Promiňte mi ten bulvární nadpis, ale já nemohla jinak… :)
Ráda bych vám dnes pověděla něco o žárlivosti. Již několikrát tu byla zmíněna, nicméně si myslím, že si zaslouží článek pro sebe.
Trocha odbornosti z Wikipedie na začátek: “Žárlivost (lat. Zelotypia) je jedna z lidských emocí, charakterizovaná nadměrným ulpíváním na určité osobě a zvýšenou obavou o její ztrátu. Jedná se o komplex negativních emocí, hněvu, pocitu méněcennosti či depresí. Zjednodušeně lze charakterizovat žárlivost jako pocit vlastní nedostatečnosti.”
Asi ji známe všichni. Není hezká. Je ubíjející, ať už stojíme na kterékoli straně. Samozřejmě mnoho lidí namítá, že žárlivost je pro vztah zdravá. Upřímně? Nevím. Setkala jsem se spíše s tím, že je pro vztah nezdravou, ba dokonce zabijáckou věcí.
Například jeden můj ex žárlil až moc. Čekal, že ho v jednom kuse budu ubezpečovat o dokonalém tvaru jeho penisu, o obrovské velikosti jeho penisu, i o jeho nepostradatelnosti (penisu i ex). Jenže ouha, poprvé: no dobře, podruhé: to přehání, ne?, potřetí “Hm, péro už jsem viděla i větší. No jako mohlo by to být i lepší.” Jsem občas zlá potvora, na mou obhajobu musím zmínit, že diplomatická cesta nezabrala. Jenže ať jsem vychvalovala nebo byla zlá, vždycky to bylo špatně. Vždycky byl důvod žárlit. Ať už spolužák se kterým jsem se bavila o maturitním předmětu, nebo kamarád ze základky, se kterým jsem se potkala ve vlaku, nebo prodavač, který mi prodával žvýkačky. VŽDYCKY se někdo najde. A pak už jsem to nevydržela a snažila jsem se mu ukázat jak absurdní to je, byť ne úplně šťastnou cestou: “Když jsem ráno jela vlakem, seděla naproti mně moc pěknej kluk.” A byla scéna. A já se jen bavila. No, to že tenhle ex je EX má opravdu svůj důvod.
Žárlivost z druhé strany jsem si (bohužel nebo bohudík?) příliš nevyzkoušela. Nevím prostě na to nejsem? Nebo mi nikdo nedal nikdy pořádnou záminku? Rozhodně to nikdy nebylo tím, že bych si připadala tak dokonalá, že mě nějaká další osoba může ohrozit (až na jednoho ex, který byl bi a nikdy se mu nedostavila erekce, kde byla chyba nevím, dnes má přítelkyni).
Ale slíbila jsem vám šest jednoduchých kroků, tak je také dodržím (nevím, jestli jsem si na sebe neupletla bič….):
- NIC NENÍ SAMOZŘEJMÉ
To, že máte svou drahou polovičku (popř. 1/x, x ∈ <1;∞>) neznamená, že jí vlastníte. Neberte váš vztah jako samozřejmou věc, vztah je věc křehká a pokud v něm nejsou všechny strany spokojené a šťastné, je dost možné, že se vztah rozpadne. To, že spolu žijete, neznamená, že si nemáte vyjadřovat city, sdělovat si myšlenky, a tak dále.
- NEDĚLEJTE SI NASCHVÁLY
On/ona/ono má stejné právo, tak jako vy, se bavit se spolužáky, spolustudenty, kolegy, kamarády, … To, že jste pár (nebo parta, sekta, zájmový kroužek,....), neznamená, že máte zákaz všech dosavadních kontaktů. Nepočítám takové ty kdybych-náhodou-jednou-chtěla známosti, se kterými nic nemíváme, ale jsou vyhlídkou přijatelného sexu v době mezi vztahy; na takové já osobně kašlu, jakmile někoho mám. To samé čekám od své polovičky.
- JE PROBLÉM? ŘEŠTE HO SPOLU, NE S NĚKÝM DALŠÍM
Jste pár a máte nějaký problém? A proč si stěžovat kamarádce/mamince/na přiznání holek? Co to vyřeší, když s to partnerem/partnerkou neprobíráte? Vadí vám, že si s někým píše? Tak mu/jí to řekněte. Na přiznání holek vám stejné akorát řeknou, že jste pohlavní orgán a měli by jste (chyba použita pro autenticitu) se zabít.
- ROZMYSLETE SI, JESTLI DO VZTAHU TAHAT NĚKOHO DALŠÍHO
Tohle jsme tu také řešili. Nefungující vztah trojkou neslepíte. A tahat někoho třetího do již nefungujícího vztahu je o ničem, ten třetí pak akorát brzy vezme roha. Vyvolá to žárlivost, ať se vám to líbí, nebo ne. A pokud ani trošku, má ten vztah cenu lepit?
- URČETE SI PRAVIDLA
Například my, když jsme o trojce uvažovali, jsme si stanovili hned na začátku pravidlo, že Áďa nepenetruje tu třetí. To, že se to pravidlo pak zrušilo, už je věc vedlejší. Není od věci si situaci dopředu představit a přemýšlet co mi vadí a jak moc. Protože ona trojka nemá jen nevýhodu v tom, že můžete žárlit vy. Žárlit může i vaše drahá polovička.
- KOMUNIKACE JE ZÁKLAD
Ano, budu se opakovat. Jenže ona komunikace je strašně podceňovaná věc. Kolik se dá na internetu najít článků, diskuzí, rozhovorů o tom, jak co říct. Proč ale chodit kolem horké kaše? Proč přemýšlet nad tím, jak zaobalit tohle a tamto? Pokud to není téma, které může bolet, přinášet nepříjemné vzpomínky a tak dále (např. na začátku vztahu “a co je s tvým tátou” nebo “a jak jsi přišel o svůj penis”), tak je asi třeba empatie. Nicméně já se řídím pravidlem: “Zajímá tě to? Zeptej se. Je to pro tebe důležité, ale myslíš, že to je pro ostatní prkotina? Stejně jim to řekni.” Má strategie se mi zatím jen vyplácí, a to jak v práci, tak ve škole, tak ve vztazích.
A co říct závěrem? Vaše polovička, či zlomek dle vaší preference, je s vámi kvůli vám, kvůli tomu, že vás (pravděpodobně) miluje, určitě s vámi rád/ráda tráví čas. Je to její svobodná vůle, dává vám část sebe sama. Zkazit vám to nemůže týpek od naproti, ale jedině vy sami. Komunikace nám dává šanci eliminovat problémy dříve, než opravdu nastanou.
PS: Stmívání jsem tam dát musela...
PS: Stmívání jsem tam dát musela...
Máňa
Žádné komentáře:
Okomentovat