sobota 15. července 2017

Nastavení vztahu a další pohádky

- něžná a tajemná rekapitulace - přemýšlení o žárlení - genetické relikty - rozvrhování času - špatně překročitelné hranice - romantická stránka věci - stigma on-line seznamování - hraní s kartami na stole - prokrastinační pomůcka - důvěra a uvolněnost -

Minule jsme trochu nakousli téma našeho vztahu, naše seznamování, co máme povolené a co ne. No a protože se toho Máňa dotkla jen tak lehce, něžně a tajemně, napadlo mne, že bych to trochu rozvedl, vysvětlil a dodal nějaký hlubší vhled.
Už pár měsíců zpátky, vlastně od chvíle, co jsme se trochu více poznali s Dáňou, se naše hovory čas od času stočily k tématu otevřených vztahů. Pro připomenutí: náš společný večer s Dáňou se trochu zvrtl a Dáňa, mající otevřený vztah, ve kterém se vzájemně chlubí svými úlovky, ještě týž večer volala svému chlapci Láďovi o tom, jaké to bylo.
Máňa už dlouhou dobu přemýšlela o své vlastní žárlivosti a došlo jí, že je jí vlastně jedno, co s kým mám, za předpokladu, že jí nebudu zazdívat a budu jí věnovat dostatek času. No a jednoho dne mi řekla, že kdybych chtěl náš vztah otevřít, tak jí to nebude vadit. Můj pohled byl samozřejmě trochu jiný. Ačkoliv si jsem velmi dobře vědom toho, že po čistě technické stránce sex “mimo” (a vlastně cokoliv dalšího, podle nastavení vtahu) nemá šanci kvalitní vztah ohrozit, ta představa se mi ani trochu nelíbí. A ještě víc by mi ta představa vadila, kdyby byl tím dalším aktérem muž. Což už tuplem nejde logicky vysvětlit - přeci jen jde o vzájemnou intimní chvíli dvou osob, a v takovém případě je povaha jejich genitálu naprosto irelevantní záležitostí. Dost možná se jedná o nějaký genetický relikt poděděný od našich prehistorických předků, ale to už asi jen tak nezjistím.
Jedním z naších opileckých (nevím proč, ale hluboké debaty máme ve zvyku spřádat pouze v alkoholovém nebo bylinkovém oparu) scénářů byla polyamorie. Taková ta “klasická” forma, kdy každý udržuje vztahy s různými lidmi (občas se ty okruhy i prolnou), v našem případě bychom si například každý našel ještě přítelkyni. No a rizika vyvstala hned. Tím menším zlem by bylo mnohem složitější rozvrhování času. Najednou by se musel nějakým způsobem sladit rozvrh rovnou čtyř lidí, abychom se zvládali vidět. Ale nic není nemožné.
Mnohem větším problémem by byla hierarchizace. Přeci jen s Máňou spolu bydlíme, máme společný rozpočet, nemáme žádná tajemství. Už jen kvůli tomu by byl další partner spíše “oficiálním milencem” - už by tam byly hranice, které by se špatně překračovaly. No a vzhledem k tomu, že oba vyznáváme, co se vztahů týče, přístup “když už, tak pořádně”, není to pro nás tou pravou cestou.
Mluvili jsme i o otevřeném vztahu. Nicméně tuto kapitolu jsme docela rychle uzavřeli s tím, že otevřený vztah je spíše sexuální záležitost a nám jde hlavně o tu romantickou stránku věci.
Ve výsledku jsme přišli na to, že triáda je pro nás stále tím nejlepším nastavením.
Další z věcí, o kterých jsme diskutovali, bylo jak se vlastně seznámit, jak na taková ta první rande. Víte, obvykle se seznamujeme naživo. V barech, přes kamarády… Ono je to o hodně jednodušší. Máme řeč těla, díky které se člověk dovede za chvíli trochu v tom protějšku vyznat, může používat osobního kouzla, šarmu a tak dál. Zatímco při on-line seznamování je člověk okamžitě stigmatizován (protože máme všude milióny úchylných kluků, kterým jde jen o večerní dobrodružství, spousty kluků i holek, kteří hledají třetího do večerního dobrodružství). Takže co s tím? Áďa a Máňa si museli promyslet spoustu možností a dospět k rozumnému kompromisu, protože potřebujeme být zajímaví v tom dobrém slova smyslu, vyhnout se nálepce a přitom vždy hrát s kartami na stole a být fér. Což zní daleko snáze, než ve výsledku bylo.
K čemu jsme tedy dospěli? No, ono se to vlastně strašně blbě vysvětluje. Nuže, založili jsme si (zas) Tinder, bez očekávání, vlastně jen jako prokrastinační pomůcku. Pokud tam někdo z nás potká zajímavého člověka, tak s ním může jít na drink, do kina, kamkoliv. Kamarádsky. No a pokud to bude člověk, který by se mohl zamlouvat i tomu druhému a pokud by se tomu člověku mohl ten druhý zamlouvat též, tak si ten vztah můžeme trochu pootevřít. Podmínkou je, aby ten člověk o tom dalším věděl. Pokud z toho nic nebude, nedá se nic dělat - minimálně jsme potkali nového člověka, dozvěděli jsme se nový pohled na svět a tak dál, noví přátelé se vždy hodí. Prostě si to zakládáme na důvěře v úsudek toho druhého. A ve výsledku je to seznamování daleko uvolněnější a přirozenější, protože se nemusíme neustále v hlavě probírat tím, co je ještě vhodné a co už ne.

Srdečně zdraví Áďa

1 komentář:

  1. Skvelý článok, je velmi mile vidieť ze si to dokážete takto prehodnotit a porozprávať sa a dohodnúť sa😊😋

    OdpovědětVymazat