neděle 30. října 2016

Punk na Stodůlkách a divoká jízda s policisty


Za tu dobu, co tenhle blog jede, jste si mohli přečíst mnoho článků. Některé ode mne, některé od Áďi, některé humorné, jiné k zamyšlení… Dnešní se bude týkat jednoho letního dne, respektive večera, který se opravdu nevydařil. Bylo to jedno z našich prvních rande po rozchodu s Tóňou. Na začátek by bylo možná dobré zmínit, že když spolu pijeme, má můj nejmilejší potřebu se kontrolovat a hlídat, aby nebyl opilý moc. Za víc než dva roky, co jsme spolu, jsem ho nikdy neviděla v horším stavu, než jakým je dobrá nálada. Nepijeme často, ale když, tak nepijeme natolik, abychom si nic nepamatovali. Ano, párkrát se mi povedlo zvracet (třeba když jsme spolu byli asi dva měsíce a já Áďovi pozvracela hudební nástroj….), ale nikdy to nebylo takové, že bych si nic nepamatovala, nevěděla o sobě a tak. A další poznámka na začátek: NIKDY NENAKLÁDEJTE UTOPENCE V LÉTĚ, POKUD NEMÁTE OPRAVDU DOBŘE CHLAZENÝ PROSTOR.
Ne že bychom někdy byli zoufalí a zatvrzele lpěli na tom, že náš vztah nemá ve dvou smysl a prostě musíme mít třetího do party, to vůbec ne. Náš vztah je opravdu čiročirá dokonalost, soužití v malém bytě dovede být náročné (jo, nemám kam uraženě odejít a odejít na wc fakt není tak dramatické, jak by se mi líbilo), on obecně jakýkoliv vztah dovede být místy náročný.. Každopádně po pár měsících po rozchodu s Tóňou, kdy se nám nepodařilo žádnou “buchtu” sbalit, byť jen do postele, zavítali jsme na igirls seznamku. Nečekali jsme valné výsledky, jen jsme si říkali, že možná by nebylo špatné zamávat na štěstí a říct “Ahoj, my jsme tady!” (Ve skutečnosti by nám nedělalo problém ho praštit pánví zezadu a přivázat ho v našem sklepě, ale pššt!) Ozvalo se pár hloupých, pár falešných, pár pěkných ale zdaleka, slečen. Některé slečny byly dokonce tzv. svlečny, to jest slečna co se neptá a rovnou posílá nahaté fotky. Jiné zase neměly na profilu fotku vůbec. Nebyla bych to já, abych jedné takové neodepsala. Přeci jen, když už si někdo vymyslí cosi originálnějšího než “Ahoj, jak se máš?” zaslouží si alespoň chvilku mého času. Z této osoby se vyklubala Anča. Na fotkách ne moc pěkná, ale docela sympatická dívka v mém věku. Bylo znát, že je inteligentní, prima se s ní psalo, slovo dalo slovo, a šli jsme ve třech na rande. Sešli jsme se v pivovaru a povídali si. Hodně jsme se o sobě vzájemně dozvěděli, tak nějak jsme si povídali i o našich zkušenostech s touto netradiční formou vztahu, večer obecně byl moc fajn. Když pivovar zavíral, jako jeden muž (nebo jedna žena? Převaha žen asi vítězí), tak teda jako jedna žena jsme se shodli, že v Bille koupíme kofolu a whiskey a půjdem pokračovat do nedalekého parčíku. Anča v těch místech bydlela celý život, my asi rok, takže to bylo jasné. Seděli jsme na kamenné lavičce, mírně přiopilí (opravdu jen mírně, co s člověkem udělají dvě piva a možná panák whiskey), zábrany pomalu padaly. S Ančou jsme se líbali (techniku líbání ve třech lze najít v mém prvním článku, libovali jsme si, jak super rande se nám povedlo. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Áďa si šel odskočit, já s Ančou jsme si povídali. Po chvíli už mi bylo divné, kam sakra šel, tak jsem mu volala. Nebral mi to… To, že mi Áďa nebere telefon, je divný, nebere mi ho jen když je v práci, a ani to není stoprocentním pravidlem.  Není tedy divu, že se mi udělalo špatně, když mi to nebral pět minut.Tak jsme ho šly hledat. Nervíky zapracovaly a já zvracela u stromu. Anča slíbila, že ho jde najít a že všechno bude v pořádku. Mírně hysterická jsem seděla u stromu (u jiného než u kterého jsem zvracela!) a zkoušla mu dál volat. Po několika marných pokusech mi to konečně zvedl. Nevypáčila jsem z něj nic jiného, než to, že se mu udělalo špatně a někde leží. Hysterické já popadlo veškeré zbytky logického uvažování a zavolalo 112. Byla jsem schopná vysvětlit kde jsme a co se stalo. Poslali k nám hlídku. Došourala jsem se k lavičce u cesty, kde jsem na ni čekala. Když páni policisté dorazili, zeptali se mne co se stalo a jali se Áďu hledat. když jsem slyšela “Máme ho!” tak jsem se k němu rozeběhla. Nic jsem nedbala, že mám na rameni jeho stokilovou brašnu, najednou nevážila nic. Když jsem viděla, že mu je jen špatně, ale že normálně a v klidu komunikuje, bylo mi o hodně líp. Příval slz jsem sice pořádně nezastavila, ale co, on mne viděl brečet, já jeho zvracet. Páni policisté zavolali záchranku. Stalo se něco, co jsem opravdu nečekala. Nemohla jsem jet s ním. Bylo mi zle. Nikdy jsem o nikoho neměla takový strach. Asi to je tím, že jsem hrozně cinická osoba, což je zapříčiněno tím, že mám za sebou nehezké události, hodně nehezké. A oni mne nenechali být s ním. Donutili mne vylézt ze sanitky a já se složila na asfaltu. Dlouho jsem se necítila takhle. Všechno jsem měla sevřené a v hlavě jen neutuchající žal, který křičel “NE! TOHLE NEMŮŽETE, TO NEJDE!” Docela mne dodnes děsí, že polisicté očividně nemají žádný kurz, jak nakládat s někým, kdo se takhle složí. Aneb tři strážci zákona nade  mnou stáli, zatímco já se kolíbala dopředu dozadu a rvala si vlasy. Nakonec, když jsem jim slíbila že budu moc moc moc hodná, mne odvezli do Motola. Jela jsem policejním fárem, heč! V Motole mne vysadili, vysvětlili co se děje, kde je Áďa a odjeli. Já tam čekala a čekala. Zdálo se mi to nekonečné, co na něm sakra vyšetřují? Po dlouhé době vylezla paní v bílém a řekla si o ambulantní poplatek. Dala jsem jí devadesát korun a ona zase odešla. Po další dlouhé době vyšli dva lidé s Áďou. “Tak tady ho máte,” sdělila mi bílá osůbka a posadila ho na židli. “A co já s ním?” Hahaha. Milující žena, fakt. Jenže já opravdu nevěděla. Neřekli mi nic. Ve všech Růžovkách a tak vždycky dostane doprovázející osoba vyčerpávající info a já dostala: “Tady ho máte.” Super. Takže co… Mimochodem, Áďa tenkrát dostal super blicí pytlík, igeliťák s ryskou a náhubkem. Asi hodinu jsme seděli v nemocnici, zatímco já přemýšlela kde sakra jsme (v Motole se fakt nevyznám a doufám, že tam nikdy nebudu muset něco hledat) a jak se dostaneme domů. Autobus byl zavržen rovnou. Metro už dávno nejelo a i kdyby, tak jsem nevěděla jak se k němu dostat sama, natož s člověkem, co je rád, že dojde pár metrů. Tak se projedeme taxíkem. Googlila jsem taxislužby. První paní mi odmítla poslat Taxi s tím, že nemám viditelné číslo. Tu jsem poslala do háje slovy: “No super, tak nashle.” Další paní mi řekla to samé, ale když jsem jí nadiktovala číslo, řekla že mi někoho pošle. Půl hodiny se nic nedělo, tak jsem googlila dál. Taxislužba bez zavolaní dorazila jako jediná. Dotáhla jsem poblijónka do taxíku a frčeli jsme domů. Pán byl o tři kila těžší a my o ty samá tři kila lehčí, respektive moje peněženka. Díky bohu za širší centrum, bůh ví, kolik by to stálo někam na okraj Prahy. V tom shonu jsme na Anču ani nepomysleli. Ráno poté jsem si na ni ale vzpomněli a situaci si rozebrali: milá Anča se na nás totálně vybodla. Jasně, asi by další rande nebylo a když, bylo by to asi trochu divný. Jenže ona prostě Áďu nešla hledat (on byl asi deset metrů od nás, takže by ho opravdu nepřehlédla), i když to slíbila. Bude z ní asi zdravotní sestra, to potěš pánbů teda. Co bychom s někým takovým dělali? Jasně, asi nemůžeme nikomu vyčítat, že nedá opilému bezdomovci dýchání z úst do úst, ale vykašlat se na někoho s kým si celý večer povídám? To je slušnost, pokusit se pomoct. Byť jen trochu. Takže našeho nevydařeného rande nelitujeme. Přišli jsme sice o možnost poznat se hlouběji, na druhou stranu jsme zjistili, že jsme rozhodně nepřišli o TU PRAVOU. Ta pravá by tohle totiž neudělala ani omylem.
A co za touhle událostí vlastně stojí? Zmínila jsem to na začátku: utopenci. Já měla jen kousek a rovnou jsem řekla, že je to moc kyselé a že to nesním. No, Áďa byl frajer, a když už utopence udělal, tak je sní. Utopence v létě už nikdy, jestli vůbec. Lednice je na ně malá, do sklepa se zatím nedostanem a pod linkou se očividně zkazili. A to je v našem bytě permanentně mezi osmnácti a dvaceti stupni (takže venku lituji, že nemám postavu na minikraťásky a tričíčko co končí těsně pod pupíkem, a vevnitř nosím teplé ponožky a zimní bundu).

Myslím si, že by bylo dobré, abych ještě jednou zopakovala poselství tohoto článku:
NIKDY NENAKLÁDEJTE UTOPENCE V LÉTĚ, POKUD NEMÁTE OPRAVDU DOBŘE CHLAZENÝ PROSTOR.
Máňa

Žádné komentáře:

Okomentovat