Píchala nás holka

Možná by se podle nadpisu mohlo zdát, že dnešní téma bude plné erotiky, sexu a připínacích penisů. No, přiznávám, připínáka doma máme. Ale není hvězdou dnešního dne. Ani náš, ani cizí. My jsme totiž byli na piercingu…

Děláme si z blogu deníček? Ale vůbec ne. Ono víc než o píchání to bude o toleranci obecně. Víte, jak by bylo všem krásně, kdyby se starali o sebe a neřešili, s kým kdo spí, tráví čas, koho miluje, co má na sobě a nebo v sobě? Podle mne krásně…

Jsem propíchlá už na devíti místech, když budu počítat i uši, tak vlastně desetkrát (a to nepočítám nastřelené náušnice), včera jsem přidala šperky číslo 8 a 9, dva mikrodermály mezi ňadra. Dala bych sem snad i fotku, ale víte co, o tom to tu není. Vzpomněla jsem si, že jsme psali, že naším hlavním cílem je ukázat, že i my jsme normální lidi, jako ostatní, i když chceme žít ve třech.

Jenže jsme opravdu normální? Co je vlastně normální? Být jako většina společnosti? Už je to hodně dávno, kdy jsem chtěla být jako ostatní. To bylo možná tak kdysi na základce, a i tak jsem ke konci základky dospěla k názoru, že než být jako ti maloměšťáci (nechci tím urazit nikoho z malého města, ale čistě statisticky vzato, ve velkých městech jsou lidé obvykle mnohem otevřenější), tak radši nebudu mít kamarády. Nechci jít za každou cenu proti proudu, z puberty jsem už vyrostla. Chci si jít vlastní cestou, a jestli se někde na chvíli spojí s proudem, je to v pořádku. Ale nechci, aby mne někdo odsuzoval za to, co dělám s vlastním tělem. Nedělám nic nemorálního, nedělám nic ilegálního… Třeba mí vlastní rodiče jsou proti mým ozdůbkám. A to jsem tenkrát měla viditelné jen obočí, když jsem je naposled viděla, tak jsem měla ještě septum (vysvětlivka: takový ten kravský kruh v nose, jen mám tedy podkovu). Mají pocit, že kvůli piercingům a tetování mám problémy se studiem. Jenže žádné píchání, ať už kanylou či tetovacím strojkem, neovlivňuje to, jaký jsem člověk nebo jaký mám názor na svět. Je spousta různě modifikovaných lidí, kteří to dotáhli daleko. Například ten pán na obrázku je Matt Taylor, britský astrofyzik a jedna z klíčových postav mise zakončené přistáním sondy na kometě.

Meh. Dost o rodičích.

Není to tak dlouho, co jsem se bavila se svou šéfovou, kamarádkou a vrstevnicí mých rodičů, která mne zná nějakých deset let (tzn. byla jsem tenkrát malá a tlustá). Něco jsme řešily a pak se mne zeptala co to mám zas nového v obličeji. No, zapovídaly jsme se. Přesto, že jí samotné se to nelíbí, nechtěla by to a co jsem pochopila tak by ani neměla odvahu, mne kvůli tomu neodsuzuje, jen se pozastavila nad tehdejším počtem (7), čemuž se asi ani nedá divit. Sama říkala, že to prostě o nikom nic nevypovídá a že to není něco, kvůli čemu by se s člověkem přestala bavit nebo ho brala jinak. A tak to má být.

Docela by mne zajímalo, jak daleko to s blogem dotáhneme… Možná nikam a možná daleko. Co když jednou usedneme na rudém gauči pana Krause? Ukážu vůbec, že lidé, kteří mají více partnerů, jsou stejní jako ti ostatní? Nebo pak jen vznikne další předsudek, že lidé žijící v poly-vztazích jsou prostě divní? Upřímně se toho trochu děsím. Ale strašně moc doufám, že lidé přehodnotí názor, že propíchaní jsou jen feťáci a potetovaní jsou jen kriminálníci. Vesměs se snažím s lidmi, kteří se mne zeptají, trpělivě diskutovat, vysvětlovat jim, jak to vlastně funguje, že to není nebezpečné… Ale jak úspěšně, to nedokážu odhadnout.

Na závěr má představa ideálního světa:

Osoba 1: “No, já jsem bi.”

Osoba 2: “A co jako?”

Osoba 1: “No, že jsem na kluky i na holky…”

Osoba 2: “No a? Vždyť je to všem jedno.”

Vaše děravá Máňa

No teda!

Bylo nebylo, byla krásná (vlastně bylo zataženo a pršelo, ale asi si můžeme dovolit trochu umělecké hyperboly) neděle a Áďa s Máňou se jednou po dlouhé době podívali na statistiky blogu, když už to ta googlí blogovací služba umožňuje.

No a to co jsme zahlédli nás opravdu mile překvapilo! Do naší oázy nevkusné prózy, pseudo-psychologických blábolů a pochybných zkušeností jste už zavítali skoro osm a půl tisíckrát!

A co tím chceme říct? Hrozně moc díky za to, že nás čtete, za všechny lajky, komentáře a sdílení na Facebooku i na blogu, za podporu těch z Vás kdo nám psali maily a zprávy. Dělá nám to dobře a máme díky tomu pocit, že psát o takovýchto tématech má smysl. Láska má mnoho podob a i díky nám (a Vám, protože všemi těmi lajky pomáháte tomu, že je to vidět a čím víc lidí to vidí, tím víc lidí o tom mluví a zamyslí se nad tím) lidé, jejichž vztah a vnímání světa nejsou úplně konvenční budou čím dál méně stigmatizováni.

Protože ideální stav věcí bude až ve chvíli, kdy se nikdo nepozastaví nad větou “já mám dvě partnerky, žijeme spolu a milujeme se”, stejně jako nad “víš, mě se nelíbí jen kluci, mám ráda i holky”. A ve chvíli, kdy toto po dlouhém rozhodování svěří svým blízkým, tak se dočká jen “No, nejvíc mě mrzí, že ti připadalo, že by mě něco takového mrzelo. Vždyť hlavní je, abyste byli šťastní”.

Hm, koukám, že jsme byli zase strašně patetičtí. Ale když nás to svým způsobem docela dojalo.

Vaši pisálkové Áďa a Máňa

P.S.: Dali jsme si hloupé předsevzetí, že tentokrát na Prague Pride musíme být zadaní a jít tam jako polyvěrozvěstové. Tak nám držte palce.

Coming outy, aneb proč se nestydět

No, původně jsem chtěl psát o promiskuitě, našem současném životním stylu, probrat trochu nevěru a tak dál. A, jak je asi zjevné, skončil jsem u trochu jiného tématu. Tohle téma holt budu muset probrat příště.

Na úvod, mám v práci jednu kolegyni, říkejme jí Vendulka. Vendulka pochází z malého města kdesi za sedmero kopci a za sedmero poli, na víkendy se do své otčiny vrací. A působí dojmem hezkého, chytrého, občas trochu chlapeckého (má víc chlapáckých zálib než já, například co se pití piva a sportů týče), nicméně zcela “normálního” děvčete.

Když nastoupila k nám, nijak zvlášť jsme se nebavili, občas se mne zeptala na něco týkajícího se práce kterou zrovna dělala, nic dalšího. Prostě normální vztah mezi kolegy. Jak už to tak bývá, časem se naše rozhovory posunuly i do osobní roviny a, ani nevím jak, jsme se dostali k tomu, že mám dvě partnerky. Vzhledem k tomu, že nejde o nic úplně obvyklého, samozřejmě se trochu vyptávala, ale zejména se vždy strašně roztomile zakřenila se slovy “stejně je to divný”, což mou zlou povahu motivovalo k tomu, abych na toto téma stáčel hovor ještě víc.

S Vendulkou jsme se postupně začali bavit ještě víc. Celou dobu jsem věděl, že je zadaná, že má přítele. No, a jednou mi u piva řekla, že to není tak docela pravda, že je to spíš přítelkyně. Samozřejmě mne to docela překvapilo. Dozvěděl jsem se od ní, že její rodiče to nijak zvlášť dobře neberou, bojí se reakcí okolí a tak dále. Samozřejmě, že jsem se ji chvíli snažil podpořit a přesvědčit, že rodiče si časem uvědomí, že když je šťastná, tak poslední věc na které by mohlo záležet je pohlaví jejího partnera. A co se okolí týče, nejsme v padesátých letech a většině lidí je tohle úplně jedno, nejhorší co se může stát je křižující se babička nebo slintající teenager v metru.

Co mne pak zarazilo ještě více byla jedna naše společná cesta z práce metrem. Hovor se nějak stočil k tématu bisexuality a jak to vlastně u sebe objevila a to co následovalo, tak byl její vyděšený pohled a “proboha nemluv o tom, vždyť nás teď každý slyší”. Což je reakce, kterou bych pochopil spíše kdyby měla rozjetý byznys s heroinem, než kvůli tomuto. Připomínám, že jsme jeli metrem, mluvili docela potichu a stáli velice blízko k sobě.

No… A co z toho? Docela mne vyděsilo, jak moc jsem si zvykl na život v Praze, na to, že lidé zde už jsou na takové věci zvyklí a nad homosexualitou se ve většině případů nepozastavují. A jak v tomto dovede být složitý život na menším městě, kdy všichni koukají skrz prsty na vše co není zcela “normální”, ať už jde o piercing nebo tetování, kvůli kterému se Mániny rodiče nebaví s ní, netradiční vztah, kdy se Káťa strašně bála, aby nás nikdo neviděl se držet za ruce, nebo láska ke stejnému pohlaví, o které Vendulka nechce mluvit.

A proto bych chtěl říct: Nestyďte se! Vždyť sexuální orientace nebo vztah ve kterém žijete nezmění to, jací jste, vždyť dobrý člověk bude dobrým, ať už bude s kýmkoliv. Nenechte se soudit za lásku. Nikdo nemá právo odsoudit něčí štěstí, jen proto, že se to vymyká něčemu zavedenému. Nebojte se o tom mluvit jako o něčem zcela normálním, protože tím víc lidem to ve výsledku bude jako normální věc připadat. A hlavně: nebojte se jít za štěstím. nemůže být snad nic horšího, než skončit v nevyhovujícím vztahu kvůli tomu, že s tou pravou osobou, osobami, nechcete být ze strachu “a co na to řeknou lidi”. A už vůbec si nenechte otrávit své štěstí jedovatými poznámkami lidí, kteří jsou tak omezení, že nejsou schopni akceptovat nic neobvyklého.

S přáním sil a štěstí

Váš Áďa

Sex je náš

Několikrát jsme se tak nějak zmínili, že jsme měli sex ve třech. Dobře, za poslední rok je to víc, než má kdejaký náš průměrný vrstevník. Nicméně nám v mailu přistála zajímavá otázka, jak takový sex vlastně probíhá (nebo spíš jak se k němu dostat). Tímto ještě jednou děkujeme Kate za úžasný a povzbudivý mail a zajímavý námět.

Na úvod bych ráda řekla, že jako u každého prvního, nebo jakéhokoliv sexu, nesmíme předpokládat, že všechno bude dokonalé. Nikdy není. Konec konců, nikdy nemůžeme předpovídat rozpoložení druhého, natož pak třetího, kolikrát ne úplně známého člověka. Jednou jsem třeba měla hodně dominantní náladu, navlékla jsem se do korzetu, punčoch, lodiček, přivázala Áďu do křesla a začala s ním provádět divy ústy. Co by se tak mohlo pokazit? Potřeboval si odskočit? Ne. Vylezl právě ze sprchy a byla mu zima na nohy. S jeho chloubou v ústech jsem slyšela: “Je to hrozně blbý, ale já bych potřeboval ponožtičky...”

Stejně je to u sexu ve třech. Jestli jste někdy viděli porno s trojkou, tak je to právě jako takové porno, ale úplně jinak. My se vždycky snažíme o to, abychom se všichni věnovali všem, samozřejmě to je čistě na preferencích každého, ale tak… nemohu popisovat něco, co vlastně neznám…

Když se s nějakou slečnou sejdeme v nějakém baru/hospůdce/čajovně/kdekoli jinde, nepředpokládáme, že se něco jako sex stane. Ano, děláme si z toho legraci, ale tím to tak nějak končí. Ono zajít někam na pivo je o dost lepší než na čaj, neboť, jak známo, alkohol odbourává zábrany. Samozřejmě že se nikoho nesnažíme opít a dostat do postele, na to máme v báťůžkách lahev chloroformu (poznámka Ádi: éter je spolehlivější). A když nějakou slečnu prostě v baru poznáme, tzn. jdeme do baru s úmyslem pozdravit přátele a dát si drink, a náhodu tam potkáme zajímavou osůbku (na tohle jsou mimochodem super kuřpauzy před barem), tak také nic nečekáme, ale zároveň jsme všemu otevření, a vše vyplyne ze situace.

Když se stane, že sedíme na našem úžasném gauči ve třech, každý se skleničkou něčeho, je několik možností jak pokračovat. Povídat si, dokud se to prostě samo nějak nezvrhne, hrát nějakou hru a postupně za trest odkládat oblečení (to jsme tedy dělali jen jednou, ale byla to fakt sranda), nebo cokoliv dalšího. Možná by někoho zajímalo, kdo sedí uprostřed, a tím pádem má nejvíce pozornosti. No, jak kdy. Prostě si nějak sedneme a víc to neřešíme. Prostě to vyplyne ze situace (zase).

Když se následně začíná situace zvrhávat, shazujeme postupně oblečení, doteky jsou stále odvážnější. Je nějaké pravidlo, s kým “začít”? Ne. Další věc, co prostě sama vyplyne ze situace. Tohle budu asi opakovat často…

Tenhle týden jsme měli schůzku s tou slečnou, se kterou jsme se kdysi dávno před rokem měli sejít, která to odřekla a my šli do toho baru, kde jsme potkali Božku. Napsala nám na Facebookovou stránku blogu, že by se ráda sešla s podobně smýšlejícími lidmi, nakonec jí došlo kdo že jsme a koncem týdne jsme se sešli. Nicméně napsala větičku “tak vám budu křenit,” nebo něco podobného. No, nejsme takový ten pár, co se neustále drží za ruce, pusinkuje se a nic kolem nevnímá. Nikdy jsme ani nebyli, pokud si dobře pamatuji. Snažíme se si toho dalšího člověka užít, když už s námi někam vyrazil, a stejně tak i v posteli. Většinou to nejsem já, kdo má první orgasmus. Áďovým orgasmem to většinou zase končí. Oba se snažíme se věnovat především slečně, která je s námi. Jako upřímně… Na co mít trojku, kde si všichni chceme užít, a pak souložit jen spolu, když to můžeme i bez dalšího člověka? Ano, samozřejmě, nedá se to počítat podle počtu orgasmů, přeci jen každá/každý z nás je stavěný jinak, a za dobu, kdy já mám čtyři, někteří méně šťastní mají třeba jen jeden.

Hrozně ráda bych vydala třeba celou knihu s názvem Průvodce úspěšným sexem ve třech, ale nic takového prostě není. Nikdy jsem se ani nesešla s nikým prostě za účelem sexu, vždycky to bylo aspoň zaobalené jako “koukání na film” nebo podobně. Asi nevím, jak by to vlastně mělo probíhat, sejít se s někým prostě jen kvůli tomu. To jako k někomu přijdu, budeme mezi dveřmi na sebe koukat, pak se svléknu, lehnu si na postel, a jdeme na to? A jak jako ve třech?? Proto si s nějakým děvčetem vždycky jdeme popovídat k pivo nebo drinku. Zjistit, jestli si vůbec nějak rozumíme, jsme nalazeni na podobnou, ne-li stejnou vlnu. Zjistit, jak jsou na tom vzájemné sympatie. Ne, nejsem povrchní a krása není jediným důvodem proč si s někým začít, ale musí mne ten člověk přitahovat svou osobností a zároveň mít nějaké své charisma a osobní kouzlo. Kombinace obojího, nic nesmí chybět.

Myšlenky se mi maličko, jako vždy, rozutekly, tak ještě rychle shrnu co jsem vlastně chtěla říct: Nechte tomu volný průběh, ale nebojte se věci mírně pošoupnout. Nemá cenu otálet celý večer s neznámou slečnou/chlapcem, když víte, že s ní/ním chcete jen sex a ne vztah, ta myšlenka se vám zamlouvá, a pak budete přemýšlet, jaké by to mohlo být. Pokud zrovna neprobíráte traumata ze smrti rybiček, je skoro pořád vhodná šance na pusu. Pořádnou. Nečekejte, že vše bude perfektní. Nebude. Ale zkuste předejít trapasům hygienou a úklidem (i když napůl záměrný trapas s dildem vystaveným na knihovně u nás už situaci pomohl), a zbytku se zasmějte. Nakonec, co v životě je opravdu perfektní?

Vaše Máňa

Láska, žárlivost a podobné legrace

Poslední dobou náš blogísek začal trochu deníčkovatět, tak jsem si říkal, že bych mohl napsat nějaké to další zamyšlení, úvahu nebo pseudopsychologický blábol založený na pochybných zkušenostech. Má to nejeden důvod. Jednak by nám za chvíli došla munice a museli bychom psát články ve stylu “nasnídali jsme se, vyčistili si zuby, Áďa si dal kafe a cigárko, Máňa jej seřvala, protože smrdí kouřem atakdál” a jednak bychom Vás neradi o naše myšlenkové pochody ochudili. Přeci jen jsme si založili blog i jako jakousi myslánku, do které můžeme ukládat přebytečné emoce a myšlenky, nechávat si je cupovat, trhat a převracet internetovým davem (ne, že by se něco takového dělo), ale zejména, aby se z našich chyb a zkušeností poučil třeba i někdo další. Každý člověk se čas od času spálí a pokud si z toho vezme ponaučení, a změní svůj vzorec chování tak, aby se to příště neopakovalo, tím lépe. To samozřejmě v mnoha případech není úplně možné, například bych rád poznal člověka, který spadl do černé díry a následně by se mnou šel na pivo poreferovat o tom, že to vlastně nebylo nic moc a znova to dělat nebude. Ale to trochu odbíhám od tématu.

Abych ulevil svému deiectio verbale, myslím si, že je docela užitečné se občas poučit i z chyb a myšlenek naprosto cizích lidí, protože se tím člověk vyhne obrovské spoustě práce s děláním přešlapů vlastních.

Tedy, samozřejmě, že bychom si mohli ulevovat i vymýšlením vlastních příhod a povídek, imaginárních scénářů, ale to by nejspíše šlo proti původní, životopisné, idei.

Tak co je to vlastně láska?

Postarší biochemik nasáklý cynismem stejnou měrou jako ethanolem a nikotinem by nespíš poznamenal, že jde o jenom o hloupou a špatně ovlivnitelnou chemickou reakci v mozku, podobnou drogám, při které se uvolní spousta veselých hormonů s méně veselými názvy jako “oxytocin”, “adrenalin”, “dopamin”, “endorfin” a tak dál.

Přelétavý francouzský básník, hopsájíce od jedné ženy k druhé, by na povinné zastávce u sklenice absintu nejspíš poznamenal úplný nonsens jako “ten úžasný pocit, který svět vybarví do jasných barev, pozvedávající duši, jen aby záhy rozdupal srdce a utíkajíce s ukradenými barvami ponechal člověka samotného a zlomeného”.

No a já, možná trochu cynicky, si myslím, že jde vlastně zejména o investici.

Abych to trochu rozvedl, z mé zkušenosti, i ze zkušenosti strašně moc lidí v mém okolí, takový ten fantaskní stav zamilovanosti, kdy člověk myslí jen na svůj nový objev, přetrvává zhruba čtvrt roku. Pak hladina hormonů trochu opadne, a začneme si uvědomovat nejen přednosti toho člověka ale i jeho chyby. Taky se tomu říká “pád růžových brýlí” a proto většina vztahů krachuje právě po tom čtvrtroce. A beznadějný romantik/čka, který čeká, že s tou pravou bude mít stejný stav jako v oněch třech měsících po celý život pláče, rozchází se, zase se schází a nakonec umírá v nedožitých osmdesáti letech obklopený (a dále ohlodávaný) pouze smečkou koček.

No a po těch třech měsících, pokud přežijeme změnu citů i změnu v pohledu na partnera, pak můžeme začít mluvit o rozvíjející se lásce, o rozvíjejícím se vztahu. A do toho je třeba investovat. Termín investice jsem zvolil, protože mi připadal přiléhavý v tom, že vlastně nikdy nevíte, jestli se vám proinvestované zdroje zúročí nebo alespoň vrátí. Prostě je potřeba do vztahu vložit maximum, ať už emocí, času, důvěry nebo čehokoliv dalšího. A doufat, že další strany udělají totéž.

Pokud ano, vše může fungovat.

Pokud ne, tak je to dříve nebo později odsouzeno k zániku. A nejlepší co je možné udělat, je z takového vztahu odejít. A smířit se s tím, že o svou investici jste přišli. Protože, pokud vložíte do vztahu daleko více než ten další, bude vás to bolet. A pokud do toho naopak nejste ochotní nebo schopní vložit tolik, pak přijde jen rozmrzelost z toho, že ten další je na vás až moc upnutý a ruku v ruce s tím chuť si koupit falešný pas a letenky do Indočíny.

Další klíčová věc je pak důvěra, opora a žárlivost. Láska a žárlivost jsou si v podstatě odporující pojmy. Vždyť pokud někoho milujeme, jsme mu připraveni kdykoli stát oporou a  důvěřujeme mu, že on by pro nás udělal totéž. A žárlivost není nic víc než nedůvěra a ukázka toho, že vlastně nevěříme sami sobě.

Vztah je vždy o tom, že vím, že mám kolem sebe ty nejúžasnější osoby (tedy, teď jen jednu), uvědomuji si chyby, ale zároveň vím, že ty chyby jsou bezvýznamné ve srovnání s těmi dobrými vlastnostmi. Vím, že nemám důvod hledat náhradu a ani nechci a úplně stejně důvěřuji i Máně, že jsem pro ni ten nejlepší. Takže proč bych měl žárlit? Pokud ji důvěřuji ve všem ostatním, proč bych ji neměl důvěřovat v tomhle? Dovolil bych si jít i tak daleko, že bych řekl, že nejvíc žárlí lidé, kteří jsou náchylní k nevěrnictví a nedůvěřují ostatním právě proto, že nedůvěřují sobě.

Tak hezký večer, utíkejte z nefunkčních vztahů, těch funkčních si važte, protože jich moc není a hlavně si věřte!

Hodně zmateně píšící Áďa

Zpátky ve hře

Uplynul týden a něco od rozchodu s Káťou. Možná by se zdálo, že je to krátká doba na zotavení se, ale koneckonců, stojí nám za truchlení někdo, komu my nestojíme ani za hloupé “fajn”? Asi ne… a tak se stalo, že jsme zpátky ve hře, plní sex-appealu, šarmu a osobního kouzla.

Zhruba od poloviny prosince jsme se pokusili (možná i docela úspěšně) propagovat náš blog na Tinderu. Potkala jsem tam mnoho zoufalců, mnoho honibrků, dokonce i několik skeptiků vůči čemukoliv netradičnímu, jako je tetování, natož pak náš vztah. Ale není to tak ztracený svět-dá se tam potkat mnoho zajímavých lidůch. O jedné slečně dneska bude řeč.

Jmenuje se Dáňa (jméno samozřejmě, jako vždy, redakčně upraveno). Napsala mi první. Na první pohled by se mohla zdát jako naprosto ideální žena pro nás - čte stejné věci, píše, kreslí, studuje biologii, a kromě toho všeho je podobně rozbitá jako my, a krásná, a roztomile malá… A proč by se mohla jen zdát jako ideální žena? Je totiž zadaná… Nicméně to já jsem taky, a když jsme se spolu poprvé sešly na pivo (v mém případě cider), byli jsme ještě pořád s Káťou. Problémy, které tenkrát už byly znatelné, jsme odůvodňovali kde čím, věřili jsme, že bude lépe.

Málokdy s někým cizím někam chodím, vlastně by se dalo říct, že s Dáňou to bylo moje první rendez-vous s někým novým od doby, co jsem s Áďou. Mírný socializační deficit způsobený tím, že jsme s Káťou nechodili do našeho oblíbeného baru a tím, že rodiče se mnou stále odmítají komunikovat, se mnou udělal své a sympatie k Dáně ještě mnohem víc. No, byly, respektive jsou vzájemné.

“Kdybys nebyla zadaná, tak tě sbalím.”

(Kdybych nebyla, tak se nechám hned…)

Nicméně tahle schůzka byla v naprosto přátelském duchu, probíraly jsme své démony, koníčky, vztahy… Dáňa s Láďou poněkud netradiční vztah. Doufáme, že nám o něm napíšou v rámci jakéhosi křesla pro hosty. Mají mezi sebou krásný vztah a co jsem pochopila, berou to nějak tak, že to, co mají mezi sebou, nemůže narušit nikdo další.

Poznámka pod imaginární čarou: Slovy Dáni: “Jsme jeden teplejší, než druhý.”

Psaly jsme si skoro pořád, pořád bylo a stále je o čem, a jsem moc ráda, že jsem ji poznala.

A pak jednoho dne přišla řeč na seznámení Dáni s Áďou… Domluvili jsme si pivo ve třech. No, nebyla bych to já, abych něco nepokazila… Drazí čtenáři, v tu jednu hodinu odpolední, kdy jsme se měli sejít, mi začínala v práci porada. No, co s tím, že? Dáňa ztratila telefon, takže na příjmu nebyla, a tak se musel Áďa seznamovat sám. Nicméně jsem byla přesvědčená, že když si s Dáňou tak moc rozumím já a k trapnému tichu nedošlo, tak proč by měla mít moje milovaná polovička problém. No a neměla, samozřejmě. Přišla jsem o hodinu a půl později a málem si mne nevšimli. Samozřejmě si dělám srandu, někoho tak úžasného jako jsem já nikdo přehlédnout nemůže.

V hospůdce, kousek od nejmenované řeky protékající nejmenovaným hlavním městem, jsme si povídali dlouho. Ochutnala jsem poprvé Absinth. Až si příště pořídím piercing kolem pusy, budu ho používat místo ústní vody. Podlehli jsme Dáninu osobnímu kouzlu stejně jednoduše, jako ona tomu našemu. Přesunuli jsme se k nám, stále však ve vší počestnosti, zajamovat si, já na flétnu, Áďa na kytaru, Dáňa na bonga. No, většina čtenářů asi tuší, kam se asi tak mohl večer přesunout, a že jsme na hudební nástroje ani nesáhli…

O dva dny později jsme se viděli zase, Dáňa u nás zase přespala… Další večer s pivem, plný povídání a následně i vzdechů. Ale určitě jsme jí svedli na moje úchvatné karí. Já to vím!

Přesto, že jsme vlastně jen kamarádi, je mezi námi dost intimity, a myslím, že vzájemné blízkosti a doteků je více, než v lecjakém “běžném vztahu”, ale pořád je znát, že Dánino srdce patří Láďovi. (Pokud ti to, milý čtenáři, ještě nedošlo, žijí v jakémsi otevřeném vztahu. A to tak otevřeném, že první večer Láďovi volala, jak jsme se o ni hezky postarali.)

Ve vyprávění jsme se přesunuli pomalu ale jistě k dnešním dnům, události několika posledních jsou stále příliš čerstvé na to, abychom o nich chtěli a zvládli psát, takže další pikantnosti z našeho deníčku se dozvíte příště.

Váše Máňa