neděle 5. března 2017

Láska, žárlivost a podobné legrace

Poslední dobou náš blogísek začal trochu deníčkovatět, tak jsem si říkal, že bych mohl napsat nějaké to další zamyšlení, úvahu nebo pseudopsychologický blábol založený na pochybných zkušenostech. Má to nejeden důvod. Jednak by nám za chvíli došla munice a museli bychom psát články ve stylu “nasnídali jsme se, vyčistili si zuby, Áďa si dal kafe a cigárko, Máňa jej seřvala, protože smrdí kouřem atakdál” a jednak bychom Vás neradi o naše myšlenkové pochody ochudili. Přeci jen jsme si založili blog i jako jakousi myslánku, do které můžeme ukládat přebytečné emoce a myšlenky, nechávat si je cupovat, trhat a převracet internetovým davem (ne, že by se něco takového dělo), ale zejména, aby se z našich chyb a zkušeností poučil třeba i někdo další. Každý člověk se čas od času spálí a pokud si z toho vezme ponaučení, a změní svůj vzorec chování tak, aby se to příště neopakovalo, tím lépe. To samozřejmě v mnoha případech není úplně možné, například bych rád poznal člověka, který spadl do černé díry a následně by se mnou šel na pivo poreferovat o tom, že to vlastně nebylo nic moc a znova to dělat nebude. Ale to trochu odbíhám od tématu.
Abych ulevil svému deiectio verbale, myslím si, že je docela užitečné se občas poučit i z chyb a myšlenek naprosto cizích lidí, protože se tím člověk vyhne obrovské spoustě práce s děláním přešlapů vlastních.
Tedy, samozřejmě, že bychom si mohli ulevovat i vymýšlením vlastních příhod a povídek, imaginárních scénářů, ale to by nejspíše šlo proti původní, životopisné, idei.

Tak co je to vlastně láska?
Postarší biochemik nasáklý cynismem stejnou měrou jako ethanolem a nikotinem by nespíš poznamenal, že jde o jenom o hloupou a špatně ovlivnitelnou chemickou reakci v mozku, podobnou drogám, při které se uvolní spousta veselých hormonů s méně veselými názvy jako “oxytocin”, “adrenalin”, “dopamin”, “endorfin” a tak dál.
Přelétavý francouzský básník, hopsájíce od jedné ženy k druhé, by na povinné zastávce u sklenice absintu nejspíš poznamenal úplný nonsens jako “ten úžasný pocit, který svět vybarví do jasných barev, pozvedávající duši, jen aby záhy rozdupal srdce a utíkajíce s ukradenými barvami ponechal člověka samotného a zlomeného”.
No a já, možná trochu cynicky, si myslím, že jde vlastně zejména o investici.
Abych to trochu rozvedl, z mé zkušenosti, i ze zkušenosti strašně moc lidí v mém okolí, takový ten fantaskní stav zamilovanosti, kdy člověk myslí jen na svůj nový objev, přetrvává zhruba čtvrt roku. Pak hladina hormonů trochu opadne, a začneme si uvědomovat nejen přednosti toho člověka ale i jeho chyby. Taky se tomu říká “pád růžových brýlí” a proto většina vztahů krachuje právě po tom čtvrtroce. A beznadějný romantik/čka, který čeká, že s tou pravou bude mít stejný stav jako v oněch třech měsících po celý život pláče, rozchází se, zase se schází a nakonec umírá v nedožitých osmdesáti letech obklopený (a dále ohlodávaný) pouze smečkou koček.
No a po těch třech měsících, pokud přežijeme změnu citů i změnu v pohledu na partnera, pak můžeme začít mluvit o rozvíjející se lásce, o rozvíjejícím se vztahu. A do toho je třeba investovat. Termín investice jsem zvolil, protože mi připadal přiléhavý v tom, že vlastně nikdy nevíte, jestli se vám proinvestované zdroje zúročí nebo alespoň vrátí. Prostě je potřeba do vztahu vložit maximum, ať už emocí, času, důvěry nebo čehokoliv dalšího. A doufat, že další strany udělají totéž.
Pokud ano, vše může fungovat.
Pokud ne, tak je to dříve nebo později odsouzeno k zániku. A nejlepší co je možné udělat, je z takového vztahu odejít. A smířit se s tím, že o svou investici jste přišli. Protože, pokud vložíte do vztahu daleko více než ten další, bude vás to bolet. A pokud do toho naopak nejste ochotní nebo schopní vložit tolik, pak přijde jen rozmrzelost z toho, že ten další je na vás až moc upnutý a ruku v ruce s tím chuť si koupit falešný pas a letenky do Indočíny.
Další klíčová věc je pak důvěra, opora a žárlivost. Láska a žárlivost jsou si v podstatě odporující pojmy. Vždyť pokud někoho milujeme, jsme mu připraveni kdykoli stát oporou a  důvěřujeme mu, že on by pro nás udělal totéž. A žárlivost není nic víc než nedůvěra a ukázka toho, že vlastně nevěříme sami sobě.
Vztah je vždy o tom, že vím, že mám kolem sebe ty nejúžasnější osoby (tedy, teď jen jednu), uvědomuji si chyby, ale zároveň vím, že ty chyby jsou bezvýznamné ve srovnání s těmi dobrými vlastnostmi. Vím, že nemám důvod hledat náhradu a ani nechci a úplně stejně důvěřuji i Máně, že jsem pro ni ten nejlepší. Takže proč bych měl žárlit? Pokud ji důvěřuji ve všem ostatním, proč bych ji neměl důvěřovat v tomhle? Dovolil bych si jít i tak daleko, že bych řekl, že nejvíc žárlí lidé, kteří jsou náchylní k nevěrnictví a nedůvěřují ostatním právě proto, že nedůvěřují sobě.

Tak hezký večer, utíkejte z nefunkčních vztahů, těch funkčních si važte, protože jich moc není a hlavně si věřte!

Hodně zmateně píšící Áďa

7 komentářů:

  1. Dosť mi utkvela v pamäti ta časť o tom keď nechceš alebo nemôžeš investovať všetko a druha strana sa na teba upína ešte viac ...pravý pas mám, Indocina ma láka, dakujem za tip 😏😂😂

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Indočína nás láká taky, byť vlastně vůbec nemáme nikoho před kým bychom utíkali :D Ale bacha, když člověk zdrhá, pravý pas mu nepomůže!:D

      Vymazat
  2. Prečo nie? 😂😄😄 nájdu ma podla neho? Vie tu niekto vybaviť novú identitu? 😂😂😂😂😂

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No přesně tak :D No, tak s tím ti moc nepomůžeme, nám zatím stačila naše identita:D jen pro potřeby blogu trochu zkreslená :D

      Vymazat
  3. Ahoj
    Zaujala mě myšlenka předposlední věty, že nejvíc žárliví jsou lidé mající velké sklony k nevěrnictví. Jde o myšlenku vyplývající čistě z úvah, nebo i podepřenou realnými poznatky, ať už vlastními nebo sdělenými při debatách?
    NPV

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dovolím si jako osoba, které se ta věta reálně týká, poznamenat vlastní náhled: Jsem silně žárlivá (nebo jsem minimálně byla, snažila jsem se to léčit terapií a celkem úspěšně :)) a zároveň bych byla schopna podvést (neříkám přímo podvedla, protože to mám trochu komplikované, ale... jo). Hodně jsem se tímhle svým nežádoucím pokrytectví trápila a probírala si ho v hlavě, a dospěla jsem k závěru, že se to vše odvíjí od mého sebevědomí - cítím se méněcenně a nedokonale a mám tedy pocit, že mě kdykoli může partner vyměnit za jinou a vždy si polepší, odtud ta žárlivost. Zároveň projeví-li o mě zájem někdo jiný, je to tak neuvěřitelně silný balzám na sebevědomí, že téměř není v mých silách tomuto "zájmu" odolávat a případná nevěra už je prostě jen snahou si v dalších očích (nejen svého partnera prostě) potvrdit určitou "hodnotu". Je to samozřejmě hrozně zvrácené a smutné smýšlení, ale to my, poškozené dušičky, už tak máme. :D A myslím, že i na méně "scarred" osobu s jen lehce sníženým sebevědomím působí zájem okolí naprosto omamně, takže v mých očích pak vlastně žárlivost a nevěrnictví jdou ruku v ruce celkem snadno a všechno to má toho společného jmenovatele, sebevědomí.

      Vymazat
  4. Byť je článek Áďi, dovolím si ti odpovědět já (byť Áďa svou troškou také přispěl). Z části to a z části to druhé, přeci jen, každý člověk je jiný, a každý tím pádem jinak fungujeme. Za sebe můžu říct, že mí ex, kteří se mi přiznali, že někdy svou ex podvedli, žárlili víc, než ti s čistým svědomím. Ale zase: žárlivost vzniká i z toho "já nejsem dost dobrá, určitě si najde jinou," takže asi nejde házet všechny do jednoho pytle. Třeba já skoro vůbec nežárlím, byť jakýsi škraloup mám, i když vyloženě o nevěru nešlo. Samozřejmě to není žádné exaktní pravidlo, ale žárlivost je často způsobena tím, že si člověk o sobě nemyslí, že je dost dobrý. A pak je náchylnější k tomu, aby spadl do náruče toho, kdo se mu vlichoti do přízně. Další věci je, že většina lidí prostě soudí jiné tak jako soudí sebe - ví o sobě, že je schopný podvest, tak to promítá i na protistranu. :)

    OdpovědětVymazat