sobota 18. března 2017

Coming outy, aneb proč se nestydět

No, původně jsem chtěl psát o promiskuitě, našem současném životním stylu, probrat trochu nevěru a tak dál. A, jak je asi zjevné, skončil jsem u trochu jiného tématu. Tohle téma holt budu muset probrat příště.
Na úvod, mám v práci jednu kolegyni, říkejme jí Vendulka. Vendulka pochází z malého města kdesi za sedmero kopci a za sedmero poli, na víkendy se do své otčiny vrací. A působí dojmem hezkého, chytrého, občas trochu chlapeckého (má víc chlapáckých zálib než já, například co se pití piva a sportů týče), nicméně zcela “normálního” děvčete.
Když nastoupila k nám, nijak zvlášť jsme se nebavili, občas se mne zeptala na něco týkajícího se práce kterou zrovna dělala, nic dalšího. Prostě normální vztah mezi kolegy. Jak už to tak bývá, časem se naše rozhovory posunuly i do osobní roviny a, ani nevím jak, jsme se dostali k tomu, že mám dvě partnerky. Vzhledem k tomu, že nejde o nic úplně obvyklého, samozřejmě se trochu vyptávala, ale zejména se vždy strašně roztomile zakřenila se slovy “stejně je to divný”, což mou zlou povahu motivovalo k tomu, abych na toto téma stáčel hovor ještě víc.
S Vendulkou jsme se postupně začali bavit ještě víc. Celou dobu jsem věděl, že je zadaná, že má přítele. No, a jednou mi u piva řekla, že to není tak docela pravda, že je to spíš přítelkyně. Samozřejmě mne to docela překvapilo. Dozvěděl jsem se od ní, že její rodiče to nijak zvlášť dobře neberou, bojí se reakcí okolí a tak dále. Samozřejmě, že jsem se ji chvíli snažil podpořit a přesvědčit, že rodiče si časem uvědomí, že když je šťastná, tak poslední věc na které by mohlo záležet je pohlaví jejího partnera. A co se okolí týče, nejsme v padesátých letech a většině lidí je tohle úplně jedno, nejhorší co se může stát je křižující se babička nebo slintající teenager v metru.
Co mne pak zarazilo ještě více byla jedna naše společná cesta z práce metrem. Hovor se nějak stočil k tématu bisexuality a jak to vlastně u sebe objevila a to co následovalo, tak byl její vyděšený pohled a “proboha nemluv o tom, vždyť nás teď každý slyší”. Což je reakce, kterou bych pochopil spíše kdyby měla rozjetý byznys s heroinem, než kvůli tomuto. Připomínám, že jsme jeli metrem, mluvili docela potichu a stáli velice blízko k sobě.
No… A co z toho? Docela mne vyděsilo, jak moc jsem si zvykl na život v Praze, na to, že lidé zde už jsou na takové věci zvyklí a nad homosexualitou se ve většině případů nepozastavují. A jak v tomto dovede být složitý život na menším městě, kdy všichni koukají skrz prsty na vše co není zcela “normální”, ať už jde o piercing nebo tetování, kvůli kterému se Mániny rodiče nebaví s ní, netradiční vztah, kdy se Káťa strašně bála, aby nás nikdo neviděl se držet za ruce, nebo láska ke stejnému pohlaví, o které Vendulka nechce mluvit.
A proto bych chtěl říct: Nestyďte se! Vždyť sexuální orientace nebo vztah ve kterém žijete nezmění to, jací jste, vždyť dobrý člověk bude dobrým, ať už bude s kýmkoliv. Nenechte se soudit za lásku. Nikdo nemá právo odsoudit něčí štěstí, jen proto, že se to vymyká něčemu zavedenému. Nebojte se o tom mluvit jako o něčem zcela normálním, protože tím víc lidem to ve výsledku bude jako normální věc připadat. A hlavně: nebojte se jít za štěstím. nemůže být snad nic horšího, než skončit v nevyhovujícím vztahu kvůli tomu, že s tou pravou osobou, osobami, nechcete být ze strachu “a co na to řeknou lidi”. A už vůbec si nenechte otrávit své štěstí jedovatými poznámkami lidí, kteří jsou tak omezení, že nejsou schopni akceptovat nic neobvyklého.
S přáním sil a štěstí

Váš Áďa

3 komentáře:

  1. Ľudia sa hanbia prejaviť aj oveľa "lahsie" veci než to ze majú vzťah s niekym rovnakého pohlavia alebo ze majú dve partnerky- ty sa môžeš tým len vystavovať �� väčšina je stále taká s privretymi očami nepripustaju si co vsetko existuje a co sa okolo nich deje, príde mi ze pre jednoduchých ľudí je tazke pochopiť niečo iné než sú zabehnuté a iste stereotypy,neviem to teraz úplne zadefinovať ale stále si väčšina z nás veľmi zakladá na tom co si o nás myslia a co o nás hovoria a ako nás zoberú ostatný , ved schvalne ako často sa bojime urobit niečo čo by nás spravilo šťastnými len kvôli tomu že si povieme co na to povedia ľudia.....fuck them all na to!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto nám mluvíš z duše, vždycky je hlavní, aby se člověk nestyděl sám před sebou. Co na to řekne okolí? Who cares? Okolí se dá změnit :)

      Vymazat
  2. dobre napísané presne tak.

    OdpovědětVymazat