisů. No, přiznávám, připínáka doma máme. Ale není hvězdou dnešního dne. Ani náš, ani cizí. My jsme totiž byli na piercingu…
Děláme si z blogu deníček? Ale vůbec ne. Ono víc než o píchání to bude o toleranci obecně. Víte, jak by bylo všem krásně, kdyby se starali o sebe a neřešili, s kým kdo spí, tráví čas, koho miluje, co má na sobě a nebo v sobě? Podle mne krásně…
Jsem propíchlá už na devíti místech, když budu počítat i uši, tak vlastně desetkrát (a to nepočítám nastřelené náušnice), včera jsem přidala šperky číslo 8 a 9, dva mikrodermály mezi ňadra. Dala bych sem snad i fotku, ale víte co, o tom to tu není. Vzpomněla jsem si, že jsme psali, že naším hlavním cílem je ukázat, že i my jsme normální lidi, jako ostatní, i když chceme žít ve třech.

Jenže jsme opravdu normální? Co je vlastně normální? Být jako většina společnosti? Už je to hodně dávno, kdy jsem chtěla být jako ostatní. To bylo možná tak kdysi na základce, a i tak jsem ke konci základky dospěla k názoru, že než být jako ti maloměšťáci (nechci tím urazit nikoho z malého města, ale čistě statisticky vzato, ve velkých městech jsou lidé obvykle mnohem otevřenější), tak radši nebudu mít kamarády. Nechci jít za každou cenu proti proudu, z puberty jsem už vyrostla. Chci si jít vlastní cestou, a jestli se někde na chvíli spojí s proudem, je to v pořádku. Ale nechci, aby mne někdo odsuzoval za to, co dělám s vlastním tělem. Nedělám nic nemorálního, nedělám nic ilegálního… Třeba mí vlastní rodiče jsou proti mým ozdůbkám. A to jsem tenkrát měla viditelné jen obočí, když jsem je naposled viděla, tak jsem měla ještě septum (vysvětlivka: takový ten kravský kruh v nose, jen mám tedy podkovu). Mají pocit, že kvůli piercingům a tetování mám problémy se studiem. Jenže žádné píchání, ať už kanylou či tetovacím strojkem, neovlivňuje to, jaký jsem člověk nebo jaký mám názor na svět. Je spousta různě modifikovaných lidí, kteří to dotáhli daleko. Například ten pán na obrázku je Matt Taylor, britský astrofyzik a jedna z klíčových postav mise zakončené přistáním sondy na kometě.
Meh. Dost o rodičích.

Není to tak dlouho, co jsem se bavila se svou šéfovou, kamarádkou a vrstevnicí mých rodičů, která mne zná nějakých deset let (tzn. byla jsem tenkrát malá a tlustá). Něco jsme řešily a pak se mne zeptala co to mám zas nového v obličeji. No, zapovídaly jsme se. Přesto, že jí samotné se to nelíbí, nechtěla by to a co jsem pochopila tak by ani neměla odvahu, mne kvůli tomu neodsuzuje, jen se pozastavila nad tehdejším počtem (7), čemuž se asi ani nedá divit. Sama říkala, že to prostě o nikom nic nevypovídá a že to není něco, kvůli čemu by se s člověkem přestala bavit nebo ho brala jinak. A tak to má být.
Docela by mne zajímalo, jak daleko to s blogem dotáhneme… Možná nikam a možná daleko. Co když jednou usedneme na rudém gauči pana Krause? Ukážu vůbec, že lidé, kteří mají více partnerů, jsou stejní jako ti ostatní? Nebo pak jen vznikne další předsudek, že lidé žijící v poly-vztazích jsou prostě divní? Upřímně se toho trochu děsím. Ale strašně moc doufám, že lidé přehodnotí názor, že propíchaní jsou jen feťáci a potetovaní jsou jen kriminálníci. Vesměs se snažím s lidmi, kteří se mne zeptají, trpělivě diskutovat, vysvětlovat jim, jak to vlastně funguje, že to není nebezpečné… Ale jak úspěšně, to nedokážu odhadnout.
Na závěr má představa ideálního světa:
Osoba 1: “No, já jsem bi.”
Osoba 2: “A co jako?”
Osoba 1: “No, že jsem na kluky i na holky…”
Osoba 2: “No a? Vždyť je to všem jedno.”
Vaše děravá Máňa