Stále škrtám, stále trhám a muchlám papíry. Ale dneska tu nejde o mne, ale o naší kamarádku Alici. Pokud jste nečetli první část jejího příběhu, zajdete ji ZDE.
Po mém přiznání na mne M chvíli nechápavě zírala. Ujistila jsem ji, že si nedělám srandu. Divila se, že zrovna já, že to prý zrovna u mě, není možný, že já přeci furt působím “jako pravý muž”.
M: “Počkej, jsi technickej typ, otočíš se za každou sukní, všude vousy a kérky, to mi prostě k tobě nesedí:
A: “Tak tvůj popis, až na ty vousy, docela sedí i na tebe.”
M: “No dobře… Asi bych fakt nedala, kdybys měla bejt takovou tou dilinkou.”
A: “Vážně se nezlobíš?”
M: “Ne… Mojí podporu máš, ať se bude dít cokoliv. Asi bych se nezlobila, kdybych se to dozvěděla dřív, ale chápu, že o tomhle se hodně blbě mluví. Dej mi radši pusu, ty trubko.”
Políbila jsem ji. A po nekonečném množství času, době, která mi přišla nejméně stejně dlouhá jako od chvíle, kdy se v našem Slunci poprvé rozhořel žár termonukleární reakce jsem se snad poprvé opravdu uvolnila. Přestala jsem analyzovat své akce a jednání, přestala jsem se bát toho, že udělám něco holčičího, prostě jsem byla sama sebou, byla jsem holka.
M se po chvíli zvedla, šla do koupelny. První věta po jejím návratu zněla “Mohl by ses prosím odlíčit?”. Nevím, zda jsem si ještě někdy připadala tak odporně jako v tu chvíli. Chtělo se mi brečet, najednou mi bylo strašné horko a přitom jako bych vylezla za zimní noci ven jen v kalhotkách, bylo mi na zvracení a zároveň jako bych měsíc nejedla, zapojila jsem veškerou svou sílu vůle jen abych se na místě nezačala třást, smutně jsem usmála na M, které se oči slzami leskly také a začala se odličovat. Ani jedna z nás moc nevěděla co říct.
M: “S tím jak jsem za tebou přišla, ať se odmaluješ… Zachovala jsem se jak hrozná píča, že jo?”
A: “No… Bylo to docela děsivý… Víš, nechci v tobě vzbuzovat odpor…”
M: “Ono nejde o to, že bys mi byla odporná… Spíš, fakt jsem v tobě tu ženu viděla, znám tě celou dobu jako kluka a najednou… Jsi byl ženou. Prostě sama moc nevím jak to zpracovat.”
A: “A myslíš, že bych tě přitahovala i jako žena?”
M: “Jo. Zrovna o tomhle bych nepochybovala vůbec.”
Většinu víkendu jsme strávily doma. Já jsem byla namalovaná, v M sukni, kalhotkách, halence a cardiganu. Výsledek mi chvílemi, za tlumeného osvětlení, když jsem si stoupla tak, aby úhel pohledu maskoval můj mužný hrudník připadal i docela uspokojivý. Jindy jsem se podívala do zrcadla, světlo zvýraznilo nějaký nedostatek, například prosvítající vousy a já viděla spíš “Nancy Boye” a připadala si zvrhle a odporně. Ale překvapilo mne jak málo problémů M měla s přechodem na ženské oslovení, alespoň doma.
Hodně jsme spolu mluvily. O tom, jak jsem na to přišla, jak dlouho to takhle cítím, o tom co to vše znamená. O mě nejistotě a strachu. Přesvědčovala mne k tomu, že bych si možná měla najít sexuologa nebo psychoterapeuta, kteří mi s tím pomohou. Že se vlastně nemám za co stydět. Ať už mi pomohou se srovnat se svým tělem nebo mi pomohou mé tělo změnit tak, abych si v něm připadala jako doma. Já jsem samozřejmě přitakávala, i když nemůžu říct, že bych byla rozhodnutá se svěřit do rukou odborníků. Přeci jen, když své tajemství dusíte takovou dobu a řeknete to jedinému člověku na světě, jak se máte odhodlat k tomu, mluvit o něčem tak intimním s někým naprosto cizím?
Přemýšlela jsem. Hodně. Neustále jsem se dívala na své fotografie, kde jsem byla nalíčená. Chvílemi jsem si říkala, že vypadám jako docela hezká holka, chvílemi, že vypadám jako hodně špatný transvestita. Zkusila jsem se oholit a fotografii prohnala ženským filtrem aplikace “FaceApp”, což jsem doprovázela zkoumáním rozdílů oproti originálu, abych zhruba tušila, co se mnou provede líčení a hormony a co už by bylo upravitelné jen operativně. Nejlepší věc, kterou jsem ale mohla udělat bylo poslání své fotky jedné své kamarádce, kterou jsem hodně dlouho neviděla.
A: “Co myslíš, mohla by ze mne být aspoň trochu koukatelná holka?”
L: “Hm, no, žádná super třída, ale rozhodně ne ošklivá. Ale je to v pohodě, možná trochu mužná, ale je spousta holek, které jsou holkami celý život a vypadají o dost víc jako chlapi. Máš snad nějaké trans chutě?”
A: “Asi nebudu tvrdit, že mě nikdy nic takového nenapadlo.”
Nerada lžu, takže jsem se rozhodla, že se jí svěřím. Stejnak nemáme žádné další společné přátelé, tak jsem si řekla, třeba mi bude líp, když se svěřím. O chvíli později z ní vypadlo, že zhruba za měsíc jde na sexuologii také, protože je rozhodnut podstoupit FtM tranzici. Ačkoliv je M naprosto úžasná a snaží se mne podpořit všemi silami, mít možnost si promluvit s někým, kdo zažívá téměř stejné pocity, s někým jehož životní příběh je tak strašně podobný (i když trochu naopak) mi dodalo neskutečně moc sil a odhodlání, které jsem potřebovala.
Po svém maličkém domácím coming outu mi totiž nebylo ani trochu lépe. Spíš naopak. Když jsem byla namalovaná a oblečená jako žena, připadala jsem si strašně mužně, že ze mě se nikdy nestane žena. Když jsem byla v práci, oblečená jako muž, tak jsem naopak začala neustále vnímat, že tohle tělo, tenhle stav úplně v pořádku není. Navíc jsem začala mít tendence o sobě psát v ženském rodě (doufám, že jsem si po sobě všechny maily dost poctivě přečetla a pokud ne, tak to všichni brali jako překlep), prostě jsem měla (a stále mám) strašné stihy, že to někdo zjistí. V práci, kde na mne dysforie doléhá v podstatě denně, se mě začaly kamarádky (ano, ačkoliv pracuji v technice, tak i tady jsem si našla spíš kamarádky než kamarády) ptát co se se mnou děje, že já najednou nejsem já.
Rozhodla jsem se to opravdu začít řešit. Mou první volbou byla paní doktorka Fifková, která je mezi sexuology zabývajícími se trans problematikou asi nejznámější. Bohužel, jak se asi dalo čekat, paní doktorka má až do konce roku naprosto obsazený kalendář a já musela hledat dále. I když jsem chtěla k doktorce a ne k doktorovi, nechtělo se mi další půlrok čekat, co kdybych mezi tím ztratila odvahu? Mou další volbou byl pan doktor Procházka, u kterého byl volný termín již v řádu několika týdnů. Ačkoliv mne dosti překvapilo, že pan doktor bude mít čas už takhle brzy, jeho reference jsou většinou dobré, takže doufám, že mé obavy jsou plané.
Dalším člověkem, kterému jsem se svěřila byla naše kamarádka. Její reakce mne strašně vyvedla z míry, překvapila a zároveň mi udělala radost, protože pokud by takhle reagoval každý, myslím, že by byl svět o dost hezčím místem k žití.
A: “Hele, víš, známe se docela dlouho, trávíme spolu docela dost času, mám tě rád a důvěřuju ti… Chtěl bych ti říct, něco co bys asi měla vědět.”
J: “No… Povídej?”
A: “Víš… Já jsem asi transsexuál. Příští týden jdu na první sezení na sexuologii.”
J: “No dobře. Hodně štěstí.”
A: “To je všechno?”
J: “Jak to myslíš?”
A: “No… Čekal jsem tu reakci trochu… Výraznější.”
J: “To si o mě myslíš, že nejsem dost open-minded na to, abych to vzala? Pokud je to to co chceš…”
A: “A myslíš, že budu hezká?”
J: “Jo. Máš dost jemný rysy.
A: “No, aspoň budeš moct říkat ‘Tak s touhle buchtou jsem spala, když byla ještě chlap!’”.
No, je pravda, že jsem si naschvál vybírala lidi u kterých jsem si byla jistá, že jejich reakce nebude negativní. Vzhledem k tomu, že po tom, co jsem se rozhodla s tím něco dělat jsem začala trpět záchvaty úzkosti zejména z představy coming-outu v práci nebo doma, příliš se mi nechtělo svou i tak poněkud křehkou psychiku vystavovat negativním reakcím.
Na negativní reakce jsem se ale musela připravit taky. Jako nejvhodnější oběť mi přišla moje kolegyně, se kterou si svěřujeme spoustu věcí, vím, že když jí řeknu, ať si to nechá pro sebe, bude to respektovat a zároveň je dost konzervativní na to, aby mi to dala sežrat. Jo a taky si o mě ze začátku myslela, že jsem gay, protože jsem prý v chování občas dost holčičí (ať žijí předsudky).
A: “Hele, víš, já mám trochu problém. Jdu příští týden k doktorovi. Skočíme po práci na cígo? Nechci o tom mluvit v práci.”
K: “Ty jseš nemocnej?”
A: “Ne, to ne, neumírám, ale mám prostě takovej problém. Asi spíš psychyckej.”
K: “Ty nás všechny chceš zabít!”
A: “Jak tě to sakra napadlo!? Ne, týká se to fakt jenom mě.”
K: “Počkej… Byl jsi holka, nechal ses přeoperovat na kluka a teď toho lituješ!”
A: “Ne, pindíka mám od narození.”
K: “A budu se ti smát?”
A: “Upřímně doufám, že ne.”
Asi si dovedete představit jak mě tahle věta svým způsobem potěšila. Odbila čtvrtá hodina, já se sbalila a vyrážela domů, kolegyně šla se mnou, že si na chvíli sedneme kousek od práce. Ubalila jsem si jointa (jinak tolik nehulím, rozhodně ne tak, že bych si ubalila špeka po cestě z práce) prohlédla perimetr, zda se v okolí nevyskytují uši, které by to slyšet neměly, zapálila, zavřela oči, ujistila sama sebe, že jí to chci říct. Tvářila se překvapeně. Přiznávám, že ona se tváří překvapeně neustále, má totiž hezký velký oči, který mají tendenci působit, jako by je neustále překvapeně poulila. Ale tentokrát se tvářila ještě překvapeněji než obvykle.
K: “Ty to myslíš vážně? Proč chceš bejt holka?”
A: “Jo, myslím to vážně. Já vlastně nevím, je strašně těžký to nějak definovat. Prostě vím, že jsem měl bejt holka, je to v tom jak se chovám, jak si připadám, jak se vidím, nevím jak to nějak popsat.”
K: “A to tě jako napadlo teď? Nerozmyslíš si to?”
A: “Hele, je to něco co mě trápí vlastně od dětství. Pokud mi doktor pomůže se srovnat s tím, že jsem kluk, věř mi, že budu fakt hodně šťastnej. Víš jak, minimálně ta doba přeměny je fakt složitá, nevím jak to budu dělat s prací a tak.”
K: “No tak pokud je to něco co fakt chceš… Tak asi hodně štěstí.”
A: “Díky, vážně si toho cením.”
K: “Jé, to pak budeme kolegyně! Ne, počkej, to nejde, to už nebudu jediná holka na oddělení!”
No, musím říct, že to ve výsledku dopadlo daleko lépe než jsem čekala. Čekala jsem spíš zděšení.
Začala jsem zjišťovat, že zatímco do ženské role doma se mi přechází hrozně snadno, v práci se naopak musím čím dál víc soustředit na to, abych o sobě mluvila v maskulinním tvaru. Spíš jsem se, pokud to jen šlo, vyhýbala minulým příčestím. No a samozřejmě jsem se kvůli tomu občas do některé věty hloupě zapletla. Chvílemi jsem si říkala a stále říkám, co když si to jen namlouvám, co když jde o nějakou krátkodobou posedlost, nějaký zatraceně divný fetiš? Vždyť ať se snažím, jak se snažím, nedokážu si sebe představit jako ženu.
A jako by toho nebylo dost, začala jsem trpět úzkostmi při sčítání všech rizik. Co když po tom všem budu pořád vypadat jako chlap? Kde sehnat prachy na operaci? Jak to, sakra, řeknu rodičům tak, aby je nekleplo? Nepřijdu o slibně začínající kariéru, kterou se mi ani nepovede restartovat, protože budu stále stižena stigmatem “falešné” ženy? Přeci jen, v technice je daleko větší procento mužů a ti většinou takové věci berou daleko hůř. A to nemluvě o tom, že stále doufám, že se srovnám sama se sebou, ale s tím jak začínám občas sama sobě vadit už v to docela přestávám věřit. Tak teď čekám na den návštěvy sexuologa, strašně se toho bojím a doufám, že to co se dozvím mi alespoň přinese klid.
Máňa a Alice
