čtvrtek 6. dubna 2017

Proč na promiskuitě není vlastně nic tak špatného

Pár dní zpátky (no dobře, on je to vlastně měsíc a tenhle článek mám v hlavě v podstatě stejnou dobu se na našem Facebooku objevila zajímavá diskuze o “správném” počtu sexuálních partnerů, o našem vnímání promiskuity a tak dál.
Na úvod bych začal tím, že se objevili lidé, kteří nás vnímají jako neochvějné romantiky, i jako nevybouřenou mládež, která si jen tak užívá. No, uznávám, že vyznění našich článků občas podpoří oba výklady. A ačkoliv, pochopitelně, máme daleko raději když jsme vnímáni v tom pozitivním světe, po troše zdravé sebereflexe jsme dospěli k názoru, že vlastně nejsme až tak svatí.
Na druhou stranu, co je vlastně špatného na kamarádství s výhodami a náhodných známostech? Pokud vám je s někým dobře, existuje erotický náboj a nic vám nebrání? I když víte, že vztah spolu nechcete (například jste si povahově nebo životními cíli příliš vzdálení), proč se i tak ze společných chvil netěšit? Ztratit vlastně nic nemůžete.
Téměř totéž se dá pak říci i k častému střídání partnerů. Přeci jen, problémy ve vztahu často nastávají po prvních třech měsících vztahu, kdy se zmírní působení hormonálního koktejlu způsobující zamilovanost a vyjdou na povrch problémy, neshody a neladící místa. A pak je otázkou, nakolik jsou vzájemné rozpory velké, zda je to něco, co se dá přejít, nebo zda je lepší vztah ukončit dříve, než se posune někam dál. Tlak na malý počet sexuálních partnerů pak může mít za následek, že člověk raději setrvá v nepříliš funkčním vztahu, než aby se dále “rozhazoval”. Přeci jen, zde můžeme zapojit jednoduchou matematiku, pokud budeme brát trvání nefunkčního vztahu jako tři měsíce a začátek sexuálního života v šestnácti letech, tak při počtu tří krátkých vztahů ročně (s měsíční pauzou mezi nimi) se už pro věk dvacet let můžeme dostat na konečné číslo dvanáct. Což je číslo, které bývá ještě dnes vnímáno jako dost vysoké. A přitom stále nikdo neručí za to, že ve dvaceti bude mít člověk natolik jasně nastavené priority, že si opravdu zvolí partnera, který mu bude vyhovovat, a i kdyby ano, tak stále není záruka, že po několika měsících nezjistí, že se daný člověk s vlastními potřebami nekříží.
Ve výsledku pak může pětadvacetiletý člověk být obviněn z nedostatku sebeúcty, kvůli tomu, že vystřídal příliš mnoho partnerů, přičemž realita může být naprosto opačná - daný člověk má jen jasně zvolené priority, co od člověka a od vztahu očekává a měl pouze smůlu.
Slyšeli jsme názor, že v našem kulturním kontextu by žena měla říci na otázku kolik měla sexuálních partnerů číslo okolo osmi, protože to dostatečně objasní zručnost nabytou zkušenostmi, nicméně stále nebude působit příliš promiskuitně. Na druhou stranu, proč zrovna tady dáváme rozdíl mezi muži a ženami? Jistě, z genetického hlediska to svůj smysl dává, tradicí je stále zakořeněno, že žena s bohatou sexuální minulostí je “rozhoďnožka” a muž “frajer”, nicméně jaký to má smysl dnes? V době, kdy se snažíme o rovnost přístupu k oběma pohlavím, budeme se tvářit, že má každé pohlaví jiné právo na sex? Nemluvě o tom, že v onom prohlášení je “měla by říci” - k čemu je vlastně dobré svému partnerovi v tomto lhát? Bude to vlastně partner co k čemu? Když je mu zapotřebí lhát i v takto nepodstatném údaji. No a samozřejmě se nabízí otázka, když je žen a mužů na světě zhruba stejné množství, jak je možné, že se ty počty partnerů tak liší?
No a co z toho vyplývá? Vlastně nic. Prostě si dělejme co uznáme za vhodné, pokud si to sami před sebou dovedeme racionálně obhájit. Myslím si, že je pořád lepší přežít nějaký ten nepříjemný pohled, než litovat něčeho, co se mohlo stát, ale nikdy se nestalo.

Áďa s plnou hubou keců, co ve výsledku tvrdí “to bychom ale neměli”

Žádné komentáře:

Okomentovat