čtvrtek 3. srpna 2017

Příspěvek od kamarádky

Tak jsme tu po dlouhé době zas s něčím ke čtení! A ačkoli už je tomu chvíli (Máňa stále poctivě píše, popsaná lejstra trhá, hryže a zahazuje do kouta, načež popisuje další), tak nový článek pro jistotu ani není od nás, ale naší kamarádky Alice. Kamarádky uvězněné v klučičím těle. Sice se úplně neshoduje se zaměřením našeho blogísku, na druhou stranu je to zajímavá zpověď a téma o kterém by se také mělo mluvit. A taky to odpovídá hlavní myšlence nás obou: Respektujte jakékoli lidské rozhodnutí nebo čin, vedoucí k jeho štěstí, pokud neohrozí nikoho dalšího.


Tak jak začít? Má se zdravit, nebo tak něco? Tak třeba… Ahoj, já jsem Alice a zkusím tu v kostce nastínit svůj sladký život, problémy a rozhodnutí, před kterými stojím. Tak třeba můj největší problém je, že jsem kluk. A je tomu tak už asi čtvrt století, přičemž poslední měsíce (léta?) trpím postupně se zhoršujícím stavem, pro který má anglická terminologie krásný název “gender dysphoria”, volně popsáno jako vnímaný nesoulad mezi “fyzickým” pohlavím a “duševním” pohlavím, neboli genderem (to, jak osoba vnímá sebe sama).
Svým způsobem to začalo už když jsem byla malá. Místo kamarádů na blbnutí na hřišti jsem měla kamarádku, se kterou jsme si hráli s panenkami. Když jsem pak chtěla svojí bárbínku, tak jsem se samozřejmě dozvěděla, že s tím si kluci nehrají a dostala dinosauřího robota. No, a když jsem si hrála se sestřenkami, tak jsem zaslechla poznámku “On se chová jak holka, no snad z něj vyroste normální chlap”.
Po příchodu do školních lavic se to trochu měnilo, spolužáci se mi posmívali a já jsem se musela naučit prát, abych nebyla bita. A začala jsem být víc kluk. Byly časy kdy jsem spíše jen četla, byly časy kdy jsem si povídala se spolužačkami, spoustu času jsem ale strávila i hrajíc si na rytíře s kusem nevinné větve místo meče. Střídala jsem role jako ponožky. Ale stejně jsem byla vždycky hrozně smutná, když mi máma stříhala vlásky. Stejně, jako když jsme si se sestřenicemi hrály na postavy ze seriálu “Čarodějky” a já směla hrát jen mužské postavy.
S příchodem puberty, mezi třináctým a čtrnáctým rokem života se to trochu zlomilo. Najednou jsem měla po ramena dlouhé, načerno obarvené vlasy, androgynní zjev, platonickou zamilovanost do zpěváka britských Placebo (ačkoli jinak jsem na holky) a nejlepší kamarádku. Doma jsem zase najednou slyšela, že jsem hrozně holčičí. V patnácti jsem pak byla poprvé u psychologa, trpěla jsem depresemi (dílem kvůli genderovému nesouladu, dílem prostě protože puberta) a sebepoškozováním. A samozřejmě jsem, jak velí bouřlivé mládí, naprosto nespolupracovala. Po asi půlročním období všechny strany seznaly, že tady pšenka nepokvete a rozloučili jsme se. Doteď si říkám, že kdybych nebyla husa, tak jsem mohla mít všechno tohle dávno za sebou. A to jsem si v té době ještě začala načítat články o transsexualitě a začala mít pochyby, jestli se nejedná i o můj problém.
Během docházení na psychologii se však absolutně otočil můj pohled na sebe samou. Začala jsem být naopak extrémně maskulinní. Začala jsem strašně moc balit holky (nejsem úplně ošklivá jako kluk), nosila krátké vlasy a úzkostlivě se vyhýbala čemukoli, co by mohlo být “holčičí” a sexuální menšiny jsem rovnou nesnášela. I tak jsem, kupodivu, měla víc kamarádek, než kamarádů.
Můj pohled na sebe sama trochu zlomil v mých dvaceti, kdy jsem nějakou dobu udržovala románek s jedním bisexuálním kamarádem, kde jsem instinktivně přebírala spíše tu ženskou roli (ne, nemyslím to tím přisprostlým způsobem). A jak už to tak bývá… Místo abych to přijala, raději jsem to vytlačila z paměti.
Postupně jsem vystudovala, našla si mužnou, technickou práci. Také jsem zmoudřela a poznala děvče, se kterým jsem doteď, kterému jsem se otevřela. Alespoň se svou orientací. Našli jsme si nové přátelé, mezi kterými jsem se cítila dobře a prošla si alespoň malým bisexuálním coming-outem na veřejnosti.
Nicméně jednu část sebe jsem potlačovala stále. Dokonce se i od kolegyně dovídám, že jsem hrozně holčičí a že si nejdřív myslela, že jsem gay. Nemluvě o přítelkyni, která mi mnohokrát řekla, že má občas pocit, že chodí s holkou a ne s klukem. A ještě víc jsem se začala lámat, když jsme poznali Lucku. Lucka je na tom stejně jako já, sice v té době ještě nebyla na hormonálce, ale protože má hezké vlasy, je štíhlá a má dost holčičí obličej, skoro to není poznat. V tu chvíli mi na povrch vyplavala myšlenka “Ta se má. To by u mě nešlo, s mojí ramenatou postavou a chlupy na každém centimetru.”. Asi je jasné, že zrovna taková myšlenka dokáže vyděsit.
Takové myšlenky mne provázely často. Objektivně jsem se (i pomocí zájmu dalších žen) sice ujišťovala, že nejsem k zahození, ale v zrcadle jsem viděla, že tohle nejsem já. Nejdřív jsem si vlasy ostříhala. Pak si je zase nechala narůst. Opakovala. A najednou má nejmilejší, můj anděl, když jsem se po dlouhé době oholila, řekla “jů, z tebe by moha být tak hezká holka, já to chci zkusit, namaluju tě, oblíknu a někdy někam půjdem prohozený!”.
Aby bylo jasno, od puberty jsem nikdy neměla potřebu šminek, dámského oblečení nebo tak. Víte, mám docela ramenatou postavu, tmavé chlupy na hrudi a od puberty neustále vousy. Takže se prostě podívám do zrcadla, na svý chlupatý nohy a vidím, že to k sobě nejde, prostě teď jsem muž, tak mi nikdo nic jiného, ani já, neuvěří.
Tak mne nalíčila, dala mi choker na krk, vyžehlila vlasy a navlékla do některých splývavějších kousků ze svého šatníku. Podívala se na mne a řekla, že bych vážně byla krásná. Podívala jsem se do zrcadla, chvíli jsme si povídaly a já věděla, že bych jí to měla vyklopit.

A:  “Hele, já bych ti měl něco říct…”
M: “Co se děje?”
A:  ”No, jak mám ty depky poslední dobou…”
M: “No?”
A:  “Tak myslím, že jedním z důvodů je, že se cejtím bejt spíš holka než kluk.”
M: “Cože?”
A:  “No, jako že jsem asi trans. Jako třeba Lucka.”



Tak a tohle byla první půlka. Doufám, že mne budete hodně nenávidět!

Váš ďábelský redaktor Áďa a Alice

Žádné komentáře:

Okomentovat