čtvrtek 6. července 2017

Back with the bang!

Fíha. Dlouho jsme se neozvali. Dlouho, předlouho… Můžu to okecávat, můžu nás omlouvat, dokonce bych zvládla vymyslet pár opravdu HODNĚ přesvědčivých výmluv. No, pravda je taková, že stres není můj kamarád, a stačí ho málo na to, abych se sesypala, nebo aspoň jela na nouzový režim. Takže dva měsíce před přijímacími zkouškami už to prostě nešlo. Múza začala žárlit na stres a s teatrální scénou odešla. A je zpátky, snad. Vážení a milí, začínají prázdniny! Áďa má po zkouškovém, já po přijímačkách a je teplo krásně, všechno kvete, voní, všude jsou jednorožci zvracející duhu. Jo, život je zase jednou fajn.
Vážně nás mrzí, že jsme se neozvali tak dlouho. Přitom to vůbec není tak, že by se nic nedělo! Naopak… Poznali jsme spoustu (pár) nových, zajímavých lidí, překračovali hranice strachu i vztahu.
Nějak jsme se zamýšleli, jak vlastně postupovat, když potkáme zajímavou slečnu… Válečnou poradou jsme dospěli k názoru, že na to možná přeci jen jdeme špatně. No a tak chodíme na rande i sami. Což znamená, že jsem měla své první rande s holkou!
Také nám psala jedna fanynka. Že by nás ráda poznala, že s jejím přítelem jsou podobně smýšlející… No, a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že onou fanynkou byla sympatická zrzka, kterou jsme zmiňovali už v jednom z prvních článků, se kterou jsme měli kdysi jít na drink a ona to nakonec odřekla. A věřím, že její překvapení bylo ještě větší. Ahoj, Táňo!
Byli jsme na párty. Anime párty. Násilím a na řetězu nás tam dotáhla právě Táňa se slovy: “Jsou tam přítulný a hezký holky, tam se vám bude líbit!” Bylo to bezva, i když jsme zjistili, že většinu osazenstva tvoří děvčata pod osmnáct. A s těmi si vesměs nemáme co říct. Ale potkali jsme tam skvělou kamarádku, a tímto zdravím naši věrnou čtenářku (když jsem se dozvěděla, že zná a čte náš blog, koukala jsem na ní pět minut s otevřenou pusou) Vladěnku! Bydlí, světe div se, kousek od nás. No, to se v tom našem nejmenovaném hlavním městě až tak často nestává. Jen poslední dobou pořád.
Úplně to samé se nám stalo ještě jednou - Zerika, tak ta bydlí o vchod vedle. Náhoda? Možná. Osud? No tak to asi těžko. Bydlí v pátém patře. Bez výtahu. Na to moje líňoučké pozadíčko říká jednoznačné NE.
Před asi třemi týdny s ní měl Áďa rande. Zdá být dokonalá, tahle Zerika. Je chytrá, je hezká, je stejně praštěná, je to nerd, má kočku… A zatím nic neměla s holkou (Článek chvíli ležel nedotčený, a už je neaktuální? Vážně?). A necítí se být připravená na vztah. Ale máme z ní příjemně zamotanou hlavu. Rozumíme si, je nám spolu hezky. Pro nás obě to bylo první pořádné rande s osobou stejného pohlaví. No, co se dá dělat… Snad jen Ó velký Cthulhu ví, co se z toho vyvine. Třeba budeme jen kamarádi. Třeba spolu budeme do konce života. Třeba se už nikdy neuvidíme. Všechny možnosti jsou ve hře...
Teď nám začíná volno. Teda, budeme chodit do práce, ale pořád je to jen práce, žádné školní povinnosti. Ale od října…!
Vlastně jsem zapomněla jednu strašně důležitou věc! Je nás víc! Pořídili jsme si tři sladké potkanice. Jsou to moje malé sladké obludy (obzvlášť ta jedna, s oblibou leze do zavazadel-mě do kabelky a Áďovi do brašny- a rozkouše obal od krému na ruce), které občas mám chuť vypustit na poli, nebo aspoň u popelnic, ale pak se jdou ke mně poňuchňat a odpustila bych jim cokoliv. To asi vysvětluje to, proč je pořád máme, i když závěs už je jako cedník. A moje kalhoty. A svetr. NIKDY si nepořizujte potkany, pokud vám klec nemůže levitovat u stropu…
Brzy se můžete těšit na nějakou další část našich dobrodružství, tentokrát to nebude trvat tak dlouho. Tedy, spíš možná události naznačené tady rozvedené trochu více dopodrobna, s podrobným vysvětlením pochodů v našich hlavách, vždyť nás znáte!


Vaše Máňa

1 komentář: